V minulém blogu jsem se rozepsal o právu na život a osobních svobodách. V diskusi k němu zazněl názor, že Ústavní soud by měl zrušit zákaz eutanazie, protože jde o právní normu odporující Ústavě.
Je to jistě zajímavý názor. Má však jednu vadu. Ta spočívá ve skutečnosti, že v tomto smyslu Ústavní soud sám o sobě rozhodnout nemůže a obyčejný, tedy různými právními a životu odporujícími teoriemi nezatížený, člověk nemá zákonem povoleno takový návrh podat. I když tvrdit v demokratické společnosti, že „nemá povoleno“ není správné. V opravdu demokratické společnosti, založené na úctě k právům a svobodám člověka (jak je to tvrzeno v čl. 1 naší Ústavy) by se mělo říkat „má to zakázáno“.
„Nemá to povoleno“ je pozůstatek totalitního způsobu řízení naší společnosti vycházející z toho, že člověk může jen to, co mu zákon dovoluje. V demokratické společnosti, o jejíž existenci v tomto státě nás naši ústavní činitelé neustále přesvědčují, však člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen do ničeho, co mu zákon nenařizuje {čl. 2 odst. 3) Listiny}.
Z tohoto pohledu by pak bylo velice zajímavé, jak by se koneční ochránci našich základních lidských práv – ústavní soudci - postavili k faktu, že by nějaký občan navrhl zrušení nějakého zákona a to s odkazem na fakt, že využívá svoje výše uvedené základní lidské právo smět konat, co zákon nezakazuje. Zákon o Ústavním soudu totiž takový zákaz neobsahuje. Zmíněný zákon v ust. § 64 odst. 1) obsahuje ustanovení, které říká, kdo je oprávněn podat návrh na zrušení zákonů a jiných právních předpisů.
Pokud bychom chtěli tvrdit, že vymezení subjektů, které mohou padat návrh, je současně nepřímým zákazem pro ostatní konat daným způsobem, by ve své podstatě znamenalo obhajobu totalitního systému řízení založeného na zásadě, že člověk může jen to, co má zákonem dovoleno.
Takže. I v zákoně o Ústavním soudu je ustanovení, které kopíruje totalitní způsob formulace zákonů. Přitom jde o zákon, který byl schválen v roce 1993, tedy dva roky po té, co se součástí našeho právního řádu stala Listina základních práv a svobod (původní byla schválena v roce 1991) a čtyři roky poté, co jsme odmítli totalitu.
Zajímavé zjištění. V čele našeho státu v té době stáli lidé, kteří vedli boj proti totalitě a tedy za základní demokratické principy, a tito lidé současně schvalovali zákony, které vycházely ze základních normotvorných přístupů platných v době totality. Byl to záměr nebo ještě nikomu nedošlo, že chceme-li v naší zemi mluvit opravdu o demokracii, pak musíme především změnit starý a potřebám totality vyhovující způsob tvorby právních norem.
Že jde o způsob tvorby právních norem, platný po tisíce let? Správně. Jenže po uvedené tisíce let bylo právo utvářeno tak aby vyhovovalo totalitnímu způsobu řízení lidské společnosti. Základy současného práva spadají do římské otrokářské společnosti a v ní se o demokracii v dnešním slova smyslu mluvit rozhodně nemůže.
Demokracie, to je vymoženost (alespoň u nás) posledních dvaceti let. Nelze se proto při tvorbě právních norem odvolávat na způsoby používané v předchozích tisících let.
Ale to jsem se dostal poněkud jinam. Já chtěl psát o Ústavním soudu a ne o způsobu tvorby zákonů. Ale přesto. Jednak se můžete sami přesvědčit o tom, jak lehce člověk sklouzne k něčemu jinému, než o čem chtěl původně psát a jednak je i to dobrý úvod k původně zamýšlenému tématu.
