Amputovaná ňadra v protipropudu

Mediálně vděčný počin populární holywoodské hvězdy Angeliny Jolie inspiroval Petra Hájka k článku v jeho “kontrarevolučním magazínu” Protiproud.  Nevyjadřuje se k němu ani tak z hlediska lékařského jako spíše z hlediska psychologie reklamy. Ale i to málo, kterým si do posvátné vědy hippokratovské zaryl, popudilo píšícího lékaře Jiřího Hrdličku natolik, že jej nazval karcinomem. Ještě jedním přízviskem jej ve svém polemickém článku posměšně obdařil: “Všeználkem”, tedy člověkem, který se vyjadřuje ke všemu, aniž by tomu rozuměl.

Nezdá se mi, že by Petr Hájek iritoval tolik tím, že “zná” hodně věcí. Daleko spíš vadí Jiřímu Hrdličkovi a jemu podobným, že opravdu a důkladně zná věc jednu: média a jejich působení. Nastavuje tím většině konzumentů tisku a televize stejně nemilosrdné zrcadlo, jako tvůrci filmu Český sen (viz “vznešená” hyperhymna Tak zkus se dívat jako dítě, spousta věcí omámí tě..). Jenže Hájek jde ještě dál. Vysvětluje, jak média plíživě roubují lidem účelově zkreslený pohled na svět, vyhovující - komu vlastně?

A tady Petr Hájek dává svým oponentům dostatek munice k palbě na sebe. Jeho konspirační teorie vyznívají leckdy divoce až šíleně. Alespoň pro většinového čtenáře. Ale jak posuzují “šílenost” třeba vědci? Je docela úsměvné připomenout okřídlený výrok slavného fyzika Nielse Bohra: "Pane kolego, všichni souhlasíme s tím, že vaše teorie je šílená. Rozcházíme se jenom v tom, zda je dostatečně šílená, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá. Mám pocit, že tato teorie není dostatečně šílená." To řekl koryfej vědy z nejtvrdších. A co říkají třeba psychiatři? “Jste paranoidní, ale to neznamená, že po vás nejdou.” To je známý vtip, ale praxe mnohdy ukázala jeho realistické jádro.

Petru Hájkovi leží v žaludku mainstream. Pranic se mu nelíbí, kam a jak plyne. Proto si vytvořil protiproud. Vodáčtí sportovci znají protiproudy, dobře vědí, že čím je proud prudší, tím silnější se tvoří “vracáky”. Zdatný sportovec dokáže jejich využitím vykličkovat hezky daleko proti proudu, který jen razantně a jakoby hravě traverzuje sem a tam. Jenže současný mainstream je široká řeka v dolním toku, líně se valící do moře. Ta žádné protiproudy netvoří. Poskytuje rybám poklidné vegetování ve vodě obohacené nevábnými, leč úživnými splaškami. A tak Petr Hájek vytváří protiproud soukromý, vyzývá ryby k tahu vzhůru, do míst, kde je voda čirá a studená, a kde ryby musí o každé sousto tvrdě bojovat.

Dnešní doba je posedlá kultem bezpečí. Mnozí (hlavně lékařští) vědci se předstihují, kdo objeví více skrytých nebezpečí schopných vyhubit lidské plémě. “Zhoubné” vyzařování mobilních telefonů, radioaktivní spad z fukušinské havárie, přebytek ozónu u země, jeho nedostatek ve výšce a mnoho dalších a zákeřnějších nástrah na nás v každodenním životě číhá. A hned se objevují rady, popřípadě i směrnice či příkazy a zákazy mající vést k jejich eliminaci. Leckdy to dopadne úplně jinak než předpokládáno. Nejdrastičtějším příkladem je situace v první polovině minulého století, kdy moudří politici tak dlouho eliminovali nebezpečí ozbrojeného konfliktu, až vypukla světová válka, v pořadí druhá.

Lidé jsou na nebezpečí alergičtí, a jak Petr Hájek často zdůrazňuje, skrze nebezpečí se dají manipulovat. Co je daleko nejhorší, ochotně se vzdávají své svobody a samostatnosti.

O tom píše Petr Hájek ve svých knihách Smrt ve středu (vyd. 2009, Dokořán) a Smrt v sametu (vyd. 2012, Daranus). Píše barvitě, varovně a občas mrazivě jasnozřivě.