Uznání se může dočkat i atentátník ze Staromáku!

Poslanecká sněmovna má projednávat v nejbližší době senátní návrh na uznání třetího, protikomunistického odboje. Návrh podal senát ještě ve starém složení. Domnívám se, že tento třetí odboj by se měl uznat a návrh bych podpořil. Jenomže v návrhu se uvádí, že by měl být třetí odboj uznán i s ozbrojeným odporem proti komunistickému režimu. A tady je problém.

Nepamatuji si, a žiji už hodně dlouho a paměť mi, díky bohu, slouží dobře, že by se někdy spáchal, nebo byl pokus spáchat, atentát na některého z představitelů komunistického režimu. A  nemuselo přitom jít o Husáka, Štrougala nebo Jakeše, chápal bych, kdyby se někdo pokusil odstranit třeba krajského tajemníka KSČ, ale třeba i nenáviděného, bolševismem prolezlého předsedu národního výboru. Nic takového se nikdy nestalo. Zato kdosi, dodnes nebyl vypátrán, nastražil v roce 1986 nástražný systém na Staroměstském náměstí a byly zraněny desítky lidí, Mašíni zavraždili u nás několik lidí a nikdo z nich nebyl vrcholným představitelem nenáviděného režimu, ale pokladník, hlídač či obyčejný pochůzkář. A tito lidé by měli dostat ocenění za protikomunistický odboj? V žádném případě, tvrdím. Byli to jenom pouzí vrazi. Nic jiného nežli sprostí a bezcitní vrazi! Nesmírně si přitom vážím československých parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha, byla válka, náš stát se vyjádřením exilového prezidentem Beneše, připojil ke spojencům ve válce proti nacismu. A navíc, Heydrich měl v plánu české obyvatelstvo částečně vyhladit, částečně zarizovat a zbytek odsunout někam daleko, snad na Madagaskar. Ale proti čemu bojoval atentátník ze Staromáku? Proti režimu? Proti jeho představitelům? Nikoliv, chtěl zabít obyčejné lidi. Proti čemu bojovali Mašíni? Proti režimu? Proti komunistům? V žádném případě, chtěli jenom získat zbraně, peníze a v rámci své hlouposti se chtěli prostřílet na západ. Podařilo se jim to. Skončilo jejich působení v korejské válce a až do listopadu 1989 už proti  komunistickému režimu neudělali vůbec nic. Žádné vyjádření na Hlasu Ameriky, žádné články v exilovém tisku, vůbec nic. Pak se změnil režim a oni, i se svým komplicem Paumerem, chtěli ukrojit ze štědře nabízeného krajíce.

S uznáním třetího odboje, jak jsem již uvedl, souhlasím. Souhlasím s tím, aby se nikdy nezapomnělo na Pavla Vonku, kterého komunističtí bastardi v uniformách dozorců umlátili ve vězení k smrti. Nemělo by se zapomínat, a po zásluze odměnit, i na celou řadu vězňů svědomí, kteří svůj odpor proti režimu postavili na zcela jiném způsobu boje, bez vraždění nevinných civilistů. Kdo z pamětníků znal v dobách tuhé totality bratry Mašíny? Téměř nikdo. Ale většina z nás znala Pavla Tigrida, Pelikána, Škvoreckého či Slávu Volného, kteří k nám denně promlouvali ze Svobodné Evropy. Právě ti, a nikoliv sprostí vrazi, by měli mít naši úctu a ocenění.

Obávám se však, a mé obavy jsou podpořeny přítomností premiéra a ministra vnitra na pohřbu Milana Paumera, že současné složení sněmovny odsouhlasí návrh zákona o třetím odboji včetně onoho kontroverzního dodatku o odporu ozbrojeném. Sněmovna na to má sto osmnáct koaličních hlasů, takže si zákon bez problémů prohlašuje. Tedy, po pravdě řečeno, má v tomto případě, hlasů jenom sto sedmnáct, protože Stanislav Huml pro uznání vrahů civilistů a nevinných, zřejmě ruku nezvedne. Já mu jeho postoj věřím, je to čestný chlap a zatím své slovo vždycky dodržel. Ani on by se asi nechtěl dočkat toho, že by, nedej Bože, byl oceněn i atentátník ze Staromáku.