O příznacích stárnutí

Když se řekne stáří nebo stárnutí, mnoho lidí si vybaví nemoce, omezení mobility, změnu kognitivních schopností, tak o tom tedy rozhodně psát nechci.Život, z mého pohledu, je třeba si užívat a vychutnávat do poslední chvíle.

Mě je 38 let a to už několik roků. A ještě několik let mi bude stále jen 38.To byl tenkrát takový mejdan, že lepší jsem dlouho nezažila. Spousta přátel, květin a asi i dary byly. Dneska už nevím, jak ta oslava probíhala, zda jsme byli doma nebo na zahradě či v restauraci. Nicméně to je jedno. Podstatný je ten pocit, který jsem měla druhý den. Ráno jsem se probudila s nádherným pocitem a v nějaké eufórii a tehdy jsem se rozhodla. 38 to je naprosto úžasný věk! Je fantastické, že mi je 38 a to je tak krásné, že je škoda to slavit jenom jednou. A od té doby, v den, kdy mám narozeniny, slavím 38 let každý rok. Pamatuji si na podobný euforický pocit z narozenin a to když mi bylo 13. Tehdy jsem cítila, že 13 let je ten naprosto nejlepší věk v lidském životě. Uvědomovala jsem si, že už nikdy to nebude tak krásné, jako je to v tu dobu. Pak mi bude 14 a 15, to ještě bude jakž takž snesitelné, možná i těch 16, ale potom už je konec. Budu stará! Ještě chvíli to nějakou setrvačností půjde, ale v osmnácti začne konec života. Tedy žít budu, ale už to nebude mít žádný smysl, protože budu stará a zbytek života si budu jenom odžívat. Z tohoto pohledu prvním příznakem stárnutí bylo získání volebního práva, nebo řidičáku, nebo možnosti pít na veřejnosti alkohol. A ve 13 jsem to tak opravdu cítila.  

Je několik teorií o tom, kdy začínáme stárnout. Jedna říká, že je to v podstatě od narození, další bere za začátek dobu, kdy je ukončen náš biologický vývoj, tedy zhruba kolem 23. roku. Jsou ještě další terorie. Jsem přesvědčená, že značný podíl na tom, zda a jak stárneme, má náš mozek. Já jsem se zastavila v 38 letech a od té doby neřeším věk svůj ani nikoho jiného.

Příznaky stárnutí sleduji na svém okolí a kontroluji si, zda se projevují i u mě. Třeba na nádraží jsem šla po schodech dolů spolu s ostatními lidmi a okolo mě poskakovala dívenka asi osmnáctiletá, za ní poskakoval mladík a ještě pár lidí, převážně mladších. Zkrátka ty schody dolů seskákali. Tehdy jsem si uvědomila, že já jsem kdysi taky po schodech dolů poskakovala. Proč neposkakuji teď? Půjde mi to ještě vůbec? Proč to vlastně přestolo? Zkusila jsem to a šlo to.  No a od té doby na všech schodech opět poskakuji. Zatím tedy jenom dolů ačkoliv držím se statečně i v případě schodů nahoru. Když se ve stanici metra Covent Garden v Londýně všichni lidé nahrnuli k výtahům, bylo mi divné, že se raději mačkají, když schodiště je skroro prázdné. Vydala jsem se tedy po schodišti, netušíc, že je tam 195 schodů. Je pravdou, že nahoře mě nenapadalo slušné slovo, ale nikdo mě nepředběhl, zato já jsem pár lidí došla. Hlídám si, když jdu ze schodů dolů, abych poskakovala prostředkem schodiště. Výjimkou je pouze případ, že nemám vhodné boty. Na podpadcích to neriskuji.

Dalším příznakem je styl oblékání. Moje velice dobrá kamarádka mě upozornila, že bych pomalu měla přestat nosit trička s nápisy. Měla jsem na sobě tričko s nápisem “All you need is music” se kterým se plně ztotožňuji. Tak prý že by mi slušelo něco s kytičkama. Nikdy jsem nenosila trička ani nic jiného s květinovými vzory a nikdy ani nebudu. Den, kdy bych si koupila květovanou halenku, by byl dnem maximální rezignace na mojí existenci na této planetě. Nic proti květovaným halenkám, pokud je někdo má rád a je zvyklý je nosit, můj styl to není. Trička s nápisy budu muset kolem 70 - 80 let asi přehodnotit, nicméně si myslím, že pokud ty nápisy budou smysluplné, tak ani to nebude nutné. Na mém poslením tričku je kubisticky provedená kočka a i to skoro vidím jako ústup z pozic.

