Soudy a totalita. Jak jdou tyto pojmy k sobě? Jde o vztah, který je možné přirovnat ke vztahu ohně a vody nebo ke vztahu ohně a kouře?
Před listopadem 1989 šlo zcela jistě o vztah oheň a kouř. O jaký vztah jde dnes?
Podle toho, co se o naší současné společnosti hlásá, by se dalo tvrdit, že jde o vztah ohně a vody. Je to však pravda?
Odpověď budu hledat na svém případu, který jsem na tomto místě několikrát popisoval.
Pro oživení.
Podal jsem žalobu na úhradu dluhu písemně uznaného co do důvodu a výše s písemným příslibem jeho úhrady. Proti žalobě strana žalovaná nenavrhla nic, čím by důkazy vyvrátila nebo i jen zpochybnila. Nenavrhovala překvalifikování kauzy na bezdůvodné obohacení a nepodala žádnou samostatnou žalobu na rozhodnutí, že tu práva tvrzená v důkazech přiložených k žalobě jsou, či nejsou. Soud prvého stupně ve třetím kole, na základě předchozího názoru odvolacího soudu, žalobu zamítl s odůvodněním, že jsem neprokázal bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tento výrok potvrdil.
Je něco takového možné?
Logicky není.
Podle našich právníků však ano. Jeden advokát mi tvrdil, že kauza není zdaleka tak jasná, jak si myslím, protože soud má právo posoudit věc po právní stránce jinak. Jiný advokát mi tvrdil, že soudy si v rámci projednávání případu sami od sebe posoudí cokoliv, co uznají za potřebné a podle toho pak rozhodnou. V rámci diskuse k jednomu minulému blogu zazněl názor, že soudy posuzují určité věci podle vlastního uvážení a navíc mimo nařízené jednání. Advokátka strany žalované v mém případě ve svém vyjádření k mému odvolání uvedla, že se snažím poučovat soudy, jak mají pracovat, což mi nepřísluší.
Shrnuto. Z uvedeného vyplývá, že v této společnosti mají soudy pozici instituce, která si může rozhodovat, co chce, jak chce a nikdo proti tomu nemůže nic dělat.
Tomuto závěru nasvědčuje i můj případ. Poslouží jako zobecněný vzor.
Jak jsem uvedl. Žaloba se opírá o důkaz písemně uznaného dluhu určeného co do důvodu a výše s písemným příslibem jeho úhrady. Dále pak o písemnou smlouvu o sdružení vzniklého podle podle § 829 OZ. Důkazem jsou i vystoupení strany žalované činěná před soudy typu: „do sdružení jsem vstoupil…“, „ze sdružení jsem vystoupil…“ apod.
K tomu je nutné připomenout, že strana žalovaná nepodala žádný protinávrh, ani žádnou samostatnou žalobu s cílem domoci se rozhodnutí o neplatnosti mnou předložených důkazů a ani ve svém odvolání proti výroku, který žalobě vyhověl, nenavrhovala, aby odvolací soud rozhodl o neplatnosti mnou předložených důkazů.
Pro ujasnění. Časový sled jednání soudů. Soud prvého stupně žalobě na úhradu dluhu uznaného co do důvodu a výše vyhověl. Soud druhého stupně žalobu zamítl a nařídil věc projednávat jako bezdůvodné obohacení. Soud prvého stupně projednal bezdůvodné obohacení a žalobu zamítl, protože jsem bezdůvodné obohacení neprokázal a soud druhého stupně tento výrok soudu prvého stupně potvrdil.
Za výše uvedeného stavu odvolací soud, když projednával odvolání strany žalované proti výroku soudu prvního stupně, jímž tento soud žalobě vyhověl, vydal rozhodnutí, jímž výrok soudu prvého stupně zrušil a nařídil projednávat věc jako bezdůvodné obohacení.
Svůj výrok pak zdůvodnil tvrzením, že uznání dluhu je neplatné pro neurčitost jeho výše a důvodu. Připomínám. Výše dluhu je určena v korunách s přesností na haléře a stranou žalovanou písemně uznaným důvodem jeho vzniku je, jak je v písemném důkazu výslovně uvedeno, zápočet vzájemných nároků vzniklých z vypořádání hospodaření sdružení.
Současně soud rozhodl o neplatnosti písemné smlouvy o sdružení pro neurčitost jejího obsahu (přičemž sporné je jen jedno ustanovení smlouvy vztahující se k zápočtu závazků vzniklých před sdružením) a tím, že nařídil projednávat věc jako bezdůvodné obohacení, fakticky rozhodl o tom, že sdružení neexistovalo ani na základě ústní smlouvy. (§ 829 pro vznik sdružení písemnou formu smlouvy nevyžaduje.)
