Zdání klame

„Máš ty ho vůbec ráda, nebo ho taháš za fusekli?“ „Proč se mě na to ptáš a co je ti vůbec po tom.“ „Je to prima kluk! Nezasloužíš si ho.“ „Vážně? A to ti řekl kdo? Nebo počkej! Já to už chápu. Ty žárlíš, chtěla bys ho. Ale to ... 

pozor. Teď je můj a nikdo ani ty nebude ohrožovat můj rajón. A hlavně, nemáš na to.“

Podívala se na ni úkosem. Nikdo jako Irena tohle nedovedl, zpražit jen tak někoho pohledem, přímo jím bodnout do srdce, že se z toho člověk hned tak nevzpamatuje. Kde se to v ní bralo?

„Hele, Ireno, o co ti jde? Ty ho přece nemiluješ. Ty máš ráda leda sebe. Proč mu to neřekneš? Že ho chceš jenom pro něco a pak ho jako každého před ním odkopneš.“

„To je moje věc. Mě to s ním baví. Nepleť se do toho! A nakonec. Kdybys ho měla ty, využilas bys hned první příležitost a stáhla sis ho do postele.“

„Jsi nechutná, vážně. To snad ani není možný, abys byla taková …“

„Jaká?“

„Krutá, necitelná intrikánka. To máš po mámě?“

„Hele, Kamilo, mou mámu vynech! Do mé rodiny se laskavě neser. Na to pozor! Tenký led! Petr je můj a šmitec a mysli si o tom co chceš.“

Irena se záhy vzdalovala a při tom se kroutila v bocích jako břišní tanečnice. Sledovala ji, jak jde, jak se nese, jak se za ní ostatní chlapi ohlížejí a jeden málem břinkne i do pouliční lampy. Byl to děs! Celý svět jako by se měl točit kolem ní. Tak si to ona představuje? Znala ji sedm let. Byly i kamarádky na základce. Seděly spolu dokonce v jedné lavici. Ona byla ta chytřejší, zatímco Irena byla ta hezčí, přitažlivější. Kluci kolem ní skákali, co se pamatuje. Už snad i na pískovišti ji stavěly co možná největší bábovičky, aby na ni zapůsobili. Ale Petr tohle všechno přece musel vědět, kdo je, co je, co Irena dovede. Jo, měla ho ráda, bylo období, kdy z něho měla Kamila docela zatemněný mozek. Neviděla, neslyšela, myslela jen na něj. Ale pak se v jedné chvíli smířila, že na něho asi nemá ty správné proporce. Vždycky s ní rád pokecal o všem možném i jí řekl, že s nikým jiným se necítí tak volnej a svobodnej.

„Vážně, Kamčo, si prima holka, jeden s tebou bude jednou moc šťastnej, protože ty ho nezrujnuješ, s tebou každej kluk, který vedle tebe bude, poroste a co teprve ten, který si tě vezme. Cítím, že to tak je!“

Tak a tenhle kluk, který jí tohle řekne, se zabouchl do takové slepice. To člověk nechápe. To člověk selským rozumem prostě nepobere. Bála se o něj. Dříve nebo později mu zlomí srdce. Petr nebyl z těch, co je s holkou jen přes postel. On tam ty city mít musel, jinak by od ní odešel. Jednou spolu šli ze školy a sedli si jen tak stranou ode všech v blízkosti rybníka. Nikdo nebyl na dosah. Tak ráda by ho tenkrát políbila. Tak moc chtěla, aby on něco udělal … ale on jen koukal před sebe svýma zasněnýma tmavýma očima a ona ho pozorovala a milovala tak, jako nikoho jiného. Ale i za to byla ráda. A tenkrát v té chvíli ji pověděl.

„Víš, Kamilo, já bych nemohl s někým do postele, kdybych tu holku jakoukoliv neměl rád, kdybych k ní neměl nějakej hezkej, skutečnej vztah.“  

„Jako třeba ke mně?“

Zeptala se napřímo, protože ona by s ním šla do postele hned. /V tom měla Irena pravdu, ale nemusela všechno vědět/. Petr se na ni podíval a tušil, která bije, kam těmi slovy Kamila směřuje.

