Reakce jednoho z čtenářů na můj předchozí blog věnovaný právu naznačuje, že totalitní způsob myšlení není ani 20 let po Sametové revoluci v naší společnosti zřejmě nic neobvyklého. Základní příčinou každého totalitního způsobu vlády je strach o výhody spojené s dosaženým postavením v rámci daného kolektivu lidí. Základním průvodním jevem pak je nesnášenlivost k jakýmkoliv odlišným názorům a z toho pramenící snaha o jejich potlačení. V tomto blogu se však nechci zabývat politikou, ale právem.
Právo má sloužit životu. A život, to je denní činnost miliónů lidí, kteří žít musí. A protože jejich život je řízen zákony a neznalost zákona neomlouvá, mělo by být snahou těch, kteří zákony tvoří, aby zákony byly srozumitelné pro všechny, kteří se jimi ve svém běžném životě řídit musí.
Když nerozumím autu, mám dvě možnosti. Buď autem nejedu nebo si zaplatím někoho, kdo mi vysvětlí jak auto správně používat. Když však nerozumím zákonům, pak výše uvedenou volbu v podstatě nemám. Pokud nechci spáchat sebevraždu, pak musím žít podle zákonů i když jim nerozumím. A může po mne někdo chtít, abych si na řešení každé životní situace platil někoho, kdo mi vysvětlí, jak zákony správně používat?
Takže by zákony měly být psány, pokud možno, srozumitelně a to kvůli té neprofesionální většině, která právní vzdělání nemá.
Je samozřejmé, že psát zákony tak, aby byly srozumitelné všem lidem (polopaticky) možné není.
Nicméně se domnívám, že by v nich měly být alespoň používány termíny, které jsou současnému člověkovi známé a srozumitelné.
Podle mne, návrh nového OZ používá řadu termínů, které jsou z mluvnického hlediska správné a v právní vědě byly používány zřejmě nepřetržitě. Problém je v tom, že v praktickém životě byly naposledy používány před více jak čtyřiceti lety a proto jsou pro dnešního člověka poněkud nesrozumitelné.
Tím nechci omlouvat fakt, že jsem k tématu v minulém blogu věnovaném právu přistoupil z druhé strany, ze strany potenciálního uživatele. Důvodem je skutečnost, že se, podle mne, otázka stezky nevztahuje jen k soukromým pozemkům, u nichž je třeba chránit soukromé vlastnictví, ale vztahuje se i k veřejně přístupným pozemkům a tam již platí právo smět dělat co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit nic, co zákon neukládá. A z tohoto pohledu je obsah mého minulého blogu správný.
Nicméně. Z rozdílu mezi mým přístupem a přístupem, který je zvolen v návrhu OZ pak vyplývá, že i autoři zákona při jeho tvorbě nevzali v potaz všechny aspekty života. Rozdíl mezi mojí a jejich chybou spočívá v tom, že já jsem se chyby dopustil v rámci diskuse, tedy v rámci činnosti, která má sloužit mimo jiné i k vyjasnění si projednávané problematiky, zatímco autoři návrhu zákona se chyby dopustili v rámci tvorby zákona a tedy při činnosti, která by měla být bezchybná, protože chyby při této činnosti znamenají pro ostatní lidi řadu problémů a komplikací.
Dále se tedy budu věnovat přístupu, který zvolil autor zákona.
Z pohledu vlastníka je pak právní úprava, pomineme-li použitý slovník, zdánlivě jednoznačná.
Vlastník má právo na ochranu svého vlastnictví proti neoprávněným zásahům třetích osob.
Ochrana jeho vlastnictví je tak významná, že se právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví dostalo i do Listiny základních práv a svobod a to v podobě práva na vyvlastnění věci nebo nuceného omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (čl. 11 odst. 4)
Tuto úpravu pak přejímá i občanský zákoník, když ve své podstatě opisuje dané právo z Listiny. Snad jen zdůrazňuje, že vyvlastnění nebo omezení je možné jen za náhradu plné hodnoty majetku dotčeného těmito opatřeními.
A v tom je právě ten problém.
Jednak jde o to, že zde máme dvě základní lidská práva. Právo na osobní svobodu a právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Prosazování kteréhokoliv z nich v absolutní rovině vede vždy k porušení toho druhého základního práva. Otázka v tomto případě tedy je. Které právo má přednost?
