Nejvyšší úroveň informací je prý pro lidi přemýšlivé a vzdělané. Následuje vyprávění pro dav a nejnižší úroveň, rovina osobní, je pro lůzu. Zhruba tak pravil starý řecký filozof.
Na našem území neprobíhá naštěstí žádná “horká” válka, a to ani občanská, ani boj se zahraničním agresorem. Přesto se mluví o válce, ve které ovšem neteče krev, ale, obrazně řečeno, jen nervy. Zbraně této války lidi přímo nezabíjejí ani nezraňují, jen formují jejich mozky. Latinský výraz in-formatio znamená utváření, ztvárnění. To, co se utváří, formuje a obrábí, je naše vědomí.
Úroveň intelektuální
Intelekt je materiál obtížně obrobitelný, ale jakmile je správně opracován, stane se sám výrobním nástrojem, nebo, chcete-li, propagandistickou zbraní. Lidé intelektem disponující většinou již mají nějaké představy o světě, společnosti a jejím vývoji. Cizími myšlenkami se zabývají někdy jen ze zvědavosti či skutečného zájmu, jindy aby je vystavili kanonádě vlastních názorů, aby s nimi bojovali.
Proti “ideologickým bojovníkům” se dá uplatnit technika bojových umění, která využívají síly protivníka k jeho destabilizaci. V propagandistické praxi to znamená říkat příjemci, potažmo protivníkovi, to, čemu on sám věří. Tedy z takových alespoň devadesáti procent. Jen pár procentíček informace navíc usměrňuje váhu a hybnost jeho přesvědčení žádoucím směrem. Pak spadne z výše svého rozhledu a začne vnímat situaci přes brýle těch pár procent. Pokud se věc podaří, může se odehrát třeba i velký přerod ve smyslu biblického “ze Šavla Pavel”.
Jakmile se nějaká ideologie či aspoň idea, vůdčí myšlenka, uchytí, získává prostor a je téměř nemožné ji zcela zničit. I když je zdánlivě poražena, za nějaké situace se může znovu vynořit a jiný kontext jí dá netušenou sílu.
Úroveň davová
Síla myšlenek spočívá v tom, že vytvářejí struktury. Ti, kteří nějakou myšlenku přijali za svou, se shlukují a zajišťují této myšlence “technický servis”. To znamená, že ji všemožnými prostředky šíří a vštěpují nedostatečně zpracované veřejnosti.
Dnešní doba se vyznačuje zkracováním vzdáleností. I v zapadlé vísce si lidé díky sdělovacím prostředkům uchovávají jakýs takýs přehled o dění ve světě. Pak ovšem velice záleží na tom, jak se které události vybírají, jak se zprávy o nich komentují, jaké priority se jim přiřazují. Výklad událostí je neobyčejně důležitý.
Zatím byla řeč o událostech současných, v reálném čase. Ještě mnohem důležitější je výklad minulosti. G. Orwell řekl, že “Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.” Interpretace dějin má sílu ukázat společnosti, kterým směrem dále jít.
Výroky o nutnosti poučení z dějin se opakují často v různých souvislostech a hlavně v řadě variant. Kupodivu snad žádná z nich neříká nic o způsobu poučení. Ten způsob poučení je ovšem zcela klíčový.
Totéž období je možno popsat jako dobu velikosti a rozkvětu národa nebo jako období hlubokého temna. Čin panovníka jako prozíravý skutek, který nesmírně prospěl národu nebo naopak jako chybu, které je třeba se v budoucnosti zdaleka vyhnout.
Z toho plyne nesmírná důležitost školství. To je zásadně důležitá struktura pro šíření idejí a ideologií. Nefunguje tak, že každá nová ideologie vytvoří nové školství. Stávající školství se prostě “pružně přizpůsobí” této ideologii a nepružní jedinci jsou ze vzdělávacího procesu nějakým způsobem eliminováni.
Konkurenční ideologie se může uplatnit v paralelní školské struktuře, která může být vybudována třeba s jiným cílem a z jiných důvodů. Skvělým příkladem jsou waldorfské školy, které vznikly jako řešení vzdělání pro děti z nejchudších (dělnických) vrstev. Zakladatel tohoto typu škol, Rudolf Steiner, tak propojil svůj vlastní filozofický směr (anthroposofii) s uspokojováním základních potřeb vzdělání dětí nemajetných.
