Korupce je v naší zemi obecně známým a velmi diskutovaným problémem. I nová vláda chce tomuto tématu věnovat zvýšenou péči. Bude zajímavé sledovat, zda vůbec něco prosadí a jak dlouho jí to bude trvat.
Začít by však bylo možné hned a nebylo by k tomu potřeba přijímat žádná zvláštní opatření.
Proč? Protože náš právní řád obsahuje dostatek nástrojů k tomu, aby bylo možné s korupcí bojovat. Stačí jen, aby příslušní lidé chtěli. Protože, pokud příslušní lidé chtít nebudou, žádné opatření nepomůže.
Abych správně vysvětlil, co mám na mysli, musím začít opět od samého začátku. Musím začít oním, již snad otřepaným „Byl jednou jeden človíček.“ Nezačínám tak proto, že by mi nestačila fantazie. Začínám tak proto, že vše, o čem píši, je o člověkovi. A mám-li správně vysvětlit, o čem mluvím, pak nemohu začít jinak.
Takže. Byl jednou jeden človíček a ten již v dobách, kdy ještě nebyl schopen souvislého logického myšlení prostě proto, že úroveň jeho znalostí byla na velmi nízké úrovni – na úrovni ostatních zvířat – přišel na to, že pro něj bude výhodnější, když bude žít ve společenství s ostatními členy svého rodu. V té době šlo o výhody společného života při zajišťování nejnutnějších životních potřeb – opatřování potravy, ochrany své a svých potomků před nepřáteli apod. Již v této době však lze mluvit o spolupráci při zajišťování daných potřeb.
Postupem doby, jak človíček neustále lépe a lépe poznával okolní svět a sám sebe, získával stále více a více informací a ty pak využíval pro uspokojování svých potřeb.
Tak dospěl do stadia, kdy se, v návaznosti na získané poznatky a svoje dispozice, začal „specializovat“ na určitou činnost.
Omezil lov zvěře, protože začal chovat zvířata. Omezil sběr plodin, protože je začal pěstovat. A pokračoval dál. Přidal k tomu specializaci na výrobu jen určitých potřeb – vznikla řemesla.
Tak šel vývoj dál, stále ku předu, až se přidaly „nevýrobní“ činnosti v podobě řízení společných záležitostí (ty, které zajišťuje stát), přidala se kultura, zdravotnictví atd. Vše se dělo v rámci určitého, a nutno říci, že neustále se zvětšujícího kolektivu lidí.
Společné však stále bylo to, že jedinec se specializoval na jednu činnost a tu dělal pro ostatní. Ti pak pro tohoto jedince zajišťovali takové činnosti, které onen jedinec potřeboval k uspokojování svých potřeb.
Je samozřejmé, že pokud chtěl daný jedinec, který se specializoval na výrobu určitého výrobku, aby pro něj jiní jedinci zajišťovali např. ochranu před nepřáteli a aby se na tuto činnost rovněž specializovali, že jim za to musel něco poskytnout. Musel jim poskytnout to, co daní jedinci, potřebovali k uspokojení svých osobních potřeb.
Postupem doby se ukázalo, že nejlepším prostředkem k realizaci vzájemné výměny výsledků vlastní činnosti za výsledky činnosti jiných jedinců, budou peníze.
Do tohoto složitého vývoje se postupem doby zamíchal stát. Původně snad šlo o to, že určití jedinci v rámci daného kolektivu přišli na to, že se jim budou jejich sobecké cíle lépe prosazovat, když budou moci svoji touhu skrýt za jakýsi neurčitý a nepopsatelný subjekt, který bude vzbuzovat respekt, strach a hrůzu.
Tak postupem doby vznikl stát.
Je zajímavé, že i když stát existuje několik tisíc let, přesto neexistuje shoda o tom, co stát vlastně je. Nebyl dosud spolehlivě a jednoznačně definován.
Bude to asi tím, že je spojován s určitou silou a s ní spojenou mocí nutit někoho nějak jednat a to pod sankcí. V možnosti nutit někoho jednat určitým způsobem a při nesplnění takto dané povinnosti jej trestat, je zřejmě onen kámen úrazu.
Takové jednání je spojováno výhradně s lidmi a to, v některých případech, ještě až od určité doby jejich vývoje. Od doby, kdy se donucení stalo specializovanou lidskou činností.
Zcela se při tom zapomíná, že síla, jako prostředek k vynucení si chování jedinců určitým způsobem (prostředek k donucení) je v rámci nejen lidské společnosti uplatňována naprosto běžně a od nepaměti.
Použití síly k vynucení si určitého chování je naprosto běžnou součástí života kolektivu nejen lidí a jejich předchůdců, ale i jiných zvířat. Vidíme to např. při opatřování si potravy, kdy určití jedinci mají při krmení přednost před jinými. Vidíme to např. při páření se, kdy se v řadě případů může pářit jen nejzdatnější samec a ten silou donutí ostatní, aby se nepářili atd. Vidíme to i při obraně území, které daný jedinec nebo jeho rodina potřebují k zajištění vlastní obživy. Zde mluvíme o loveckém revíru.