Zdálo by se, že přednost má právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Jenže. Jsme právní stát (alespoň jsme o tom přesvědčování). A v tom případě by mělo platit jako základ právo.
Na otázku: „Co právo je?" si musíme, s ohledem na fakt, že žijeme v kontinentální Evropě, odpovědět, že právo je to, co je, zjednodušeně řečeno, obsaženo ve Sbírce zákonů.
A kde se ve Sbírce zákonů říká, že právo na ochranu soukromého vlastnictví má přednost před právem na osobní svobodu? Obávám se, že nikde. Jediné, co bychom snad mohli použít je systematika při tvorbě právních norem. V ní platí, že důležitější věci se v zákoně umísťují před věci méně důležité. V tomto případě by přednost měla osobní svoboda, protože ta je v Listině uvedena před ochranou soukromého vlastnictví.
Možností jak daný problém řešit by mohlo být i rozhodnutí soudu. Jenže soudy jsou orgány státní moci a jejich úkolem tedy je zajišťovat výkon jedné ze složek státní moci. Z tohoto pohledu pak platí, že každý člověk má základní lidské právo na to, aby státní moc vůči němu byla vykonávána na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Žádný zákon nestanoví, že soudy mohou řešit otázku priorit základních lidských práv. A proto by jakékoliv rozhodnutí soudu (i Ústavního) bylo nepřípustným zásahem do moci zákonodárné a tedy protiústavní.
Je pravda, že přístup, který jsem prezentoval v minulém příspěvku, by vytvářel předpoklad i pro ničím neomezené užívání zahrad, dvorů a podobných objektů v soukromém vlastnictví veřejností. A to by správné určitě nebylo.
Na druhou stranu.
Vezměme si např. tzv. „sousedské vztahy". V jejich rámci je právo vlastníka nemovité věci omezováno např. ve prospěch vlastníka sousední nemovitosti z důvodu nutnosti přístupu na sousední nemovitost, její nutnou údržbu v části přístupné jen z pozemku patřícího sousedovi apod. Omezuje volné nakládání se svým majetkem i tím, že např. stanovuje, že stromy je možné z rozumných důvodů na straně souseda sázet jen ve vzdálenosti 3 m od hranic pozemku atd.
Návrh OZ počítá s tím, že pokud k takovému omezení vlastnického práva nedá souhlas vlastník, může o takovém omezení rozhodnout soud.
Nejde o nic, co by bylo proti životu. Proti potřebě ochrany oprávněných zájmů všech vlastníků. Ani vlastnické právo totiž nelze vykonávat tak, aby byla narušována stejná práva jiných osob.
I přes to. Soud svým rozhodnutím nařídí vlastníkovi strpět užívání jeho pozemku vlastníkem pozemku sousedního nebo vyhoví jiným oprávněným požadavkům souseda. Nejde ani o nic, co by vybočovalo z tisíce let staré právní praxe.
Jenže. Soud svým rozhodnutím omezí výkon vlastnického práva. A to v zájmu jedince.
Řečeno terminologií základních lidských práv - jde o nucené omezení vlastnického práva - a to v soukromém zájmu. A to je v rozporu se základním lidským právem na omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu.
Nebo je snad nucené omezení výkonu vlastnických práv ve prospěch i jedné osoby (byť souseda) veřejným zájmem?
Jde o další případ, kdy návrh OZ počítá se zásahem do základních lidských práv v rozporu s nimi. Již dříve jsem psal o vyvlastňování v soukromém zájmu.
Nejsem člověk, který by se živil právničinou. Přesto ale musím podle zákonů žít. A protože ptát se na každý problém (a jak vidno nemám jich málo) advokáta, to by bylo příliš drahé nehledě na to, že na takovou otázku by mi i advokát pravděpodobně dával odpověď jen těžko.
A tak se ptám těch, kteří zákony tvoří nebo si za svůj podíl na celospolečenské práci vybrali právní vědu.
Co s tím? Kde je chyba?
Budeme preferovat současnou teorii základních lidských práv nebo se přikloníme k praktickým potřebám života?
