Již v minulém blogu jsem psal o tom, že Sametová revoluce znamenala sice konec vlády jedné strany, ale neznamenala konec se starými a potřebám totality uzpůsobenými pravidly řízení tohoto státu.
Nejde jen o to, že náš stát je řízen způsobem vyhovujícím totalitním praktikám.
Jde hlavně o to, že celá současná tvorba právních norem nezaznamenala změny, které v naší společnosti nastaly po listopadu 1989 a to bez ohledu na to, že o sobě všichni ti, kteří se na tvorbě a schvalování zákonů podílejí, tvrdí, že změny respektují.
Že jejich tvrzení není pravda, jsem naznačil minule.
Dnes se totéž pokusím dokázat na právní normě, která je připravována řadu let a o níž se hodně mluví, ale málo diskutuje.
Jde o návrh nového občanského zákoníku.
Tato norma je prezentována jako zcela nový právní předpis, který ruší vše to špatné, co bylo do této oblasti práva zaneseno totalitním režimem – tedy od roku 1950.
Důvodová zpráva je plná poukazů na to, že vláda komunistů jako vláda totalitní vnesla do občanského práva špatné a nežádoucí prvky.
To na straně jedné. Na straně druhé je však vyzdvihováno téměř jako vzor dokonalosti, to co bylo vytvořeno v roce 1811 – tedy tehdejší rakouský občanský zákoník.
Při tom se jaksi zapomíná na to, že rok 1811 byl stále rokem hlubokého panovnického absolutismu, tedy totalitního způsobu řízení lidské společnosti.
Vzniká tak paradox. Na jedné straně je odsuzováno to, co přinesla totalitní vláda komunistů a na straně druhé je vyzdvihováno to, co přinesla totalitní vláda feudálů.
Zaregistrovali jste to?!!
V době masové tovární výroby na poloautomatických a automatických linkách v továrnách se nám právníci snaží vnutit právní úpravu, která odpovídá době, kdy byla hlavním způsobem uspokojování lidských potřeb zemědělská výroba a průmysl byl ve svých plenkách.
Co na tom, že se od té doby v lidské společnosti leccos změnilo? Co na tom, že se leccos změnilo i v oblasti práva. A co na tom, že nejde jen o nějaké případné dílčí změny, jak svůj přístup ke změnám zdůvodňují právníci v důvodové zprávě k návrhu nového OZ? To přece nebrání tomu, abychom vrátili společnost v podstatě dvě sta let zpátky, tedy do totality, jen trochu jiné, než byla ta mezi lety 1948 – 1989.
Jaké změny mám na mysli?. Především jde o to, že zavedení tovární strojové výroby způsobilo zcela zásadní změnu v postavení obyčejného člověka. Změnu, které vedla nejen k jeho osvobození z osobní a právní závislosti na svém pánovi, ale především změnu, která znamenala zcela zásadní změnu právních podmínek řízení lidské společnosti.
Tou změnou je uzákonění základních lidských práv.
Můžete tvrdit, že návrh nového OZ lidská práva respektuje a dokázat to odkazem na příslušné ustanovení návrhu.
Dovolím si tvrdit, že ust. § 2 odst. 1) návrhu OZ, v němž je obsažen odkaz na základní lidská práva, je jen proklamací, které v návrhu chybí praktické využití.
Co mám na mysli.
V čl. 2 odst. 3 Ústavy je stanoveno, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
A v odst. 4. téhož článku je pak stanoveno, že občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 3 pak toto zmocnění přenáší na všechny lidi.
Promiňte, že cituji něco, co řada z čtenářů jistě zná. Problém je v tom, že znát ještě nutně neznamená chápat.
Uvedená ustanovení cituji proto, že představují zcela zásadní změnu v postavení člověka a státu.
Od dob rozpadu prvobytně pospolné společnosti platilo, že stát je člověkovi nadřazen a člověk ve své podstatě smí jen to, co mu stát dovolí. Vše ostatní bylo hodnoceno jako porušení zákona.
Zmíněná ustanovení Ústavy však znamenají, že se poměr člověka a státu zcela obrátil.
