Eko-logie? "Objevy" umírnění spotřeby v kontextu globalizace

Od dětství je mi šetrné zacházení s přírodou a zdroji, tzv. ekologické chování, přirozeností. Samozřejmě v mantinelech možností daných regionem, kde právě žiji a podobně. Dětství na zahradě, u potoka, v háječku, čištění studánek. Do lesa na houby,  a  tiše pozorovat zvěř. Život v souladu s ročními obdobími, která ve městě přestáváme vnímat. Pojďme se podívat, jaké k tomu vedou důvody.

Mám asi výhodu v tom, že jsem vyrůstala u prarodičů v domku se zahrádkou. Ačkoliv se to tak tehdy nenazývalo, chovali jsme se přirozeně ekologicky. Skořápky a chléb usušit, dát slepicím našim, nebo sousedovým. Papír na zátop do kamen, zbytek do pytle, a časem odvézt do sběrných surovin. Popel z kamen, slupky a odpad z ovoce a zeleniny na kompost. Dešťová voda (ano voda, nikoliv směs kyselin) nachytaná v sudech na zalévání rostlin. Z čehokoliv, co dosloužilo se pokusit využít materiál na něco nového. Vlastní ovoce, zelenina, brambory samozřejmostí. Přebytky zpracovat, zakonzervovat, vyměnit s jiným domácnostmi. Co bylo jen trochu možné, léčilo se bylinkami a přípravky z domácích zdrojů. V dnešní společnosti takovéto téměř aurakární hospodaření upadá, obrovská dělba práce jej téměř neumožňuje.

Myslím, že také tvořivost člověka je velkým plusem pro recyklaci a ekologické chování. Uplést svetr z vypárané vlny, vyrobit žíhanou melanž z různých barev příze. Přešít staré věci na nové. Dědění dětského oblečení a potřeb mezi kamarádkami a příbuznými („koloběh hadříčků“). Z „PET“ lahví sochy a větrníky. Vyrobit s vlastní ruční papír ze starých novin a lepidla, klidně ozdobený sušenými travinami, lístky květů,kořením, či kousky vlny a co já vím, co se kde doma najde v šuplících. I můj táta (malíř a výtvarník) je v tomhle příkladem: sušené slupky z banánu jsou součástí 3D obrazů, stejně jako plechovka od sardinek, stará maličká plastová panenka. Zužitkuje a přetvoří kdeco - rozbitou kytaru, houslové pouzdro, nohy od aranžérské figuríny, střepy keramické i ze skla- co by jiní již vyhodili. Tvořivost ČLOVĚKA je důležitá: pomáhá nám využívat věci opakovaně, v jiných podobách. Nakonec, já byla jedna z prvních, kdo využil starý litinový stojan šicího stroje jako podstavec pod stolní desku. Dávno předtím, než se to jako novinka a inspirace objevilo v časopisech.

Zamýšlím se i nad tím, jak se za posledních 100 let rozvinul chemický průmysl. Chemicky znečištěnou vodu čistíme zase jinými chemikáliemi. Rezidua antikoncepčních přípravků způsobují hermafroditní mutace vodních živočichů i mužskou neplodnost. Jiná rezidua jsme nuceni dýchat, jíst, pít. O nadužívání antibiotik u zvířat i lidí nemluvě. Geneticky modifikované potraviny: když dáte ovci vybrat mezi klasem tradiční kukuřice a modifikovanou, ke geneticky upravené se ani nepřiblíží. A lidé? Většinou ani nevědí, že by se mohlo jednat o GMO potravinu. Nemají informace, aby si mohli vybrat.

Zamýšlím se nad tím, jak narostla motorová doprava. Předražená a nepružná hromadná doprava nutí lidi preferovat individuální dopravu. Všudypřítomná, všezahlcující nákladní doprava. Miliony kamionů a jejich zplodiny. Desetitisíce námořních kontejnerů denně manipulovaných v přístavech celého světa. Nedovážejí již pouze „koloniální“ zboží pro zpestření jídelníčku, ale vpodstatě vše, co se v našich obchodech a životech nachází. Často realizované nesmyslné přepravy: např. význačná japonská automobilka si nechává vyrábět téměř veškeré komponenty v Evropě. Každý týden vyjíždí desítky kontejnerů do Japonska. Zde se různě kompletují, upravují, a většina z nich opět jiným kontejnery přijíždí do Evropy. Jen část se použije na výrobu vozů přímo v Japonsku.

Zamýšlím se nad tím,  jak se změnilo složení potravy. Co je nejméně chemické, a ještě před pár desítkami let bylo „normální“, dnes nazýváme „bio“. Ostatní potraviny jsou chemické koncentráty. Příchutě příchutí. Pravá ovocná šťáva v mycích a úklidových prostředcích. Sorban draselný, kyselina fosforečná, a další chemické složky (přepravované jako nebezpečné zboží v režimu ADR) tvořící chemickou rozbušku v koktejlu nápojů i potravin. Exotické ovoce, sklízené zelené a hnijící ve tmě lodních prostorů ve „zracím plynu“. Rajčata a jahody pěstované na španělských plantážích pod plastovými foliemi. Výživná hodnota nula, chuť polystyrénu. Ale v supermarketech k dispozici celý rok, bez front.

