Dnešní doba je poměrně zajímavá. Na jedné straně úzkostlivě dbáme na to, aby nebyly určité skupiny lidí diskriminovány – např. pro barvu pleti, náboženské vyznání, zdravotní stav, věk apod. a na druhé straně na diskriminaci trváme a nechceme si ji ani přiznat a to i přes fakt, že postihuje daleko více lidí, než kolik jich postihuje diskriminace ve všech výše uvedených příkladech dohromady.
Začnu však od začátku.
Právnická osoba. Na jedné straně se dozvídáme, že právnické osoby jsou natolik rozmanité, že je nelze popsat jednoduchým, jednoznačným a při tom srozumitelným způsobem (Hurdík J., Právnické osoby a jejich typologie, Praha, C. H. Beck. 2003, str. VIII) a na druhé straně zjistíme, že právnické osoby jsou „organizované útvary, o kterých stanoví zákon, že mají právní osobnost“ (§ 20, ost. 1, nového OZ).
Jak to tedy s právnickými osobami skutečně je?
Diskutovat o tom, že jsou rozmanité, to snad nebudeme. Stačí si jen uvědomit, kolik forem právnických osob existuje.
Zajímavější bude zeptat se „Co je to organizovaný útvar?“
Autoři OZ ho nikde blíže nedefinují. Proto první, co mne napadne, je, že jde o soubor nemovitých a movitých věcí, jehož účelem je, ve spojení s lidskou pracovní silou, plnit člověkem určené úkoly.
Možná to pravda je, možná ne. Jisté ale je, že žádný soubor věcí nemůže nic plnit, protože není vybaven schopností vlastního volního jednání a proto nemůže být spojován s ničím, co vyžaduje tyto schopnosti.
Pokud však zůstanu u toho, že vše, co v lidské společnosti existuje, je výsledkem činnosti člověka, pak se i na právnickou osobu budu dívat jako na výsledek lidského jednání.
V tom případě dospěju k následujícímu zjištění. Právnická osoba vzniká tak, že si člověk usmyslí, že založí právnickou osobu. Svoji myšlenku zaznamená na papír a ten pak zašle jinému člověkovi k registraci a právnická osoba je na světě. O povinnosti složit určitý základní kapitál nemluvím, protože může jít i jen o peníze nebo ocenitelná práva.
V tomto případě o organizovaném útvaru řeč být nemůže, protože v tomto případě jde jen o lidskou myšlenku zaznamenanou na papíře.
Lidská myšlenka zaznamenaná na papír. Zkuste někdo najít lepší definici právnické osoby.
Pokud to nedokážete, pak si uvědomme všechny souvislosti.
Lidská myšlenka může mít a vykonávat práva (§ 17, odst. 1 OZ). Lze jí uložit povinnosti a jejich plnění vymáhat (tamtéž). Jsou pro ni závazné následky protiprávního jednání člověka, který jednal jejím jménem (§ 167 OZ).
To je nádherné, že?
Přidejme k tomu, že jak o právním tak i protiprávním jednání mluvíme pouze tam, kde je vůle a navíc pouze vědomá (jednání, které není řízeno vědomím, nemá právní následky) a to, že podle našich současných poznatků může vědomě jednat jenom člověk a máme základ pro další úvahy.
Doplňme to poznáním, že veškerý majetek, který náleží právnické osobě, je vlastně majetkem člověka (jsou to určité věci), který člověk vyčlenil proto, aby s jeho pomocí mohl lépe uspokojovat svoje potřeby.
O majetku (o věcech), který člověk vyčlenil, mluvím proto, že majetek není právnickou osobou. To je majetek právnické osoby. Obdobně jako majetek člověka není člověk.
A ani lidé, kteří s daným majetkem nakládají, nejsou právnickou osobou. To jsou jen lidé, kteří pro právnickou osobu vykonávají určité činnosti.
I z tohoto pohledu nám tedy z právnické osoby zbude jen lidská myšlenka zaznamenaná na papír.
Jak to tedy s právnickou osobou a zejména s její způsobilostí mít práva a povinnosti skutečně je?
Při hledání odpovědi narazíme na stále ještě nerespektovanou Hobbesovu zásadu „Zákazu personifikace“, která ve spojení s nerespektováním základního faktu, že v lidské společnosti může vědomě jednat jenom člověk, umožňuje vytvářet dojem, že neživé a navíc člověkem vymyšlené termíny jsou konkrétními živými subjekty nadanými schopností vlastního volního jednání.
O tom svědčí např. formulace „Zákon stanoví“… Zákon. Co je to zákon? Nepředstavujme si kus popsaného papíru nadepsaný Sbírka zákonů. To zákon není. To je jen papír, na kterém je zákon zaznamenán a zveřejněn.