Úroveň suterénní
“Představte si, Horáčková, že ta Nováčková, jo, ta vodvedle, vona vám chce kandidovat na prezidentku! No proč né, to dneska chce kdekdo, že jo. Ale vona prej nosí špinavý prádlo. No namouduši, říkal to Honza Šousták! A teď mi teda řekněte, Horáčková, jak se to ten vobšourník dověděl!?”
Informace podobného typu se vyskytují v tom nejpokleslejším bulváru, nikdo je příliš vážně nebere a tudíž nijak zvlášť neškodí. Když však uvidíte ve váženém mainstreamovém deníku fotku do jisté míry úspěšného opozičního politika, který je prý napojen na podezřelé kruhy, je na výplatní listině toho a toho, údajně se účastní jakýchsi podivných akcí a jehož manželka je sestrou toho a toho (dosaďte si cokoli povážlivého až silně podezřelého), pak začnete o tom člověku pochybovat, nejspíše i o jeho straně a o všem, k čemu se jeho strana hlásí. Málo platné, že se ten nešťastník s většími či menšími úspěchy brání, soudy vyšší instance věc přezkoumávají a vracejí k došetření, až nakonec je rozhodnuto o jeho bezúhonnosti. Ale to už je pozdě, hladový pes by od něj kus uzeného nevzal a samotná jeho partaj se od něj již dávno takticky distancovala.
Falešné nálepky
To je technika poměrně stará, ale ve velké míře se rozmohla teprve v poslední době. Sáhněme tedy po příkladu z nejnovějších. Kde se vzal, tu se vzal zákeřný typ viru, nadaný důmyslným trikem, kterým hravě překonával imunitní systémy dospělců všech států světa. Díky svému apetitu se stal postrachem lidstva a globalizace se postarala o jeho celosvětové rozšíření. Vakcíny klasického typu na něj nefungují. Ty působí celkem přímočaře a pochopitelně. Nová spásná vakcína dokáže coronavirus, jak se ta bestie jmenuje, přechytračit, ale příliš mazaná a rafinovaná matérie na bázi takzvané mRNA vzbuzuje zdravou nedůvěru řady lidí, kteří se rozhodli bojovat s korónou raději na vlastní pěst. A hle, agenti farmaceutického průmyslu přišli s paušalizující nálepkou “antivaxer”, která inspiruje lid stádní k útokům na odpírače vakcín mRNA jako na zaostalce, vzdorující veškerému očkování. Ale to je přece velké zkreslení: Prakticky všichni máme v sobě očkování proti všem možným nemocem, které by bez očkování v naší populaci krutě řádily. Ale trik mRNA, to je rozhodně něco jiného. Poctivé by bylo nedělat z odpůrců “revoluční” vakcíny zaostalé trulanty, ale vymyslet pro ně nějaký výstižnější specifický název. Dovoluji si skromně navrhnout něco jako “antimrňáci” [pardon, to byl fór!, pozn. KK].
Dalších falešných nálepek se dá najít celá řada. Jedna z nejhnusnějších je “pravicový extrémista”. Normálně uvažující člověk by to viděl jako extrapolaci pravicového zaměření, tedy něco jako požadavek na extrémně velkou svobodu podnikání, minimální zásahy státu, “nezdravě” velkou svobodu slova a podobně.
Nic takového. Do ultrapravičácké škatulky se vejde všechno, co se dnešním liberálním demokratům nelíbí. Odpůrci nekontrolované migrace, bloudi, kteří se brání zmnožování pohlaví, kterým se nelíbí atomizace národa do menšin, kteří by chtěli klasickou rodinu, snad dokonce patriarchálního střihu (ó hrůzo!), kteří nevěří, že lidská činnost má zhoubný vliv na klima a vyznavači řady dalších prudce toxických názorů.
Tím zdaleka výčet nekončí, dalo by se pokračovat dále a dále.
Nejúčinnější propaganda není taková, která vše vykládá polopatě. Daleko lepší je dát příjemci jen určitý podnět a nechat ho, aby zapojil vlastní fantazii a kreativitu.