Spolu s Ulrichem Beckem (str. 83) se zamýšlím nad rizikovou společností. Nad tím, že někdo mimo nás stanovuje, jaké jsou „mezní hodnoty“. Hodnoty „přípustných stop a obsahu škodlivých a toxických látek“ ve vzduchu, vodě, půdě, potravinách, nápojích. Někdo mimo nás připouští a legitimizuje obsah jedů ve všem kolem nás a v nás. Na základě své představy odhaduje, jak malé či velké intoxikace snese země a člověk. 40 let zakázaný pesticid DDT v tělech arktických tučňáků, v mléce kojících matek. Normy Evropské Unie na smogové nebezpečí měkčí než měla Česká republika před vstupem do EU. V pražském  metru se tedy od této „novelizace“ již dusíte, ovšem, parametry ještě nedosáhly „mezních hodnot“ určených úředníky z Bruselu. Emise z industriálních zemí ničící skandinávské lesy i kanadská jezera. Čilý světový obchod s emisními povolenkami. Nikoliv práce na celkovém snížení emisí. Ale obchod se stávajícími.

Zamýšlím se nad tím, jak nám média nám sugerují potřebu být lepší, ovšem lepší ve vzhledu, úspěchu, předvádění sociálního statusu. Čehož lze dosáhnout nikoliv osobnostními rysy, povahou, dovednostmi,chováním k druhým ale jedině nákupem stále nových úžasných věcí, služeb. A obvykle nákupem na neustále vnucované lehce získatelné kreditní karty, spotřební úvěry, leasingy a hypotéky.

Zamýšlím se nad tím, jak jsou upravovány hudební nosiče:aby byla možná hlučná produkce, jsou odmazávány jemné frekvence. Všudypřítomná hudba v obchodech, v restauracích, kavárnách, na ulici. Otupující mysl i smysly. Lidský sluch přestává slyšet jemné zvuky, vnímat přirozené zvuky, zvuky přírody, nebeskou mechaniku. Zamýšlím se nad lidmi, šlapajícími za skleněnou stěnou prestižního fitness před televizními obrazovkami, ve vydýchaném vzduchu upravovaném klimatizací. Ve slunečný, přírodou vonící den vyzývající k výletu, ať už pěšímu či cyklistickému.

Zamýšlím se nad tím, jaký dopad má nařízení EU na povinné přidávání tzv. „biopaliva“ do pohonných hmot. Kolik tisíců hektarů deštných pralesů, kolik mangrovových porostů již zmizelo, aby zde bylo možno pěstovat a zavlažovat řepku a jinou biomasu? Kolik jich ještě musí zmizet, než vládám dojde, že vydaly nesmyslné nařízení? Neboť, jak uvádí server Novinky.cz ,podle studie zveřejněné Evropským institutem pro politiku životního prostředí (IEEP) to bude mít dopad na životní prostředí jako dalších 26 miliónů aut na silnicích. Na pěstování řepky se spotřebuje taková plocha půdy jako je celé Irsko, 69 000 kilometrů čtverečních. Biopaliva budou ještě horším znečišťovatelem než fosilní paliva," sdělil Adrian Bebb z neziskové organizace Friends of the Earth Europe.

Zamýšlím se nad kauzami fotovoltaických elektráren. Nejen, že elektřina z nich bude dražší, ale…kdo nyní řeší, jak nákladná je výroba solárních panelů, a jak nákladná a ekologicky nešetrná je jejich následná likvidace? Kdo si všímá zneuctěné orné půdy, kdo si všímá, že opět zmizelo obrovské množství polí a luk, trávníků umožňujících vsakování deště a udržení přirozeného koloběhu vody v přírodě?

Kdo si všímá, jak v Praze za posledních 20 let zmizel kdejaký plácek s parčíkem či trávníkem, a byl bleskově uzmut developery a zastavěn minimálně parkovištěm, lépe však kancelářkou budovou, obchodním centrem. Podobný osud nyní hrozí vršovickému „ďolíčku“, 105 let zde je fotbalové hřiště. A nyní jej majitel fotbalového klubu (zahraniční developerská firma!) hodlá zrušit a postavit zde luxusní byty a kanceláře. Všímá si někdo toho, že tyto budovy je již problém pronajmout?

A stejně velký problém nastává s vodou, která se díky úbytku půdy ani za běžného deště nemá kam vsáknout, přirozeně odpařovat. Navazujícím přírodním katastrofám se nelze divit. To jen Gaia upozorňuje své nezvedené obyvatele, že se dusí, že je otrávená, že hyne…A co člověk, který má ještě stále genotyp pravěkého lovce, ale je na něj kladena zátěž technokratické výkonové společnosti.

Jak bych charakterizovala chování lidstva? Většina lidí ve „vyspělých“(rozuměj: industrializovaných,průmyslově spotřebních zemích)  pije kyselinu, a snaží se ji neutralizovat požitím louhu.