„Kami, to nejde, ty jsi pro mě něco jako ségra, já tě mám moc rád, ale jinak, to bych ani nedokázal s tebou …“

Vstala a utekla. Od té doby to mezi nimi bylo pošramocené. Ona se mu vyhýbala, on si přál něco dopovědět, ale nevěděl jak. Kamila mu nedala ani příležitost. Nechtěla ho trápit, a tak vyklidila pole. Prostě ho začala ignorovat. A pár dní na to se vedle něj objevila Irena. Svéhlavá, sebestředná, namyšlená, co si zamanula, to dostala a využila k tomu své zbraně, které uměla používat jako zvířata v přírodě. Instinktivně, pudově, ale taky jako člověk s dávkou manipulace, přetvářky, s dávkou toho něčeho, co snad ani zvíře nedokáže. Co za tím vším je? Takový se člověk přece nemůže narodit. To musí něco způsobit. Je to o výchově, nebo to jsou snad geny zdegenerované, kterými si Irena ochočila prima kluka bez zábran, bez výčitek svědomí, bez toho, aby pomyslela na to, že mu může ublížit? Nebo to snad byl od začátku její záměr? Běhal ji z toho pomyšlení mráz po zádech. Z pomstychtivosti, z ukřivděnosti, že ji někdo ranil, zlomil a ona si teď vyhledává své obětí, které ji skočí na špek? No jestli to tak je, jestli tohle tak někdo může v sobě mít nastavené, to aby se člověk bál vyjít ven a pustit si někoho k sobě. „Do mé rodiny se neser, na to pozor, tenký led.“ Vzpomněla si na slova Ireny při cestě domů ze školy, kdy s ní mluvila a kdy najednou ztratila svůj pověstný nadhled. Tam asi bude zakopaný pes, napadlo ji.

Doma ve svém pokoji myslela na Petra. Chtěla ho zachránit. Ale copak se do toho mohla plést? Fajn, tak tomu měla jen přihlížet? Třeba to potřebuje, spálit se. Třeba to život vyžaduje, aby člověk dostal lekci a poučil se. Vnímala, že si Petr zahrává s ohněm ale příliš nebezpečným, který může vést k jeho zkáze. Znala ty případy a ví, jak se někteří sesypali, co se s Irenou zapletli. Jak to, že to Petr nevnímal, to nebezpečí, které na něj číhalo za rohem. On byl přece docela jiný než ostatní. Vždycky to měl na svůj věk v hlavě srovnané. Zavolá mu, musí mu to říct, ať Irenu okamžitě pošle k vodě, ať to udělá co nejdřív, než bude pozdě. Vzala si do ruky mobil a nechala jeho číslo vyzvánět. Dlouho to nebral, je snad s ní někde, jen při pomyšlení na to se jí zvedal žaludek.   

„Zdarec, Kami. Jé, to jsem rád, že se ozveš. Fakt mě to odpoledne tenkrát u rybníka moc mrzí. Tři měsíce ani slovo. Promiň, já to tak nemyslel. Někdy člověk něco plácne a pak toho lituje.“

Mluvil a mluvil, jako by se bál, že mu zase zavěsí jako několikrát před tím, když on volal ji a nedala mu příležitost říct jí cokoliv. Sypal to ze sebe, až ho Kamila musela rázně přerušit.

„Volám kvůli Ireně.“

Na druhé straně bylo dlouho ticho. Jako by se přerušil signál či co, ale slyšela jeho dech, věděla, že tam Petr je, čekala trpělivě, co řekne.

„Co je s ní?“

„Proč s ní seš? Copak nevíš, jaká je? Co dokáže? Tě očarovala něčím? A neříkej mi, že jste kamarádi. To ona ani neví, co to je. Ta chce buď všechno, nebo nic.“

Čekala na Petrovu reakci, on ale mlčel, evidentně nevěděl dlouho, co říct.     

„Tak mluv do háje! Nejde o mě! Jde o tebe! Ty víš, že mi na tobě záleží. Jo, to cos mi řekl u rybníka, bylo blbý pro mě, ale je to za mnou, srovnala jsem se s tím v hlavě. Proč, řekni mi, proč jsi ale právě s ní? Vždyť je to mrcha, ta co může, utáhne a stáhne bez milosti a ještě nebude mít ani výčitky svědomí.“

„Křivdíš jí.“

„Děláš si prdel! Petře, to se ti zatemnil mozek. Odpověz mi na jednu věc, ale upřímně, jako kamarádce, nebo jako ségře, když mě tak bereš, jestli to teda ještě platí.“

„Samo, že jo, vážně.“

„Tak mi odpověz. Miluješ ji?“

Bála se té odpovědi. Jak málo ji přišlo pravděpodobné, že by to tak mohlo skutečně být. Něco ji ovšem našeptávalo, že to tak je. Nebo není? Tak už kruci odpověz, řekla si v duchu, ale nechtěla na něj tlačit.