Rozdíl mezi současným člověkem a ostatní přírodou je v tom, že v přírodě uplatňuje sílu každý sám a vítězí ten nejsilnější, přičemž cílem je vytvoření těch nejlepších podmínek pro zachování rodu. U lidí však nevítězí ten nejsilnější jedinec, ale ten, který si pomocí nahromaděného majetku umí koupit jiné jedince svého druhu a ty pak použije jako nástroj síly. Cílem v tomto případě není např. získání dostatku potravy potřebné k přežití. Cílem je získání co největšího množství majetku (věcí, které nejsou nezbytně nutné k přežití rodu).
Přidáme-li k tomu i poznatek o tom, že člověk poznává okolní přírodu a sebe a podle získaných informací se chová, pak můžeme vyjít z toho, že i stát není nic víc a nic méně než to, co člověk mohl „okoukat“ v okolním světě. Nesmíme se ovšem nechat zmást v rámci celé živé přírody zcela ojedinělými a specifickými znaky vzniklými jen u lidí.
Tak člověk ve svých počátcích od okolní přírody „okoukal“ to, že pro zajištění svého přežití (pro uspokojování svých potřeb), potřebuje určité území. To si začal chránit a v návaznosti na to, jak rostl okruh osob, s nimiž v daném kolektivu žil, začal toto území i rozšiřovat.
To byla původní a přírodou daná potřeba. Potřeba získat a pro uspokojování svých potřeb před nepřáteli ubránit, určité území.
Z tohoto pohledu je pak možné stát definovat jako území potřebné k uspokojování potřeb kolektivu lidí, kteří na něm žijí.
Této definici pak odpovídá skutečnost, že stát se vždy vztahuje k určitému území. Je relativně stálý a na jednotlivcích z řad lidí zcela nezávislý. Stát jako území zůtává. Lidé se rodí. Lidé umírají. Lidé se stěhují z určitého území na jiné a naopak. Tím se dostávají pod moc uplatňovanou lidmi na určitém území a musí se jí podřídit. Ale také z dosahu této moci odcházejí a podřizují se moci vykonávané jinými lidmi na jiném území atd.
Tato definice má velkou výhodu v tom, že nám umožní zjednodušit chápání státu a jeho fungování.
Stát je tedy území, které potřebuje určitý kolektiv lidí k uspokojování svých potřeb. Z této definice vyplývá, že na určitém území žije určitý kolektiv lidí. Ti na daném území žijí a tedy i nějakým způsobem jednají. Nikdo jiný na daném území vědomě jednat ani nemůže.
Nejedná tedy nějaká nadpřirozená, nepopsatelná a tajuplná bytost. Jednají výhradně a jen lidié. Jde o určitý kolektiv lidí, který má určitou strukturu danou dosaženým stupněm poznávání okolní přírody. V rámci této struktury existují lidé, kteří mají za úkol pro daný kolektiv lidí zajišťovat „správu věcí veřejných“, tedy výkon těch společných činností, které potřebuje k řádnému uspokojování svých potřeb daný kolektiv jako celek.
Není to tedy neurčitý, nepopsatelný a tajuplný subjekt, který nám stanovuje zákony, který nás „obírá“ o naše peníze v podobě daní, který peníze získané z našich daní nehospodárně rozhazuje atd.
Vždy jsou to lidé. Členové našeho kolektivu. Lidé, které jsme my, jako členové daného kolektivu pověřili tím, aby nám říkali, jaké chování je z celospolečenského hlediska to nejlepší. Aby nám říkali, kolik máme zaplatit (odvést do společných fondů) na to, aby pro nás bylo možné zajišťovat „veřejné záležitosti“ (nejen poskytování služeb – jako obrana, bezpečnost, školství apod., ale i např. výstavba komunikací, vodních děl, zdravotnických zařízení atd.).
A jsou to jen a jen lidé, kdo rozhoduje o tom, jak bude s těmito penězi, s penězi, které jsme my odvedli do společné pokladny na zajišťování věcí veřejných, naloženo.
Z toho vyplývá, že ti, kteří rozhodují o používání našich společných peněz (v dosavadní terminologii „státních peněz“), nehospodaří s penězi nějakého neznámého a nedefinovatelného subjektu a navíc subjektu, který se o svoje záležitosti neumí postarat.
Oni hospodaří (tedy spravují) peníze, které jsme jim my, členové daného kolektivu lidí, svěřili za tím účelem, aby zajišťovali pro nás potřebné společné záležitosti.
Hospodaří tedy s cizími penězi, s cizím (konkrétně s naším) majetkem.