Kromě toho, že je v nich výslovně řečeno, že státní moc slouží lidem, je ve zmíněných ustanoveních též řečeno, že člověk může a stát musí.
Člověkovi je těmito ustanoveními Ústavy přiznáno právo smět sám rozhodovat a to v oblasti pravidel svého vlastního jednání.
A to je ona změna, o které píšu.
Obecně je chápáno, že Ústava obsahuje ustanovení, která delegují výkon jednotlivých složek státní moci na určité orgány – Parlament, presidenta, vládu a soudy, nebo vymezují postavení Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a územně samosprávných celků.
Nějak se zapomíná, že Ústava přiznává určitá práva přímo člověkovi.
A budeme-li na pověření Parlamentu, vlády a soudů pohlížet jako na právo rozhodovat závazným způsobem o tom, jak se budou lidé chovat, pak musíme základní lidské právo smět činit, co není zákonem zakázáno, chápat stejným způsobem.
Musíme ho chápat tak, že člověk je Ústavou (tedy stejnou právní normou) jako Parlament, president, vláda a soudy, pověřen rozhodovat o tom, jak se bude chovat ve všech případech, kdy Parlament svého Ústavou delegovaného práva nevyužije.
A co víc. Na základě tohoto základního lidského práva může člověk o svém chování rozhodovat ve všech případech, kdy Parlament neřekne – tohle musíš, nebo tohle nesmíš.
A protože jde o právo rozhodovat o svém vlastním chování, které je na člověka delegováno Ústavou, je nutné rozhodnutí člověka, učiněné v souladu s tímto základním lidským právem, posuzovat stejně jako posuzujeme zákon schválený Parlamentem, nebo pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy nebo soudu.
Jde o rozhodnutí se stejnou právní závazností.
Toto konstatování má pak zcela zásadní dopad na výklad ust. § 10 návrhu nového OZ, v němž se říká, jak se má postupovat, když případ nelze posoudit podle OZ nebo jiného právního předpisu. Zde je nutné pod použitým termínem „jiný právní předpis“ vidět i každé jednání člověka, které je realizací základního lidského práva smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá.
Jinak řečeno. Tzv. mezery v zákoně, které má uvedené ustanovení OZ pomoci překlenout, ve vztahu k lidskému jednání, neexistují.
To je konkrétní dopad výše uvedeného na návrh nového OZ.
V obecné rovině pak výše uvedené znamená, že je nutné nový OZ a nutno dodat, že nejen ten, ale všechny právní normy, tvořit zcela jiným způsobem.
Z práva člověka smět rozhodnout o způsobu svého jednání ve všech případech, v nichž Parlament neřekl, tohle musíš, nebo tohle nesmíš, vyplývá, že právní normy tvořené starým způsobem – tedy způsobem, který stanoví, co se smí, nám, lidem, nic neříkají.
Opakuji. Důvodem je skutečnost, že my, lidé, máme právní normou o síle ústavního zákona přiznáno právo rozhodnout o tom, jak budeme jednat, všude tam, kde nám právní norma schválená Parlamentem a navíc jen o síle pouhého zákona nic nezakazuje ani nic nenařizuje.
Návrh nového OZ je tvořen tak, že lidem říká, co smějí nebo na co mají právo. A to bude velký problém např. v řešení tzv. „sousedských sporů“, protože skutečnost, že zákon bude jednomu sousedovi přiznávat právo užívat určitým způsobem majetek souseda, ještě neznamená, že druhý soused mu takové užívání musí dovolit. On totiž nemá nařízeno strpět takové užívání.
Případný soudní spor pak narazí na nedotknutelnost soukromého vlastnictví a na základní lidské právo na nucené omezení výkonu vlastnických práv jen na základě zákona.
Každé rozhodnutí soudu, bude v takovýchto případech znamenat, že soud nuceně omezí práva vlastníka v rozporu se zákonem. Že tedy poruší jeho základní lidské právo.
Pokračovat v rozboru návrhu nového OZ s ohledem na základní lidská práva je možné dál a najdeme řadu jeho ustanovení, která základním lidským právům odporují.
