Lisabonská smlouva, stejně jako ostatní právní normy, není ve své podstatě nic víc a ani nic méně, než výmysl člověka. Člověk v tomto případě něco vymyslel a to nikoliv proto, že by se nudil a chtěl si nějak zkrátit dlouhou chvíli, ale proto, že něčeho chtěl dosáhnout. Jednal tedy vědomě a s určitým cílem. Je otázka na co člověk v tomto případě reagoval, co sledoval a zda se mu zadaný cíl podařilo splnit.
Hledání odpovědi nemůže mít začátek nikde jinde, než v minulosti člověka, protože každé lidské vědomé jednání je ve své podstatě reakcí na určitou situaci z minulosti ať již hodně vzdálené nebo bezprostředně předcházející.
Jaká je tedy historie? Opět začnu v dávné minulosti.
Když člověk začal vědomě uspokojovat svoje potřeby, nastartoval proces, který vychází ze stále dokonalejšího poznávání okolní přírody a spočívá v tom, že stále dokonalejší poznávání přírody umožňuje člověkovi stále lepší uspokojování svých potřeb. Při tom nejde jen o uspokojování stále nových a nových potřeb, ale jde i o stále dokonalejší uspokojování stávajících potřeb.
Ke stále dokonalejšímu uspokojování potřeb patří i schopnost vyrábět ve stejném čase a na stejném místě stále více výrobků stejného druhu. Této lidské schopnosti se říká produktivita práce a k jednomu z největších mezníků v jejím růstu došlo v okamžiku, kdy člověk objevil, že může výrobu jednotlivého výrobku rozdělit na řadu na sebe navazujících dílčích kroků.
Tento objev pak vytvořil základní předpoklad pro to, aby mohly být do procesu výroby výrobků ve velkém zařazeny stroje.
Růst produktivity práce, kterou umožnilo zavedení strojové výroby pak vyžadovalo zvětšování území, na které bude takto vyrobené zboží dodáváno.
V Americe existoval v jejích, z tohoto pohledu nejideálnějších podmínkách v podstatě jeden jediný stát - USA. To vytvořilo základní podmínku pro úspěšný a poměrně rychlý rozvoj strojové výroby. Z toho pak pramenilo i poměrně rychlé posilování vlivu státu ovládajícího dané území.
Situace v Evropě byla z tohoto pohledu diametrálně odlišná. Evropa byla v té době roztříštěna do řady relativně malých států, z nichž si každý hájil svoje zájmy. Z tohoto pohledu nejhorší byla situace v Německu. V době počátečního rozvoje strojové výroby bylo Německo jako takové roztříštěno do řady drobných samostatných státečků. Kromě toho. Německo bylo z tohoto pohledu - pohledu zavádění strojů do procesu výroby statků - značně zaostalé. O to rychlejší byl jeho rozvoj, protože zavádění strojní výroby v jeho podmínkách nebylo spojeno s obnovou strojového parku, ale bylo spojeno se zaváděním těch nejnovějších poznatků.
Rozvoj, který tento stav umožnil Německu 19. století znamenal nejprve jeho sjednocení a po té, co mu přestaly stačit jeho hranice i snahu o rozšíření vlivu.
A protože lidé v té době neznaly žádný jiný způsob, jak toho dosáhnout, bylo nasnadě, že použijí právě tento způsob. Šlo o způsob získávání nových území silou - tedy válkou. Tak byla rozpoutána První světová válka. Válka, která měla vytvořit podmínky pro rozvoj německého průmyslu.
Její výsledek však byl zcela opačný. Německo bylo poraženo a podmínky pro rozvoj jeho průmyslu byly stanoveny ještě horší, než byly před válkou.
Bylo logické, že se územně poměrně velký a i tak relativně silný stát pokusí o nápravu daného stavu. A nutno podotknout, že mu ani nic jiného nezbývalo, pokud nechtělo zůstat ekonomicky „pozadu".
A protože ještě ani v té době si člověk neuvědomoval jinou možnost získávání vlivu na jiném území, než silou, byly již v době jednání o poválečném uspořádání Evropy položeny základy pro válku novou.
Krátce po skončení Druhé světové války si však člověk uvědomil, že existuje i jiná možnost.
Tou jinou možností byla již i v té době existující možnost vývozu kapitálu. Tedy způsob získávání vlivu tak, že na určitém území koupím, již existující továrnu nebo tam továrnu postavím.
Zatímco první metodu je možné označit jako metodu získávání nových území shora - pomocí státu a jeho síly, pak druhou metodu je možné označit jako metodu získávání nových území zdola - aktivitami jednotlivých lidí v rámci zákona.
Oběma metodám je společné to, že jejich cílem je rozšířit vlastní vliv na nová území.
Rozdílné u obou metod je to, že vliv na daném území nezískává jen jeden stát. To se děje při využití metody „shora", ale vliv na daném území získává více států - metoda „zdola" a navíc při této metodě jde o propojování vlivů mezi jednotlivými státy navzájem a nikoliv jen jednosměrně.
V obou případech však dochází k tomu, že se zvětšuje území, na kterém lidé spolupracují. V druhém případě jde o spolupráci chtěnou a dobrovolnou.
V obou případech je pak žádoucí, aby ovládané území bylo řízeno z jednoho centra.
V prvém případě jde o to, že je nutné ho udržovat v područí, v druhém případě pak proto, že je to nejefektivnější způsob řízení.
I z tohoto pohledu je tedy žádoucí, aby Evropa měla jednotné řízení. I když zřejmě musím připustit, že současná norma není to nejlepší, co být může, ale i tak.
Jednak v Evropě fakticky žijeme. Měli bychom tedy být demokraty - skutečnými a ne si na ně jen hrát - a uznat, že názor většiny má přednost před názorem menšiny. A jednak i proto, že je, podle mne, snazší upravovat právní normu, která existuje, než neustále tvořit normu novou.
Evropa je z ekonomického hlediska již poměrně dávno jednotným státem. Je v zájmu nás všech, aby měla i jednotné řízení založené na většinové vůli. Vždyť ani žádný současný stát nerealizuje svoji politiku na principu souhlasu všech národností žijících na jeho území.
Kromě toho. Kdysi střed světa - Evropa - byla poměrně nedávno a hodně rychle předstižena státem, jehož největší předností bylo velké území. V současnosti je Evropa velmi rychle doháněna dalšími státy jako je Čína, Indie, Brazílie a přidávat se budou i další.
Pokud bude Evropa trvat na, z hlediska dosaženého stupně uspokojování potřeb lidí, zastaralém dělení na relativně malá území, pak lze předpokládat, že bude i nadále ve srovnání s ostatním světem zaostávat a chudnout.
