Možná jste viděli ten vtip, jak stará babička sedí na gauči a její stařičký manžel shrbený a o holi, oblečen do kabátu, odchází z místnosti a říká jí: “Ráno mě nečekej, cestou z noční se stavím u doktora pro léky.”
Podobných vtipů se poslední dobou vyrojilo více, na tento jsem si vzpomněla včera, když jsem viděla tu paní. Chtěla jsem napsat stařenku, ale krátce před tím jsem kamarádce vysvětlovala, že na věku vůbec nezáleži, takže nechám výraz paní.
Paní byla drobná, měla řídké šedivé vlasy neurčitého účesu, vrásčitý obličej plný jaterních skvrn, silné brýle a špatně padnoucí zubní protézu. Nevím čím to je, ale většina zubních protéz časem špatně sedí. Snad se dásně smršťují, nebo se unaví materiál, opravdu netuším. Tím chci jenom říct, že paní patrně tu protézu nosila už delší dobu. Její věk se neodvažuji odhadnout. Já pracuji s lidmi hodně nad 80 let a ona by klidně mohla být jednou z nich.
Na tom by asi nebylo nic zvláštního, každý z nás někdy viděl podobnou paní. Zajímavé bylo to místo, kde jsem jí viděla.
Seděla za pokladnou v supermarketu a skřivenými artritickými prsty posouvala věci z pásu přes pokladnový scaner.
Stoupla jsem si tedy do “její” fronty a sledovala jsem jí. Tempo měla vcelku normální. Pracovala běžnou rychlostí i pokladnu obsluhovala a penize vracela v pořádku.
Už jsem byla skoro na řadě, když k ní přišla jiná žena, jen o málo mladší než tato paní. Patrně to byla její nadřízená protože se jí zeptala, zda nechce přestávku. “No, hodila by se.” odpověděla jí. Tak šéfová vzala ceduli s nápisem, že obsluhuje vedlejší pokladna a postavila jí za mě. Pani ještě namarkovala můj nákup a já jsem si na ní připravila zkoušku ohněm. Platila jsem kartou! A i to zvládla bravurně, ještě se mnou žertovala.
Stalo se včera v supermarketu Sainsbury’s v Croydonu v Anglii.
Může to být i důsledek očekávaného Brexitu, že nemají dost pracovníků pro tyto práce, každopádně o něčem to hovoří.
Já o sobě říkám, že mám 3 věky. Jeden věk je evidenční, ten slouží pro identifikaci a evidenci, pro úřady, jako číslo na průkazech a tak. Druhý věk je fyzický, to jest jak vypadá a co zvládne tělo. Třetí věk je mentální, ten vypovídá o stavu mysli, schopnosti zvládat moderní technologie a podobně. Každý z těchto mých věků je jiný. Již dlouho vím, že ten první nehraje žádnou významnou roli, ačkoliv mi televize buší do hlavy, že po čtyřicítce by mi měly padat vlasy. Dle mé bujné hřívy mi čtyřicet ještě nebylo ikdyž průkazky vypovídají o něčem jiném.
Na paní pokladní v supermarketu jsem se přesvědčila, že ani ten druhý věk nemusí nic znamenat ať je jakýkoliv. Nejdůležitější věk je ten poslední, mentální.
Je dobré mít v pořádku tělo, ovšem mít v pořádku hlavu, je nevíc co může být.
Zejména když se ukazuje, že hranice pro odchod do důchodu nemusí představovat vůbec žádný odchod.
