Objektivní zákonitostí vývoje. Aby mohly být objektivní, musíme prokázat, že opravdu platí a lze podle nich lidské dějiny vykládat. Ovlivnit minulost již nemůžeme. Můžeme ji pouze nějakým způsobem vykládat. Vykládat minulost můžeme buď tak, že budeme říkat to, co si myslíme a dokládat to více, či méně přesvědčivými tvrzeními. Nebo tak, že pro výklad použijeme nějaká pravidla – zákonitosti.
Abych mohl pro výklad lidských dějin použít pravidla uvedená v minulém blogu, je nutné je ještě doplnit o jeden obrázek.
Minule jsem poukázal na poznatek, že výrobní vztahy po té, co byly nově nastoleny, ve své podstatě předstihly výrobní síly a vytvářejí tak dostatečný prostor pro jejich rozvoj. Postupem doby, jak výrobní vztahy stagnují a výrobní síly se dále rozvíjejí, výrobní vztahy postupně zaostávají až se stanou brzdou dalšího rozvoje. Toto konstatování v sobě skrývá poznání, že každá společensko-ekonomická formace má v zásadě dvě období.
Jedno, v němž výrobní vztahu urychlují rozvoj výrobních sil a druhé, v němž výrobní vztahy rozvoj výrobních sil brzdí. Pokud tento poznatek znázorníme, pak můžeme dostat následující obrázek.
V tomto obrázku jsou výrobní síly – tedy proces zdokonalování schopnosti člověka uspokojovat svoje potřeby – znázorněny jako křivka, která se střídavě pohybuje jedním a druhým směrem. Jde o znázornění výše uvedeného poznatku o předstihu a zaostávání výrobních vztahů ve srovnání s výrobními silami.
Neustále se zvyšující stoupání této křivky odráží poznatek, že čím více toho člověk ví, tím rychleji poznává nové.
Výrobní vztahy jsou v tomto obrázku znázorněny jako strmě stoupající křivky. Jejich průběh je dán faktem, že relativní soulad výrobních sil a výrobních vztahů (tedy doba od jedné změny společensko-ekonomické formace ke druhé) je závislý na dosaženém stupni poznání a faktu, že zrychluje-li se poznávací proces člověka, zkracuje se doba, v níž výrobní vztahy odpovídají dosažené úrovni výrobních sil.
Zvětšující se vzdálenost mezi hranicemi jednotlivých změn pak představuje fakt, že čím toho člověk více ví, tím rychleji poznává nové a tím více toho dokáže za určitou dobu také poznat. Vzdálenost mezi hranicemi jednotlivých změn tak představuje množství nových poznatků o přírodě a sobě, které člověk v rámci dané společensko-ekonomické formace získá.
Zkoušel jsem několik provedení výše uvedeného, ale tento obrázek, alespoň podle mne, nejlépe vystihuje skutečný stav.
Jaká by měla být jeho konečná podoba však není rozhodující. Rozhodující je fakt, že každá do dnešní doby existující společensko-ekonomická formace začínala jako formace, která urychlovala rozvoj výrobních sil a končila jako formace, která rozvoji výrobních sil bránila.
Počátky lidstva jsou znázorněny mimo rámec vymezený výrobními vztahy, protože se domnívám, že je zcela jasné, že v počátcích lidstva vlastnické vztahy lidskou společnost nijak neovlivňovaly podobně, jako neovlivňují společenství jiných živočichů. I člověk byl v počátcích na stejné úrovni poznání jako ostatní živá příroda. Vlastnické vztahy jsou tak specifickým vztahem doprovázejícím lidskou společnost od určité doby. Předpokládám proto, že lidstvo jednou dospěje k poznání, že vlastnické vztahy jsou jen překážkou dalšího rozvoje lidstva a ze svého života je odstraní. Tento předpoklad mi pak umožnil dokončit znázornění průběhu lidských dějin v poslední části opět mimo rámec výrobních (vlastnických) vztahů a tedy jako pokračování původní cesty, jen na vyšší úrovni.
Toto však není pro výklad dějin podstatné, protože vykládat lze jen to, co se již stalo. To, co se má stát, lze jen předvídat. A každá předpověď budoucnosti je závislá na dosaženém stupni poznání a může se a bude se podle úrovně poznání i měnit.
Důležité je znázornění vývoje lidské společnosti do dnešní doby. Z něj vyplývá, že by každá společensko-ekonomická formace měla mít dvě zásadní etapy vývoje. Jednu „pokrokovou“ a druhou „zpátečnickou“. A platí-li, že dění v ekonomice (základně) má i svůj odraz v politice (nadstavbě), a též to, že v lidských dějinách známe následky a příčiny musíme hledat, pak by nemělo být až tak složité najít v lidských dějinách jevy, které by uvedenému znázornění odpovídaly.
Zkusme tedy hledat v těch společensko-ekonomických formací, kterými již lidstvo prošlo.
Když jsem chodil do školy, tak nás učili, že feudalismus začínal obdobím raně feudálních států, v nichž jediný panovník rozděloval členům své družiny půdu a utvářel tak vlastně skupinu vlastníků této půdy. Po té následovalo období feudální roztříštěnosti charakteristické tím, že postupné rozdělování půdy vedlo ke vzniku řady menších panství a oslabení pozic panovníka, tedy k oslabení centrální moci. Po tomto období docházelo opět k upevňování moci panovníka a omezování moci jednotlivých pánů, což se projevilo v tzv. „stavovských monarchiích“, v nichž feudálové ztráceli svoji moc a tu získával opět panovník. V této době vládl panovník spolu se stavovským shromážděním. Posledním obdobím pak je období panovnického absolutismu, v němž panovník byl rozhodujícím vládcem.