„Víš, Kami, asi jo. Je v ní něco, já nevím jak to říct, mystického, éterického, jako by pod tou její zlou slupkou bylo ve skutečnosti něco docela jiného. Opačného a ona to zlé měla jako krunýř, který když se podaří někomu sejmout, ke komu bude mít důvěru, že ji hned neporaní, tak že dotyčný uvidí docela jinou bytost. Chápeš to?“

„Ne! Jsi naivní, to je blbost!“

Zavěsila a dál neřekla nic. Komu není rady … , ať si trhne, když chce, ať teda spadne do jámy, asi to fakt potřebuje. Jen ať se pak z toho sebere a neskončí někde na jipce nebo hůře. Udělala, co mohla, už to bylo na něm, nebo na nich, musí žít svůj příběh a Petra vytěsnit, jinak se zblázní. A když pak viděla jejich společnou fotku s Irenou na fb, odebrala si ho i z přátel. Nenechá si trhat srdce na kusy ani skrze virtuální svět. Napsal ji, že ho to mrzí, že přece nedělá nic proti ní, že si vážil přátelství, které mezi sebou měli, toho skutečného a ne přes sociální síť a ona, že to takhle zatípne. Neodpověděla. Musela mlčet a vzdálit se. V kontextu všeho nemohla dělat kompromisy. Ne za dané situace. Byl konec školního roku. Chtěla si užít letních prázdnin a ne řešit něco, co jak vidno nemůže a nedokáže zvrátit, ovlivnit.       

…

Po letních prázdninách, které z části strávila s rodiči u moře a kde se jí zalíbil prima místní kluk a užila si s ním i románek, na který ví, že nezapomene, tím spíš, že se s ním i vyspala, poprvé … a bylo to takové, jaké si přála, usedla zase do školní lavice. Jako více dospělá, dívka, žena, cítila se tak všelijak. Neboť se bála, že to na ni Petr, až vstoupí do třídy, pozná. Ale co, třeba to bude jenom dobře. Konec konců, byla vždy „jen“ jeho ségra, ne jeho holka, která mu zahnula, ačkoliv ho milovala. Toho by, alespoň v to doufala, nebyla schopná.

Petr přišel a ani se na ni nepodíval. Zhubl, byl bledý jako stěna a celkové působil jako někdo, komu je všechno jedno, kdo prodělal nemoc nebo něco, co bylo náročné. Sledovala ho, ať na ni alespoň koukne, ale co chce, co čekala, odstřihla ho nemilosrdně. Bylo to od ní snad kruté? Měla pocit, že ano a cítila se najednou provinile. Kdyby nezačalo zvonit a nevstoupil do třídy učitel, vstala by, postavila se před něj a omluvila se. Ale za co? Že to on jí nedal jinou možnost, že jí to rvalo srdce, vidět je spolu s Irenou na fb, když věděla, jak to měla ona k němu nastavené, jak se přetvařuje, jak dělala, že ho miluje, při tom jí na něm nesejde. Irena přece milovat nedokáže, nebo se plete? Už ničemu nerozuměla, byla zmatená a bála se. O sebe, o to jak to bude dále, co s Petrem a s ní, byl to konec? Nesoustředila se. Teprve v šatně, kdy už byli všichni pryč, počkala si na něj, až přijde. Věděla, že je u matykáře a domlouvá si s ním hodiny navíc. Po maturitě chtěl na mat fis, byl to jeho cíl, jeho ambice.

Když ji Petr spatřil, zastavil se. Díval se na ni a pak vykročil vpřed, že se šatně vyhne a půjde raději v pantoflích. Kamila ale vstala a zastoupila mu cestu zcela nekompromisně.

„Petře, promiň, ale já to musela udělat. Nemohla jsem všemu jen přihlížet. Bála jsem se o tebe a rvalo mi to srdce, vidět tě s ní na fb. Copak to nechápeš?“

„Ne! Zradila si mě. Myslel jsem, doufal jsem, že to se nikdy mezi námi nestane.“

Měl slzy v očích. Byl zlomený totálně a ona by ho tak ráda obejmula, ale copak to bylo možné. Stála před ním a dívala se na něj. Pak si sedli do klece, neboť právě to šatny ve škole připomínaly. Voliéry na chycené ptáky, kde je třeba je ochočit a vštípit jim pravidla hry, systém, vzdělání.  

Petr dlouho mlčel. Díval se do podlahy, mnul si ruce dlaněmi o sebe, jako by je měl zpocené, nebo jako by tím zadržoval vztek, bezmoc, zoufalství, jemuž byl vystavený. Podíval se pak na ni skelnýma očima. Položila mu své ruce na jeho kolena.