Dle článku na serveru Novinky.cz „Zemi zbývá deset let. Pak začneme platit“ v posledních desetiletích ji spotřebováváme přírodu rychleji, než se stačí obnovovat. Ekologická stopa lidstva – to, co po sobě naše společnost zanechává – přesahuje možnosti Země. V globálním průměru spotřebováváme 1,3násobek toho, co vyprodukuje. Podle poslední zprávy o stavu planety (Living Planet Report) připadá na průměrného obyvatele planety 1,8 globálního hektaru, aby nežil na ekologický dluh a vývoj na Zemi byl udržitelný. Skutečnost je ale horší: průměr je 2,7 hektaru. Česko je na tom jako vyspělá země ještě hůře, každý z nás odebírá Zemi tolik, co vyprodukuje na 5,75 hektaru. Jsme tak ze 153 hodnocených zemí na nelichotivém čtrnáctém místě. Jak dlouho to může pokračovat?

V testu na webu „Hra o život “ mi ekologická stopa vyšla s výsledkem 2,6. Postrádala jsem zde ale určité možnosti specifikace např. u typu topení,kde je podle mne důležitá možnost jakou teplotu v bytě udržujeme, sám typ topení nemá až takovou vypovídací hodnotu. Totéž u svícení, spotřeby automobilu apod.Jakou ekologickou stopu tedy zanechávám svým žitím na této zemi? Jak co nejméně zneužívat zdrojů a možností, jak zemi vracet, čím nás obdarovává? Tuto otázku si kladu nejen v této práci, ale po celý vědomý život. Zcela jistě je však má stopa silnější, výraznější než stopa členů domorodých kmenů žijících v posledních zbytcích relativně neporušené přírody.  Jistě je má stopa menší než příslušníků supertřídy, kteří žijí v dimenzi svých soukromých luxusních tryskáčů, výstavných paláců a jejichž jachty, či lodě obrovské jako města brázdí oceány. Jistě menší než majitelů vozů SUV dávající na sídlišti na odiv svůj sociální status sousedům.Zkuste si test také, odkaz najdete pod článkem.

Tak dál trpělivě třídím odpad  jak nejvíce lze , i když v malém bytě zabírají nádoby na třídění dost místa. Účastním se akce „52 kroků pro Zemi“ – každý týden si připomenout a realizovat a zafixovat jedno předsevzetí ulehčující zemi následky lidského působení. Papíry popisuji z obou stran, časopisy používáme k tvorbě koláží, anebo je předávám dál, aby si jeden výtisk přečetlo co nejvíce lidí. Na rub nástěnných kalendářů kreslím a maluji.

Už léta nemám televizor, a nijak mi nechybí. Jsem sice za podivína, ale lidé okolo mne si již zvykli, že s nimi neprobírám děje seriálů. Kupuji alespoň některé potraviny od prvovýrobců. Pokud je to možné, hodně chodím pěšky nebo jezdím na kole. Hospodařím s vodou, vážím si jí. Obaly se snažím využívat opakovaně, preferuji textilní nákupní tašky (většinou). Používám chemii v domácnosti pouze v nezbytně nutném množství. Vybírám si co nejčastěji výrobky šetrné k přírodě.

A přesto…přesto všechno je mi …nevolno…

Uzavírám tuto úvahu citátem z  knihy Společnost nevolnosti od Václava Bělohradského: “Pocit nevolnosti není silný, ale je všudypřítomný. Není nám zle, jen je VŠEHO PŘÍLIŠ. Informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst na dovolenou, půjček, horkých dní v roce. Musí být nějaká hranice, mez, za níž už nelze věci tohoto světa využívat a konzumovat, ale jen uctívat. Kde je ta mez, nevíme…jen je nám TROCHU NEVOLNO.“…

Seznam citovaných pramenů

BECK, Ulrich. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Vyd.1. Praha:  Sociologické nakladatelství (SLON), 2004. 431 s. ISBN 80-86429-32-6.

BĚLOHRADSKÝ, Václav. Společnost nevolnosti : Eseje z pozdější doby. 2.vyd., opravené a doplněné. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. 370 s. ISBN 978-80-7419-007-0.

Hra o zemi [online]. 2007 [cit. 2010-11-15]. Spočítej si ekostopu.

Dostupné z WWW: <http://www.hraozemi.cz//files/ekostopa/ekostopa.php>.

Novinky.cz [online]. 8. listopadu 2010 [cit. 2010-11-16]. Biopaliva mají dopad na prostředí jako 26 miliónů nových aut, tvrdí studie. Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/ekonomika/216213-biopaliva-maji-dopad-na-prostredi-jako-26-milionu-novych-aut-tvrdi-studie.html>.

PETRŽELKA, Alexandr. Novinky.cz [online]. 2010 [cit. 2010-11-16]. Přírodě zbývá 1deset let. Pak začneme platit. Dostupné z WWW: <http://www.novinky.cz/veda-skoly/215919-prirode-zbyva-deset-let-pak-zacneme-platit.html>.