Pokud budeme hledat odpověď, pak bychom měli vycházet z toho, že i teorie základních lidských práv je jen souborem názorů vytvořených člověkem. Souborem, který vznikal postupně podle toho, jak člověk poznával sám sebe a svoji společnost. Souborem názorů, který bylo možné uplatnit až od určitého okamžiku vývoje člověka. Nejde tedy o nic, co by bylo objektivně dáno. A ani o nic, co by z historického hlediska existovalo dlouho.
Tím se teorie základních lidských práv zásadně liší od potřeb života. Přivlastňovat si a chránit svoje vlastnictví začal člověk podstatně dříve, než vznikla teorie základních lidských práv. Proto by potřeby života měly být nadřazeny teorii základních lidských práv.
Co s tím? Zrušíme základní lidská práva? Prohlásíme soukromé zájmy spoluvlastníků nebo sousedů za veřejný zájem? Zrušíme dosud fungující a životu vyhovující právní úpravu výkonu vlastnických práv v sousedských vztazích? Nebo vyjdeme z toho, že i teorie základních lidských práv je jen teorií, která jako taková vznikala v určité době na základě nějakých poznatků a postupně se rozvíjela a zdokonalovala až do dnešní podoby a přiznáme si, že ani dnešní podoba této teorie není dokonalá?
Jak vidno. A nejen z příkladů uvedených v tomto blogu. Teorie základních lidských práv naráží na potřeby života. Zdá se proto logickým, že bychom měli teorii přizpůsobit životu a ne naopak.
Neměli bychom tedy důsledně trvat na základním lidském právu přiznávajícím každému vlastníkovi právo na to, aby mu byl majetek vyvlastněn nebo nuceně omezen výkon jeho vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za úhradu.
Jenže. Jakou zvolit úpravu abychom neriskovali praktiky z dob totality?
Co takhle zažité tradice? Z nich vyplývá, že každé právo je spojeno s povinností vykonávat ho určitým způsobem a s odpovědností za škody vzniklé z porušení této povinnosti.
Proč to nevyužít i v oblasti základních lidských práv. Zde mluvíme jen o právech. O povinnosti a odpovědnosti se ve vztahu k nim nemluví. Důkazem je až příliš časté „já mám právo". Příliš často slýcháme názory, v nichž se lidé dovolávají toho nebo onoho práva. Nikde však neslyšíme, že to nebo ono právo je spojeno s povinností vykonávat ho určitým způsobem a s odpovědností za škody způsobené jeho špatným výkonem.
Co hledat nápravu např. tak, že čl. 1 Listiny doplníme o odstavec 2., v němž bude zakotveno další základní lidské právo a to právo na to, aby výkon práv byl prováděn tak, aby nedocházelo k nepřiměřeným zásahům do realizace práv ostatních lidí?
Tím bychom získali výkladové pravidlo, které by legalizovalo i omezování vlastnických práv v rámci sousedských vztahů, protože by říkalo, že žádný vlastník nemůže svoje vlastnická práva vykonávat tak, aby znemožnil výkon vlastnických práv souseda na straně jedné a na straně druhé by omezoval možnosti souseda zasahovat do vlastnických práv majitele jen na nejnutnější případy.
A i když se to zdá být samozřejmé, domnívám se, že by nebylo na škodu, kdyby byl čl. 1 Listiny doplněn i o odst. 3., v němž by bylo stanoveno jako základní lidské právo právo na náhradu škod způsobených výkonem práv v rozporu s odst. 2.
Pak by již nic nebránilo tomu, aby byla Listina přejmenována na Listinu základních práv, svobod, povinností a odpovědnosti. To proto, aby bylo každému již z jejího názvu patrné, že práva, povinnost a odpovědnost tvoří nedílný celek i v oblasti základních lidských práv.
Poznámka na závěr. Ve svém minulém blogu jsem přistoupil k řešení problému z druhé strany. Nevzal jsem v potaz ochranu soukromého vlastnictví. Omluvou snad může být skutečnost, že jde o názor osoby, která se právem neživí natož aby měla možnost mluvit do obsahu zákonů. To se ovšem o autorech návrhu OZ, kteří se chyby dopustili rovněž, říci nedá.
Proč o tom mluvím? Protože stejné chyby, jako já, tedy preference jiných zájmů na úkor ochrany vlastnického práva, se dopustili v jiném případě ti, kdo svými názory obsah zákonů ovlivňují. Ale o tom až někdy jindy.