Jde o to, že jsme v Listopadu 1989 svrhli, totalitní režim. Jsme o tom alespoň neustále přesvědčováni. Lépe by bylo říci. Zbavili jsme se lidí, kteří sice tvrdili, že pro ně je nejdůležitější obyčejný člověk, ale při tom se starali především o to, aby si za každou cenu uhájili svoje pozice a výsady.
Nezbavili jsme se však starých způsobů myšlení, které i dnes svádějí řadu lidí k tomu, aby si svoje prosazovali bez ohledu na zákony a potřeby ostatních lidí.
K tomu je nutné dodat, že ne vždy je starý, od našich předků zděděný, způsob myšlení cíleně zneužíván k prosazování soukromých zájmů určité skupiny lidí. Někdy jde o prostou setrvačnost a neschopnost zaznamenat a pochopit změny a přizpůsobit se jim.
O co jde v případě Ústavního soudu, to si odvoďte sami.
Já se chci jen zmínit o dvou případech, v nichž Ústavní soud rozhodl v rozporu se zásadami a principy demokracie.
V prvém případě šlo o to, že Ústavní soud zrušil část zákona o soudech a soudcích, který umožňoval odvolat předsedu a místopředsedu soudu z jejich funkce a toto svoje rozhodnutí zdůvodnil tím, že i předseda a místopředseda soudu jsou soudci a proto by jejich odvolání bylo zásahem do nezávislosti soudů.
Je otázka. Kde se vzal požadavek nezávislosti soudů a na kom mají být nezávislé?
Domnívám se, že v tomto případě nejde o žádnou uměle vytvořenou teorii lidí sedících v kanceláři a bavících se vymýšlením toho, jak jiným lidem zkomplikovat život.
V tomto případě jde o přímou reakci na skutečné dění v životě člověka a na poznání, že státní moc jako nástroj ovládání života lidí na určitém území se skládá ze tří složek. Moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní.
První je využívána k tomu, aby se lidem řeklo, jak se mají chovat (ke stanovování zákonů – zákonodárná moc). Druhá je využívána k tomu, aby se zákony realizovaly v praxi společenského života (výkonná moc) a třetí je pak využívána k tomu, aby se řešily spory, které v běžném životě z porušování zákonů vznikají (soudní moc).
Je samozřejmé, že má-li stát fungovat v souladu s demokratickými principy, je nutné, aby tyto tři složky státní moci, v minulosti soustředěné v rukou jednoho člověka, byly na sobě navzájem nezávislé. To na straně jedné. A na straně druhé, aby každá z nich měla možnost určitým způsobem bránit těm ostatním ve snaze uchopit moc pro sebe.
Nemusím snad zdůrazňovat, že člověk, který je ve své existenci závislý na jiném člověkovi, má snahu zavděčit se při plnění svých úkolů tomu, na kom je závislý.
Proto je nutné, aby soudci, pokud mají mít vytvořeny opravdu objektivní podmínky pro nezávislost a zákonnost při plnění svých úkolů, nebyli v otázce bytí, či nebytí soudcem závislí na libovůli jiných lidí.
Proto je stanoven požadavek nezávislosti soudců. Podstata tohoto požadavku je tak zcela správným a logickým důsledkem snah člověka o opravdu demokratický způsob řízení lidské společnosti. Otázka realizace tohoto požadavku je pak něco jiného a není to ovlivněno jen neodvolatelností soudců.
Vraťme se však k výše zmíněnému rozhodnutí Ústavního soudu a k jeho zdůvodnění.
Pro jeho posouzení je nutné si uvědomit právě výše uvedené. Nezávislost soudců je požadavek, který má zajistit nezávislý a zákonu odpovídající výkon té složky státní moci, které se říká soudní.
Otázka tedy je. Co se skrývá pod termínem výkon soudní moci?
Velice jednoduše. Jde o rozhodování sporů, které vznikají při realizaci práva a též o rozhodování o trestech za porušení zákonů.
