Telefonát - aneb jen se tak vypsat z pocitů

Zazvonil mi telefon,  číslo bez identifikace volajícího. Ten hovor jsem přijala. Pán se představil jménem, hodností a že je z policie jistého města. Omlouval se, že sám neví, komu volá. Byl zdvořilý a určitě to nebylo jednoduché.

Odpověděla jsem mu, ač své údaje nerozdávám na potkání a zeptala se o co se jedná.

“Víte, máme tu člověka jisté národnosti a on měl u sebe jen toto vaše telefonní číslo.”

Té národnosti znám, respektive jsem znávala, jen dva lidi, kteří by přicházeli do úvahy a dohodli jsme se, že jeden z nich by to mohl být.

“Potřebuje peníze, nebo nějakou pomoc?” zeptala jsem se,

Bohužel nepotřeboval. Prý se jednalo o úmrtí, srdeční selhání, přirozená smrt. Nechtělo se mi tomu věřit, vždyť mu ještě nemohlo být ani 50 let!

Bylo mu padesát vloni. Čas letí rychleji, než se zdá.

Příslušník jej asi potřeboval ztotožnit, jen netušil, že volá do města, které je vzdálené cca 100 km a také se ptal, zda nevím, s kým se v jejich městě stýkal.

Bohužel jsem jim nemohla říct, jaké měl vazby k městu, kde vyhasl jeho život.  Nemám a neměla jsem o tom ani tušení. Já sama jsem jej neviděla minimálně 10,  možná 15, a možná i více let.

Popsala jsem, jak vypadal, byl celkem charakteristický a byla jsem ráda, že netrvají na tom, abych jej šla ztotožnit.

Příslušník mi poděkoval a omlouval se, jenže díky byly hlavně z mé strany. Dík, že mi zavolal, dík, že mi velice decentně sdělil tu zprávu, že kdosi, kdo se pohyboval světem bez dokladů, jen s mým telefonním číslem, už nežije.

Ano, toho muže jsem znala. Jezdil sem za prací a pracoval velice tvrdě. Dělal práce, pro které byl problém najít pracovníky. Matka mu kdysi poskytla azyl v naší zahradní chatce. Žil velice skromně, šetřil peníze pro svou dceru a manželku. Když měl relativně dost, rozhodl se jet domů a moc se těšil, že je zase uvidí. Ač jsme to nečekali, za krátký čas se vrátil, prý manželka chce ještě nějakou speciální pračku, která je drahá.

“Nezabývej se pračkami a mysli na sebe.” říkávala jsem mu často

“Mají mě v hrsti” odpovídal se smíchem

Náš pes ho měl rád. Jednou jsme šli kolem výkopu, kde pracoval a náš pes za ním skočil. Tahali jsme psa - byl to vlčák - z pětimetrového výkopu a dost jsme se nasmáli.

Vzpomínám na dobu, kdy mu otekla tvář od problémů se zubem. Sehnala jsem doktora, který mu zub ošetřil a jeho vděčnost neznala mezí.

Lidé mají různé osudy. Mě je jen smutno nad předčasným skonem člověka, který tvrdě pracoval a zemřel daleko od své vlasti, daleko od své rodiny, od “praček”, kterýma je zásoboval, ve věku, kdy se ještě nehodí umírat. Možná je takových víc, tento je však pro mě konkrétní.

R. I. P. nebo-li odpočívej v pokoji

Já se teď budu srovnávat s tím, že jediné, co měl u sebe, bylo moje telefonní číslo a když už ho měl, proč mi nezavolal.