Úroveň Českých drah je nepochybně na vyšší úrovni než byla před pár lety. Já to tak vidím, ikdyž se mnou třeba nebude někdo souhlasit. Papír na toaletách, přiměřeně čisto, lepší dojezdové časy a neuvěřitelně slušní průvodčí,.....
Tento týden jsem se na otočku vracela domů, do vlasti. Protože to bylo jen na otočku, nevyzvedávala jsem si své auto a rozhodla jsem se použít veřejnou dopravu. Moje město je asi hodinu jízdy od Prahy a já navíc veřejnou dopravou jezdím ráda. Mám ráda zejména vlaky, protože se v nich pořád něco děje a nebývá mi tam nevolno. Kdo zažil kinetózy, ví o čem mluvím. Moje letadlo přilétá večer a tak v úvahu přicházel jen půlnoční vlak. Je to opravdu půlnoční vlak, protože z Hlavního nádraží v Praze vyjíždí kolem půl dvanácté v noci a k nám přijíždí okolo půl jedné.
Asi hodinu před jeho odjezdem jsem trávila v prostorách tohoto nádraží. V tuto dobu zde stále fungovalo 5 pokladen a byl tu všeobecný poklid a docela i čisto. Problém byl jen, když jsem chtěla jít na toalety. Jsou na mince a já měla jen papírové peníze. Ikdyž tam bylo okénko pro obsluhu, v tudo dobu tam nikdo nebyl. No, nebylo to akutní, rozhodla jsem se tedy vydržet do vlaku.
Když vlak přijel, tak už to pomalu akutní bylo. Vím, že se toalety nesmí používat ve stanici, tak jsem si vybrala místo co nejblíže k nim a hned poté, co se vlak rozjel, jsem se tam odebrala. Jak už jsem psala výše, toalety vcelku přiměřeně čisté, vybavené papírem i papírovými utěrkami. Kdyby tam použili jinou barvu než šedivou, tak snad by to i bylo příjemné místo. Mě se ulevilo, ať tam byla na stěnách jakákoliv barva.
Když jsem vycházela, otevřela jsem dveře a zůstala stát v němém úžasu. Přede dveřmi stáli dva “černí šerifové”. Dva muži v černém, oba vysocí, statní, oblečení v černé opásané vaťáky, oba měli ruce v bok. Na kabátech měli nějaká označení. Drželi se za opasek a nenápadně se dotýkali svých obušků. Ani nevím, zda měli ještě nějaké jiné zbraně. Byl to takový šok, že ani nevím, z jaké byli složky, jen si myslím, že to byla asi drážní ochranka. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a pak jim říkám. “To jste asi nečekali, že?” Jeden z nich se začal smát naplno a ten druhý také. “No, to jsme tedy opravdu nečekali!” řekl ten první a oba mi ustoupili z cesty. “Nejsem ani skrývající se bezdomovec ani černý pasažér, jen jsem měla potřebu, ale jste hodní, že jste mě nechali to dokončit a nedobývali se na mě.” “Ještě bychom chvíli vydželi, než bychom vyrazili dveře.” odpověděli mi se smíchem. Pak po mě ještě překontrolovali, zda jsem tam nezanechala bombu nebo něco podobného a věnovali se dále své práci.
Tedy šok to byl opravdu veliký, když jsem je viděla za dveřmi, obzvláště když jsem je vůbec nečekala. Jen jsem si uvědomila, jak je to fajn, že tady dělají svou práci, že místo aby byli se svými rodinami, kontrolují půlnoční vlaky. Už jenom to, že takoví dva urostlí muži v černém se tu projdou, má svoji váhu. Před mnoha lety se na konečné našla v tomto půlnočním vlaku uškrcená studentka. Každá prevence je cenná.
Hoši, díky a doufám, že vás platí dobře.