Kde v této činnosti působí předseda nebo místopředseda soudu? Domnívám se, že nikde. Nikde u soudního jednání nevidíme jmenovku s titulem předseda nebo místopředseda soudu. Vždy tam je předseda senátu, soudce nebo samosoudce.
Předseda nebo místopředseda soudu se tedy z titulu této své funkce výkonu moci soudní neúčastní. Pokud se jí osoby zastávající uvedené funkce účastní, pak ve funkci předsedy senátu, soudce nebo samosoudce.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto případě jde o to, že jeden člověk zastává v rámci našeho soudnictví dvě zcela rozdílné funkce. Jednu, jejímž cílem je soudit a druhou, jejímž cílem je vytvářet podmínky pro řádný chod instituce, v jejímž čele jako předseda nebo místopředseda soudu stojí.
Teorie dělby moci pak stanovuje podmínku nezávislosti jen pro tu funkci, jejímž úkolem je soudit. Pro tu funkci, jejímž úkolem je vytvářet podmínky pro správnou činnost instituce již požadavek nezávislosti z teorie dělby moci nevyplývá.
Je tedy zcela v rozporu s teorií dělby moci, na níž se Ústavní soud ve svém zmíněném rozhodnutí odvolává, názor, že odvolání člověka z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu je zásahem do nezávislosti výkonu té složky státní moci, které se říká soudní. Nikde totiž nebylo řečeno, že odvolání z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu je spojeno s odvoláním z funkce soudce.
Tak se Ústavní soud sám dostal do situace, kdy budí dojem, že neví, o čem mluví. O narušování základních demokratických principů a základních lidských práv ani nemluvě.
Vezměme druhý příklad. Ten je dnes opět aktuální, protože Ústavní soud svůj výrok zopakoval.
Ústavní soud svého času a opakovaně i nedávno přiznal soudcům nárok na vyplacení odebraných peněz. Toto svoje rozhodnutí pak zdůvodnil tím, že pro nezávislost soudů je nutné zajistit stabilitu platů a jejich určitou výši. Opět se tedy odvolal na teorii nezávislosti výkonu jednotlivých složek státní moci.
Proč o tom píšu? Protože teorie dělby stanovuje sice požadavek nezávislosti soudců při výkonu jejich moci. Mluví však jen o nezávislosti na jiných složkách státní moci. A tím končí.
Z toho vyplývá, že otázka zajištění určité úrovně odměňování z teorie dělby moci nevyplývá a nemá v souvislosti s touto teorií ani svoje opodstatnění.
To znamená, že Ústavní soud, pokud přiznává soudcům platy v rozporu s názorem zákonodárců a odůvodňuje to nutností vytvořit podmínky pro nezávislost soudců, již nemluví o teorii dělby moci a ani o ústavních principech.
Naopak. V čl. 81 Ústavy se praví. „Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.“
O odměňování se zde vůbec nemluví.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud svým rozhodnutím a hlavně jeho zdůvodněním ve své podstatě změnil Ústavu, protože její výše uvedené ustanovení doplnil o větu zhruba následujícího znění „a to pouze za předpokladu určité výše příjmů soudců.“
Měnit Ústavu však Ústavnímu soudu nepřísluší. I v tomto případě jde tedy o rozhodnutí, které zcela odporuje Ústavě a základům demokracie v naší společnosti, protože v rozporu s teorií dělby moci nepřípustným způsobem zasahuje do výkonu moci zákonodárné a tím pokládá základy vzniku soudní totality u nás.
A to je velmi nebezpečné, zvláště s ohledem na současné dění v našem soudnictví, z něhož vyplývá, že soudci si se zákonností, spravedlností a tím i s lidskými právy v řadě případů hlavu vůbec nelámou.
Ústavní soud tak místo ochrany demokratických principů a základních lidských práv platných v tomto státě, uvedené principy podkopává.
Proč? Je to jen tím, že i Ústavní soudci jsou bývalí soudci, a proto mají tendenci přizpůsobovat výklad zákonů tak, aby mohli pozice svých kolegů obhajovat?