Období římského otrokářského státu pak prý začínalo obdobím království, v němž existovala centrální vláda jednoho panovníka. V jejím průběhu docházelo k postupnému oslabování rodových vztahů a utváření zárodků otrokářské společnosti, až do té doby, než rodové vazby byly zrušeny a nahrazeny vztahy územními.
Po té následuje období Římské republiky, v níž vládl Senát – tedy příslušníci vládnoucí skupiny lidí. Po té následuje období primariátu, v němž vedle Senátu již vládl jedinec. Toto období pak končí principátem – tedy vládou jedince bez faktické moci Senátu.
Jedna z objektivních zákonitostí vývoje lidské společnosti říká, že má-li nastoupit nová společnost, musí se v rámci staré společnosti utvořit zárodky společnosti nové.
To by znamenalo, že z období feudalismu musíme odstranit raně feudální státy, protože v nich se zárodky feudální společnosti teprve rodí. Stejně tak musíme z římské otrokářské společnosti odstranit období království, protože i tam se zárodky otrokářské společnosti teprve utvářejí.
Tím docílíme toho, že každá z obou formací začíná obdobím, v němž si vládnou příslušníci dané skupiny vlastníků sami. Je jich mnoho a rozporů mezi nimi a nastupujícím novým relativně málo a proto nepotřebují vládu jedince.
Daný stav se v důsledku působení zákona koncentrace a centralizace ekonomické a politické moci postupně mění tak, že se počet skutečně vládnoucích příslušníků dané skupiny vlastníků snižuje a navíc stále sílí vliv nových prvků a proto dochází ke zvyšování rozporů a tomu odpovídá i nutnost prosazovat zájmy stále se zmenšujícího počtu skutečně vládnoucích pomocí centrální moci. Tak je období vlády celé skupiny nahrazováno vládou jedince. Zprvu s pomocí shromáždění vládnoucích členů dané skupiny lidí a později bez něho.
V našem posledním obrázku je změna mezi „demokratickým“ a „totalitním“ způsobem řízení dané společnosti znázorněna zlomem v pravé části obrázku. Již z tohoto znázornění se dá usuzovat na to, že jde o poměrně dramatickou změnu. Té by pak měly odpovídat nějaké výrazné jevy v lidské společnosti.
Budeme-li je hledat, pak v římské otrokářské společnosti jde o období stoleté občanské války těsně před začátkem našeho letopočtu, jejímž výsledkem byl začátek císařství.
V období feudální společnosti můžeme takový zlom, alespoň u nás spatřovat v době příchodu Karla IV. k nám a v jeho snaze sjednotit do té doby roztříštěné české stavy pod jeho vládu.
Oba tyto „zlomy“ jsou pak doprovázeny mocenskými boji mezi příslušníky panující třídy a velkou bídou chudých lidí. V obou obdobích pak došlo k povstání chudých. V Římě je nejznámější Spartakovo povstání a u nás pak Husitské.
V obou obdobích došlo také k tomu, že na nesnesitelné podmínky reagovali určití jedinci a vytvořili teorii spravedlivějšího řízení lidské společnosti. V Římě to byl Ježíš Kristus a u nás pak Mistr Jan Hus.
Nyní nám zbývá jen vypořádat se s obdobím římského království a raně feudálními státy. Kam je zařadit? V současnosti snad ještě převažuje názor, že stát vzniká tam, kde končí rodová společnost, i když se můžeme setkat i s názory jinými. Ale stále jde jen o názory, které nejsou podloženy žádným konkrétním důkazem ani logickým argumentem.
Při použití dříve uvedených poznatků o vývoji lidské společnosti je patrné, že i rodová společnost musela prodělat stejný vývoj, jako společnost otrokářská a feudální. To znamená, že musela projít obdobím relativního klidu, v němž si vládli jednotliví lidé sami a musela projít i obdobím, v němž sílily rozpory mezi rodovým zřízením a nově vznikajícími zárodky jiné společnosti. Tyto rozpory bylo nutné řešit v zájmu udržení starého, pomocí silné ruky vládnoucího jedince.
Tím dospějeme k poznání, že státní útvary označované jako římské království a raně feudální státy by měly patřit do prvobytně pospolné společnosti, do její druhé etapy. Jde totiž o období, v nichž zárodky otrokářského, resp. feudálního zřízení teprve vznikaly.
Potud ve stručnosti praktické využití poznatků o zákonitostech vývoje lidské společnosti v již ukončených společensko-ekonomických formacích.
Jejich dopad na výklad dějin kapitalismu uvedu příště.
Na závěr ještě jednu poznámku. Ve svém výkladu mluvím o dvou zásadních etapách (pokrokové a zpátečnické) v průběhu každé společensko-ekonomické formace a současně konstatuji, že každá z těchto formací prodělala tři období (období kolektivní vlády příslušníků vládnoucí skupiny lidí, období vlády jedince s kolektivním orgánem a vlády jedince bez kolektivního orgánu). Jde jen o zdánlivý rozpor.
Pravda je, podle mne taková, že každá společensko-ekonomická formace má dvě období. Jen to druhé se dále dělí na dvě další etapy.
