Vyjel na kopec a rozhodl se, že si dá pivo. Měl za sebou padesát kilometrů a už jen asi deset před sebou. Ale na to pivo měl vážně chuť. Navíc to bylo místo, které znal a nebyl důvod ho na kole minout. Přinesl si kozla a sedl ...
si s ním na terasu, kde už seděli místní štamgasti a pustili ho dokonce k jejich stolu. Záhy zjistil, že se jedná o skupinu dobrovolných hasičů. Byla to psina je poslouchat, zejména pak, když se stočila řeč na jejich ukradené hasičské auto. A pointou toho bylo, že jim sice jedno starší zůstalo, ale bez cisterny na vodu.
„Může čerpat vodu z dostupného potoka.“
„A když tam žádný není?,“ zeptal se.
„Tak jsme namydlený, to se nedá nic dělat.“
„Jak může zmizet hasičské auto, to by mě zajímalo.“ /To si taky představit nedovedl/.
„Klíče necháváme v garáži pro všechny případy, aby každý, kdo zrovna může, směl s autem vyjet k zásahu.“
„Takže i zloději.“
„Ti ho teď nejspíš rozebírají na součástky, smradi.“
„Nahlásili jste to policii?“
„Jasan, ale ta nic nezjistí.“
„Pojištění ale máte, ne?“
„To asi. Prý to snad něco hodí. I když kvůli těm klíčům v garáži kdo ví.“
„Najdou si výmluvu a nedostaneme ani peny.“
„Takže konec vás hasičů tady?“
„To nikdy! Byli tu vždycky a my nejsme ti, kdo by to položili. I kdybychom měli jezdit k požárům s vlečkou.“
„Jste patrioti.“
„To k tomu patří.“
Říkal si, jaké by to bylo být jedním z nich, ale na to neměl asi dost odhodlání. Pak se k nim přidal člověk, kterého dobře znali. Jíra mu říkali. Měl speciálně upravený moto vozík i se „šlapacím“ ručním zařízením. Zvláštní ustrojení, domácí výroba, ale na první pohled kvalitní. Seděl hned vedle něj a podali si ruku na seznámení.
„Čus, Jíra.“
„Já jsem Pavel. Těší mě.“
Dali se spontánně do řeči o všem možném. Jakoby se kdoví jak dlouho znali. Z toho kluka šlo pro něj něco, co mu dělalo dobře. Zaměřil se pak na tu jeho motokáru, která ho fascinovala konstrukčním provedením.
„To mi udělali tady kluci. Na regulérní elektrický vozík podle pojišťovny nemám při svém druhu hendikepu nárok.“
„Jak si k němu přišel?“
„Vrozená vada.“
„Působíš v pohodě.“
„Nemám moc na vybranou. A hlavně tahle kára mě zvedla. Díky ní můžu i dvacet kilometrů mimo tuhle obec. Kluci, fakt dík, to vám nezapomenu.“
„Nech to být, už si nám děkoval asi stokrát,“ řekl jeden.
„Děkuje pokaždé, když sem za námi přijede,“ řekl druhý.
„A to je zhruba třikrát do týdne a třetí rok, co jsme se mu na tu káru složili a pak mu ji i speciálně upravili,“ řekl třetí.
„Aby v ní mohl sedět jako Fitipaldi ve své F1,“ dodal čtvrtý a vrchní mezi tím přinesl další rundu.
„Kluci, to je na mě,“ řekl a Pavel na to zíral, jak ta parta u stolu drží pohromadě. Byla to dobrá atmoška uprostřed léta v prima hospodě, kde se zastavil čas a připomínalo to putyku ze sedmdesátek.
„Proto sem rádi chodíme. A co ty?“
„Jsem tu poněkolikáté, ale štamgast tady nejsem,“ odpověděl Pavel.
„Tak zajdi častějc a třeba budeš,“ řekl mu Jíra. Ten dávno dospělý kluk působil jako čistá duše. Vyzařovalo z něj něco výjimečného.