K závěru o neplatnosti těchto právních úkonů dospěl soud na základě hodnocení důkazů.
To by nebylo nic neobvyklého, natož pak protizákonného, kdyby.
Aby soud mohl vyhodnotit jakýkoliv důkaz, musí důkaz provést – jinak řečeno, musí se seznámit s jeho obsahem.
Seznámení se s obsahem důkazu však musí provést v rámci nařízeného ústního jednání. V mém případě však v průběhu nařízeného ústního jednání nic takového neudělal.
Jinak řečeno. O možné neplatnosti uvedených důkazů se v průběhu jednání vůbec nemluvilo.
Naopak. Strana žalovaná svými vystoupeními podala důkaz (a protože šlo o ústní vystoupení před soudem, pak byl tento důkaz proveden – soud se seznámil s jeho obsahem) svědčící o tom, že účastníkem sdružení byla.
To znamená. Pokud soud svůj výrok zdůvodnil neplatností uvedených důkazů, musel se s jejich obsahem seznámit. Pokud to udělal, pak to musel udělat mimo nařízené ústní jednání. Podmínku v podobě slov „pokud to udělal“ uvádím proto, že výše dluhu je určena v korunách s přesností na haléře a soud přesto prohlásil, že důkaz je neplatný pro neurčitost výše. Stejně tak i přes opakované prohlášení strany žalované o její účasti ve sdružení fakticky prohlásil, že sdružení neexistovalo.
Z toho lze dovodit, že se důkazy vůbec nezabýval.
Připusťme však, že uvedené důkazy provedl a jen je špatně vyhodnotil. Protože nebyly provedeny v průběhu jednání, musel je provést mimo toto jednání.
Soud tak jednal v rozporu se zákonem, protože důkazy, o které chce opřít svůj výrok, musí provést při ústním jednání – porušil tak moje základní lidské právo na výkon státní moci v souladu se zákonem – čl. 2 odst. 2) Listiny.
Důkazy provedl mimo nařízené ústní jednání – porušil moje základní lidské právo projednat moji věc v mé přítomnosti – čl. 38, odst. 2) Listiny.
Tím, že provedl důkazy v mojí nepřítomnosti, mi znemožnil, abych se k nim vyjádřil – porušil tak moje základní lidské právo vyjádřit se k nim – čl. 38, odst. 2) Listiny.
Důkazy provedl na neveřejném jednání soudu – porušil tak moje základní lidské právo na veřejné projednání věci – čl. 38, odst. 2) Listiny.
Tím, že provedl důkazy o neplatnosti právních úkonů bez návrhu strany žalované v řízení, které není možné zahájit bez návrhu, se fakticky přiklonil ke straně žalované. Tím porušil moje základní lidské právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem – čl. 36, odst. 1) Listiny.
Tím, že provedl bez podnětu strany žalované důkazy svědčící v její prospěch, přiznal straně právo na ochranu státní mocí v rozsahu, který mně nepřiznal. Tím porušil moje základní lidské právo na rovnost stran v řízení – čl. 37, odst. 3) Listiny.
I přes to, že svoje výroky o neplatnosti uvedených právních úkonů umístil do zdůvodnění svého usnesení rušícího platnost výroku soudu prvního stupně, přesto je nutné konstatovat, že o uvedených věcech rozhodl. Důvodem je ust. § 35 odst. 2) Obč. zákoníku, v němž se praví, že právní úkony vyjádřené slovy je nutné vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
I výrok soudu včetně jeho zdůvodnění (alespoň v mém případě) je nutné považovat za právní úkon, protože směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které s nimi právní předpis (nebo spíše naše soudy) spojuje. A je vyjádřen slovy jen s tím, že slova jsou zaznamenána na papíře.
Vůlí soudu bylo znemožnit mi nadále používat právní úkony zmíněné ve zdůvodnění jeho výroku. Proto je nutné názor soudu umístěný do zdůvodnění jeho výroku vztahující se k uvedeným důkazům (právním úkonům) považovat za rozhodnutí o těchto důkazech (právních úkonech).
Protože rozhodnutí vydal jako první soud druhého stupně – bylo porušeno moje základní lidské právo nebýt odňat svému zákonnému soudci – čl. 38, odst. 1) Listiny, protože rozhodovat o těchto věcech jako první je ze zákona oprávněn výhradně soud prvého stupně.
Tím, že se soud ve svém jednání zcela otevřeně přiklonil ke straně žalované – přiznal jí právo na pomoc ze strany státu. Právo, které mně nepřiznal – tím porušil moje základní lidské právo na rovnost práv – čl. 1 Listiny.