Nemusím snad nijak zvlášť zdůrazňovat, že pokud někoho pověřím tím, aby spravoval můj majetek, že od něj očekávám, že ho bude spravovat s péčí řádného hospodáře. Tedy tak, aby nedocházelo k neodůvodněnému úbytku a zbytečnému a nehospodárného nakládání s tímto majetkem.
V soukromoprávní rovině toto pravidlo zcela jednoznačně funguje a existuje i jeho ochrana v oblasti trestněprávní.
§ 255 trestního zákona nese název „Porušování povinnosti při správě cizího majetku.“ Jeho účelem je trestat ty, kteří s cizím majetkem, který jim byl svěřen do správy nakládají nehospodárně.
A co myslíte? Nešlo by, ve světle výše uvedeného, toto ustanovení trestního zákona použít všude tam, kde se byť na základě výběrového řízení, ale přesto za zcela neadekvátně vysokou cenu pořizuje nějaký majetek? Nebo tam, kde se za zcela neadekvátních podmínek přiznávají „zlaté padáky“?
Je snad možné tvrdit jen to, že zákon například nařizuje vypsat výběrové řízení, ale zcela ponechává na zadavatelovi, aby stanovil podmínky výběrového řízení a obešel tak povinnost vybrat to nejen nejkvalitnější, ale současně i nejlevnější řešení?
Co myslíte? Jak by se zachovaly naše policie a soudy (ostatně také jen lidé vykonávající určitou činnost potřebnou pro řádné fungování tohoto kolektivu lidí), kdyby se jim na stole objevila žaloba pro porušování povinnosti při správě cizího majetku podaná kterýmkoliv člověkem žijícím na daném území (na území státu, kraje, obce) s odůvodněním, že bylo při správě společných peněz opomenuto hledisko řádné péče?
Vždy přeci existuje někdo, kdo je za daný výsledek odpovědný. Že to často bývá kolektiv a ten trestat nelze? Proč? Z jakého důvodu? Je přeci jedno, zda o nehospodárném naložení se svěřenými penězi rozhodl jedinec nebo kolektiv. Vždy jde přeci o porušení povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře.
Že v řadě případů rozhoduje více lidí? Ani to však nic nemění na tom, že porušili povinnost pečovat s péčí řádného hospodáře. A navíc. Tvrdit, že kolektivní rozhodování nelze postihovat, by znamenalo, že nelze postihovat žádnou např. krádež zorganizovanou a provedenou více lidmi. I v tomto případě rozhoduje kolektiv a je trestán jako celek.
Že rozhodují tajným hlasováním a proto nelze zjistit, kdo ve skutečnosti rozhodl? Nic jim přece nebrání, aby hlasovali tajně ale s vědomím, že mohou být potrestáni jen proto, že nedali svůj nesouhlas najevo veřejně. Nic jim nebrání, aby hlasovali tajně, ale s uvedením vlastního jména na hlasovacím lístku a tak se vyhnuli odpovědnosti za nehospodárné naložení se svěřenými prostředky.
Že by to odporovalo zásadě tajného hlasování? Pak je ale otázka. Kdo potřebuje, aby bylo hlasováno naprosto tajně? Ti, o jejichž majetku se jedná, nebo ti, kteří rozhodují spravedlivě, nebo snad ti, kteří potřebují zakrýt vlastní podíl na nehospodárném naložení se svěřenými prostředky, protože na takovém nehospodárném nakládání mají osobní zájem?
Co myslíte? Co by s korupcí a vůbec s nehospodárným nakládáním se „státními“ penězi udělal takový přístup k jejich ochraně?
Jak moc by takový přístup pomohl ke snižování schodku státního rozpočtu?
Že můj přístup až moc nápadně připomíná z minulosti známé „Stát jsme my.“? Tak zkuste vyvrátit výše uvedenou úvahu.
Nebo to zkuste podle současné definice státu. V ní stát vystupuje jako jakýsi tajemný, na člověku nezávislý a neosobní subjekt. Ani v tomto případě však nemůžete popřít fakt, že stát, má svůj majetek, a že s tímto majetkem hospodaří lidé (spravují jej). I v tomto případě tedy lze mluvit o správě cizího majetku a o porušování povinností s tím spojených.
A než mi začnete nadávat, že se nemám plést do toho, čemu nerozumím. Zkuste mi nejprve odpovědět na otázku.
Jak odpovídá ust. čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž se mimo jiné praví, že lidé jsou rovní v důstojnosti i v právech skutečnost, že lidé označovaní jako tzv. „státní zaměstnanci“ mají právo na to, aby za svoje nehospodárné nakládání se svěřenými prostředky (státními penězi) nebyli trestně právně odpovědni, zatímco ostatní lidé, např. tzv. „zaměstnanci v soukromé sféře“ nebo osoby spravující cizí majetek např. na základě plné moci, toto právo nemají?
Povinnost spravovat svěřený majetek s péčí řádného hospodáře snad platí pro všechny lidi. Nebo se mýlím i v tomhle?