I při hledání odpovědi na tuto otázku si uvědomme, že mluvíme o lidské společnosti. O skupině lidí, kteří mají nějakou představu o tom, jak by se v rámci daného kolektivu měli každý zvlášť a všichni společně chovat, aby vzájemnou spoluprací co nejlépe uspokojovali potřeby všech lidí žijících v daném kolektivu.
Je nutné si uvědomit, a to nejen v tomto případě, ale ve všech ostatních případech, že mluvíme o člověkovi jako základním článku. Člověk se sdružuje s jinými lidmi (vytváří společnost) proto, že mu život ve společnosti (spolupráce s jinými lidmi) umožňuje uspokojovat svoje potřeby na úrovni, jaké by nikdy nedosáhl, kdyby si všechny svoje potřeby uspokojoval sám.
Zákon je pravidlo společenského chování. Je to představa člověka a jeho kolektivu, jak by se měli jednotliví členové daného kolektivu chovat, aby jejich chování odpovídalo potřebám každého jedince daného kolektivu a kolektivu daných jedinců jako takovému.
Zákon tedy nemůže nic stanovit. Vždy to stanovuje člověk. A stejně tak je to i s právnickými osobami. Ani ony nejsou živým subjektem se schopností vlastního volního jednání.
Nemohou tedy jednat, nemohou způsobovat vznik práv a ani povinností.
Že jsem neobjevil nic nového, protože i nový OZ počítá se zastupováním právnické osoby a s protiprávním jednáním člověka?
Zajisté. Ale o to nejde. V tomto případě jde o to, že právě ony výše uvedené skutečnosti, zejména pak fakt, že za následky protiprávního jednání člověka, který jednal jménem právnické osoby, neodpovídá onen člověk, jsou, ve spojení s rozsahem odpovědnosti člověka jednajícího svým jménem, diskriminací.
V čem diskriminace spočívá?
Spočívá v rozsahu odpovědnosti za škodu. Pokud škodu způsobí člověk jednající jménem právnické osoby, přenese se odpovědnost na právnickou osobu.
Takové právo nemá člověk, který jedná sám za sebe. Ten nese za svoje protiprávní jednání následky sám.
Takže. Člověk vědomě jedná, svým jednáním způsobí škodu a v jednom případě za škodu odpovídá a v druhém případě za ni neodpovídá.
Jinak řečeno. V prvém případě člověk právo na to, aby za způsobenou škodu neodpovídal, nemá a v druhém případě takové právo má.
A pokud nemají všichni lidé stejná práva, pak mluvíme o diskriminaci. Nebo ne?
Obdobně je to i s rozsahem náhrady škody.
Člověk, který jedná svým vlastním jménem, hradí škodu celou a člověk jednající jménem právnické osoby hradí škodu, pokud ji nezpůsobil úmyslně, jen do určité výše. A nehradí škodu tomu, koho svým jednáním poškodil, ale právnické osobě.
Opět. V prvém případě člověk právo na omezení výše náhrady škody nemá a v druhém případě takové právo má.
Opět jde o nestejný rozsah práv a tedy o diskriminaci.
Vyjdeme-li z úvodních ustanovení nového OZ, v kterých se říká, že normy soukromého práva lze vykládat jenom v souladu s Listinou základních práv a svobod a přidáme-li k tomu čl. 1 Listiny, v němž se praví, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech, pak nám jednoznačně vyjde, že koncepce právnické osoby, jako samostatného subjektu přebírajícího odpovědnost za protiprávní jednání člověka je sama o sobě v rozporu s Listinou a s úvodními ustanoveními OZ.
Jak tedy budeme řešit odpovědnost za škodu osob, které jednají jménem právnické osoby. Budeme se řídi ustanovením, které říká, že následky protiprávního jednání osob jednajících jménem právnické osoby přecházejí na právnickou osobu, nebo se budeme řídit tím, že všechny normy soukromého práva lze vykládat jen v souladu s Listinou a budeme trvat na tom, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech a budeme stíhat lidi jednající jménem právnické osoby za jejich protiprávní jednání stejně, jako osoby, které jednají jménem svým?
To je otázka, kterou může definitivně rozhodnout pouze Ústavní soud a to na základě ústavní stížnosti.
Jaké by mělo být řešení podle mne?
Právnická osoba – ano. To je praktická věc, kterou člověk potřebuje k lepšímu uspokojování svých potřeb. Ne však jako samostatný subjekt práv, ale jen jako soubor majetku, se kterým nakládají konkrétní lidé. A ti jsou povinni nakládat s ním s péčí řádného hospodáře proto, aby jim svěřený majetek rozmnožovali. Za porušení této povinnosti nesou sami a plnou odpovědnost. Soubor majetku nemůže za nic odpovídat, protože jde jen o soubor majetku.