A protože základní lidská práva jsou ve smyslu usnesení Ústavního soudu čj. IV. ÚS 412/04 součástí důstojnosti člověka. Jsou veřejným statkem, který státní moc musí chránit, snížil odvolací soud tím, že porušil moje základní lidská práva i moji důstojnost – porušil tak moje základní lidské právo na rovnost v důstojnosti – čl. 1 Listiny.
Soud tak svým výrokem omezil meze mých základních lidských práv, protože opakovaně rozhodl o tom, že já určitá základní práva nemám. A meze mých základních práv byla omezena rozhodnutím soudu, nikoliv zákonem. To je v rozporu s čl. 4, odst. 2) Listiny.
A protože se k tomuto jednání přihlásil a prohlásil ho za správné i na dalším projednávání mojí kauzy – upřel mi právo na záruku mých základních lidských práv. Jednal tak v rozporu s čl. 3, odst. l) Listiny.
Tím, že zamítl můj návrh způsobem odporujícím zákonu, mi uložil povinnost hradit soudní výdaje. Tím mi uložil povinnost, která není vymezena zákonem – porušil tak moje základní lidské právo na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod – čl. 4, odst. 1) Listiny.
O porušeních jednotlivých ustanovení OSŘ a OZ se zde rozepisovat nebudu. Částečně jsem to naznačil výše a podrobný rozbor by zabral příliš mnoho místa.
Odvolací soud tak, podle toho, co jsem zjistil, dnes naprosto běžně prováděnou činností – řešením tzv. „předběžné otázky“ v řízeních zahajovaných výhradně na základě žaloby, porušuje hned nejméně 12 krát ustanovení Listiny základních práv a svobod.
V mém případě svůj postoj k budování tohoto státu jako svobodného a demokratického státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka (Preambule Ústavy) ještě zdůraznil tím, že mnou předložené důkazy o nezákonnosti jeho jednání nejen neprovedl, ale ani se o nich ve zdůvodnění svého výroku vůbec nezmínil, ač mu ust. § 157 odst. 2) OSŘ ukládá povinnost zdůvodnit, proč určité důkazy neprovedl. Choval se tak způsobem. „Říkej a dělej si, co chceš, stejně to bude tak, jak chci já.“
A protože se k důkazům o nezákonnosti jednání odvolacího soudu zachoval stejným způsobem i soud prvého stupně, když před tím projednával věc na základě rozhodnutí vyššího soudu jako bezdůvodné obohacení, je možné se domnívat, že názor soudu vyššího stupně, bez ohledu na jeho zákonnost, je pro soudy nižšího stupně víc, než zákon a i víc, než Ústava.
Tím oba soudy porušily i ust. čl. 15 a 81 Ústavy.
Čl. 15 tím, že ve vztahu k mojí osobě fakticky zrušily platnost některých ustanovení Ústavy, Listiny, OSŘ a OZ. Tato pravomoc přísluší výhradně Parlamentu.
Čl. 81 tím, že si přisvojily právo rozhodovat o platnosti právních norem. To jim v žádném případě nepřísluší. Svojí činností tak nepřípustným způsobem zasáhly do kompetencí moci zákonodárné.
A jak je to s názorem advokátky strany žalované, že nejsem oprávněn poučovat soud, jak má postupovat?
Jsem člověk. A člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno. Čl. 2 odst. 3 Listiny. Žádný zákon nezakazuje člověkovi kritizovat práci soudů. Naopak. Principy demokratického státu to přímo vyžadují, protože svobodná kritika a diskuse je jedním ze základních prvků demokracie.
Kromě toho. Jak jinak bych se měl bránit proti zákonu odporujícímu jednání soudů?
Nejstrašnější na tom všem je fakt, že uvedené jednání soudů
je naprosto běžné stejně, jako strach vyjadřovat se k jejich práci.
Jak je to tedy se vztahem našich soudů a totality?
Můj závěr. Soudy (přesněji lidé, vykonávající tu složku státní moci, které se říká soudní) si v době totality vytvořily určité postupy, které jim umožňovaly rozhodovat podle vůle tehdejších mocných – lidí pracujících ve stranických sekretariátech. Šlo o postupy, které sice nebyly v souladu se zákonem, ale které umožňovaly vyhovět mocným.
Uvedené postupy se pak staly naprosto běžnou součástí práce soudů do takové míry, že o jejich správnosti dnes snad nikdo nepochybuje.
A to je problém. Dnes je doba jiná. Alespoň podle teorie. Doba, která by se měla vyznačovat vládou práva. A právo je takové, že soudy při své práci zákony naprosto běžně porušují.
Je tedy na nás, lidech, abychom poukazem na nezákonnosti v práci soudů tento stav změnili.
Stačí jen málo. Stačí nazývat věci pravými jmény a srovnávat je s platným právem.