„Co je? Prosím tě, řekni mi, co se stalo?“

„Irena … před měsícem … spolykala prášky. Dávku, která by zabila i koně.“

Nastalo ticho. Nechápala vůbec nic. Neměla slov. Vše se ji rozpustilo před očima, všechny ty věci, které řekla, kterým byla ze strany Ireny vystavená. I to jak ji vnímala, jak jí byla trnem v oku, jak ji nenáviděla. Všechno bylo rázem pryč a nastalo jen nic neříkající prázdno.

„Proč to provedla? Já to nechápu? Právě ona, která …“

„Zdání klame, Kamilo. Všechno je a bylo jinak, než se zdálo navenek. Všechno, rozumíš?! I to, co máš před očima a co víš nebo věříš, že je pravda, skutečnost, je za ní něco nepopsaného, něco co tě ovládá a …“

„A co?“

„Irena nebyla tak zlá, jak se jevila. Nebo byla, ale měla k tomu pádný důvod. A z pod toho krunýře, o kterém jsem s tebou mluvil, a tys pak odešla, protože si mě měla za naivního pitomce, tam opravdu bylo něco docela jiného.“

Petr seděl a nevěděl, jak dál pokračovat. Vnímala, že každé slovo o tom ho dusilo. Mlčela a nechala na něm, co udělá, co řekne, ale on se jen díval před sebe a ty jeho tmavé oči byly najednou docela jiné než tenkrát. I on dospěl, z kluka měla před sebou zlomeného muže pro ten moment.

„Kamilo, to co ti povím, se nesmí nikdo dozvědět. Nepřeju si to!“

„Přísahám, neboj se.“

„Byl to její nevlastní otec, který se na ni podepsal. Krutě a nemilosrdně. Byla dítě. Nemohla nic dělat ani křičet. Leda utéct.“

„Utéct před čím?“

Petr se na ni podíval a jí to bylo jasné. Nemusel to ani dopovědět. Udělalo se jí najednou hrozně zle. Musela odběhnout na toaletu a tam se vyzvracet. Opírala se o umyvadlo a přišlo jí, že má docela vymytý mozek. Musí hned k Petrovi, nebo ji uteče a něco provede, napadlo ji. Hned se vrátila do šatny. Petr tam nebyl. Běžela za ním domů. Doma také nebyl. Pak ji napadl rybník, kam spolu chodili tu a tam a kde to měli rádi. A tam ho našla. Seděl schoulený do sebe, rukama si objímal své k sobě přikrčené nohy. Přisedla si k němu, ulevilo se jí.

„Ona se mstila, víš, nenáviděla sebe a nenáviděla chlapy obecně, za to, co ji provedl jeden z nich. Ale já z ní ten její krunýř sňal, bylo to nádherné. Věděla, že ode mě jí žádné nebezpečí nehrozí. Milovali jsme se pod širým nebem, ale skutečně, doopravdy, s citem, s láskou, tak jak to má být nejen napoprvé, ale pokaždé. Nezlob se.“

„To nic. To je v pořádku, vážně.“

„Jenže bez toho krunýře, bez té ochrany, kterou měla na sobě všude a byla navenek to, jak jsme ji znali, najednou ztratila ochranu sebe samé. Už si ho nedokázala navléct. A stejně tak nedokázala být a žít bez něj.“

„Kam tím míříš?“

„Vždyť já ji vlastně zabil.“

Petr se rozplakal tak, že z toho pláče křičel. Dusil se a pral se, rval vše kolem sebe, cítil na sobě vinu, se kterou si nevěděl rady. Musela ho sevřít pažemi, aby byl jako v kazajce, měla tu sílu, netušila, kde se v ní bere.

„Tys ji nezabil! Ne ty! To byl někdo docela jiný. Díky tobě poznala to nejcennější.“

„Ale za jakou cenu? Copak to nechápeš? Kdybych ji nechal být, kdybych nehledal v ní to, co jsem tušil a co všichni opomíjeli, byla by tu s námi.“

„Jak to víš? Ona se rozhodla, tys jí jen otevřel oči, za to se nemůžeš vinit. Nesmíš! Nemohl si tušit …“

Skočili spolu oba záhy do vody. Plavali na druhou stranu rybníka a zase zpátky. Vystavili se pak slunci, mhouřili oči do jeho světla, drželi se za ruku a v tichosti vše vstřebávali. Jak jen za daných okolností mohli a dokázali.