Momentálně pracuji se staršími klienty, které občas doprovázím na různá setkání. Těm lidem je okolo 80 let a více a já mám ta jejich setkání ráda. Všichni přijdou pěkně upravení, načesaní a to je moc pěkné. Já je poslouchám a pozoruji. Zaznamenala jsem, že mnoho žen si vybírá oblečení v barvě... Přemýšlím, jaká je to vlastně barva. Připomíná mi to barvu stolice kojeného miminka. Taková světle hnědá až krémová. Řekla jsem si v duchu, že musím upozornit své blízké, aby mě nenechali si nic v této barvě koupit. No a potom jsem přišla ke skříni a tam na věšáku visela sukně zrovna v té barvě. Koupila jsem si jí vloni. Takže musím být víc ostražitá, ono se to plíží nenápadně, nečekaně a zákeřně. A týká se to nejen oblečení v barvě řídké stolice, ale i ostatních odstínů, které jsou nevýrazné a které nejde řádně pojmenovat.

Když už se zmiňuji o těch seniorských setkáních tak tu mám ještě jeden poznatek. Týká se to stárnutí. Do této skupiny také dochází jistý Maurice. Je mu 88 roků, má Parkinsona, vyměněné kyčle, naslouchátka, silné brýle. I za těchto okolností je vidět jak silnou a charismatickou osobností je. Je štíhlý, vysoký, vždy dobře upravený, má docela husté vlnité vlasy, v tomto věku již prošedivělé. Ve své době to byl určitě krásný člověk. Ještě teď, když jde o holích, hlava se mu pokyvuje, tak stále jde “NĚKDO”. Každý ho zdraví, drží mu místa na sednutí, Zkrátka on je trvale výrazná osobnost. Asi je jasné, že nenosí oděvy v těch barvách, jak jsem výše popsala. Ano, tak nějak bych si představovala své stáří, někdy kolem té devadesátky. Pochopitelně se svýma kyčlema, bez těch naslouchátek a Parkinsona.

Výrazným znakem stárnutí je  konfrontace s mladými. To si obzvláště snažím hlídat. Naštěstí nemám tendence moralizovat, mentorovat, poučovat a distancovat se. Mladé, staré, všechny osoby beru jako lidi. Já ten rozdíl vážně nevnímám. Klidně mladé nechám, nebo se o to alespoň snažím, dělat vlastní chyby. Nepoučuji, nevaruji. Někdy vím, jak to dopadne, ale přesto mladé ve svém okolí nechávám být. Oni potřebují své vlastní zkušenosti. To je o pocitech. Mohou přijmout můj závěr, ale prožitek vlastní zkušenosti chybí.

Dalším znakem stárnutí je udržování kroku s moderními informačními technologiemi. Vývoj jde v této oblasti tak rychle, že pravděpodobně většina lidstva nebude stíhat, ale můžeme se snažit být alespoň na dohled. Je pravdou, že jsem vyrostla bez internetu, což pro některé mladší ročníky vypadá jako těžký pravěk. Snažím udržovat tento krok alespoň na základní uživatelské úrovni. Za znak životní rezignace považuji komentář k Iphonu nebo Smartphonu “to je moc složité, na to už jsem starý - stará.” Nemyslete si, že mě nerozčiluje, že každé dva roky mi odejde mobil a já si musím zvykat na jiný. Vidím v tom mimo jiné i zbytečné plýtvání. Mě by stačilo, kdyby se třeba jenom zhroutil software a já si na stejný telefon musela přehrát jiný.

Za znak stárnutí považuji i to, když se lidé vyhýbají místům, kam by jinak šli rádi, ale chodí tam mladí. To jsou třeba posilovny, nebo tělocvičny. Proč nejít na aerobik, když mě to baví a bavilo celé roky? Jenom proto, že nešvihám rukama přesně v daném tempu a nevykopávám nohy tak vysoko jako ostatní? Že ty mladé holky mají takovou postavu, jakou jsem já měla ve 20? Pokud bych na toto měla přihlížet, znamená to, že se někam vytratila moje radost z pohybu a z hudby. I to lze považovat za životní rezignaci.

Stáří si nás jednou stejně dožene samo a já mu to nemíním nijak usnadňovat. Je to stav mysli a tu já mám zaaretovanou na 38 letech. A tak stará i umřu.

PS. A nepochybujte o tom, já to tak mám.