„Když si pořídíš lepší baterii, překonáš pak i delší vzdálenost,“ napadlo ho. „A pojišťovna by ti na to snad taky mohla přispět.“
„Ani prd! S tím já nepočítám. Mám za sebou leccos a vím …“
Jíra to odmávl rukou a zapil to hltem piva.
„Víš, to mě teda štve, musím říct,“ reagoval Pavel a chvíli váhal, zda to prozradit, že dříve učil hendikepované děti a že tedy o té problematice něco ví.
„Mě už ne. Jsem s tím smířený. Řekli by mi, na co potřebujete lepší a výkonnější baterii? Seďte doma na zadku a buďte rád, že nemáte jiný starosti. A to mi řekne třeba čůza, která musí letět třikrát do roka někam k moři. Má luxusní bourák a k tomu další vymoženosti. Nakopal bych ji v tu chvíli.“
„Tenhle svět je hrozně pokrytecký.“
„Kašli na to, Jíro. Uděláme inovaci a na baterii uspořádáme sbírku. Ještě ti zůstane na nějaký blbosti,“ řekl jeden hasič, jevil se coby jejich lídr, ten co má celou tu partu na starosti.
„Třeba na bordílek uprostřed Prahy?“
„Vidíš, jaký má on myšlenky.“
„Volové, víte, jak dlouho jsem si nevrz. Mám taky svý potřeby.“
„My víme. Jen co se tu nějaká slečna objeví, už si ji obhlíží, dělá grimasy, tu a tam na to některá skočí a večer si ji pak táhne směrem ke svému bydlišti.“
„On se nezdá, ale se ženskýma to umí líp než my tady všichni dohromady.“
„Umí si je něčím přivábit.“
„No jo, to jsou ty jeho bezelstný oči …“
„A úsměv, na který každá druhá třetí skočí.“
„A když ti dá nějaká košem?,“ zeptal se Pavel.
„Popravdě? Většina z nich. Kluci tě trochu malujou, ale někdy se zadaří. Obraťme list! Co vlastně děláš ty?“
„Jsem doma na volné noze.“
„Jasně. Nemusíš do detailů, prostě jsi svým pánem.“
„Jo. To sem, zatím, dá se říct.“
Trochu Pavel posmutněl, protože nevěděl, jak dlouho mu to ještě vydrží a uvědomoval si, že neví, kam se pohne, když to tak dále nepůjde. Ale ten den na to myslet nechtěl. Proto taky vyrazil na kole. Spadl mu pod stůl další kšeft a nové nepřicházely. Nevěděl, co dělá špatně. Nic moc se mu nedařilo a pořád to bylo takové lopocení, že potřeboval dílek radosti, dílek něčeho, co ho srovná v zádech a nabere špetku sebedůvěry. Jíra mezitím klábosil s hasiči a on byl mezi nimi tichý společník. Tu a tam něco řekl a celé to byla akce dost bezprostřední. Kde si nikdo na nic nehrál, nikdo nikoho nepředháněl, prostě parta k pohledání.
Rozešli se až v podvečer. S Jírou se rozloučili po čtvrtém pivu, které si spolu dali.
„Musíš sem zajet častěji,“ řekl mu Jíra podruhé a podali si ruku na rozloučení.
„Jasně, zase někdy.“
„Tak jo a drž se, chlape.“
„To bych snad měl říct já tobě,“ odtušil Pavel.
„Myslím, že je to vzájemný.“
Jíra to řekl tak samozřejmě, jako by měl nějaký šestý smysl, díky němuž tušil, že není happy, že je ve skutečnosti někdy docela dost na dně. Prostě jen vnímal okolí i lidi. To jací jsou ve skutečnosti nebo v té dané chvíli. Měl srdce a měl „koule,“ Pavlovi se tak Jíra alespoň jevil. Asi i ten hendikep ho nějak pochlapil a posunul jiným směrem. Sledoval ho pak chvíli, jak se na té své „motokáře“ vzdaluje. Byl to mazec, frčel o sto šest. On pak sedl na kolo a jel domů taky. Prima strávené odpoledne, řekl si doma u čaje.
