Seděl u rybníka. Byl už konec léta. Z toho mu bylo trochu smutno. Ale jinak všude kolem vládla docela příjemná atmosféra. Byl na místě, kde se natáčela scéna z jeho oblíbeného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Vnímal něco,
co ho přesahovalo a co se do sebe snažil nasát. Mělo to kouzlo okamžiku, kdy sdílel symbiózu s krajinou i sám se sebou. Něco, co chtěl využít k relaxu a k tomu, co ho čekalo. Nic se mu příliš nedařilo, pořád přemýšlel, kde dělá chybu. Poctivost a slušnost se zdála být někdy v praxi nevyužitelnou, ale šel touto cestou a přál si na ni zůstat, i kdyby se nevím co dělo.
Sedla si vedle něho starší paní. Dala si svačinu a pak si svlékla svršky, pod nimiž měla plavky. Chystala se do vody.
„Bude to asi teplý, ale to nevadí,“ řekla si.
„Nemám ten pocit. Mě to docela záblo,“ odvětil jí.
„Lezu do Jizery v zimě, nebo i do rybníků, které jsou zamrzlé.“
Pustila mu video na mobilu, jak seká díru v ledu sekyrkou.
„Tak to je mazec.“
„Úžasný to je, věřte mi. Měl byste to zkusit. Já tomu přišla na chuť v době covidu.“
„Taky jsem lehce přičichl k otužování, ale tohle by na mě bylo asi moc.“
„Co se otužuju, dělám jen tohle a k tomu jezdím na elektrokole. To víte, věk je tady, kolena vyměněný, ale zatím to pořád ujde.“
Z té paní šlo něco příjemného, že bylo fajn vedle ní posedět. Přítelkyně se zatím koupala ve vodě. Sledoval ji po očku a byl rád, že tam není docela o samotě. Sdílení je hezká věc, zvlášť když jsou dva lidé na společné vlně a vyjdou si vstříc. Když tam je velkorysost a tolerance a láska samozřejmě. Bez ní to nejde. On sice tu a tam ulítne v hlavě jiným směrem, nebo se zakuklí do sebe, někdy je sám z toho zmaten, ale jinak ví, že to co má, je vzácné.
„Zlato, je to super.“
A lehla si na deku a dívala se do nebe. Užívala si každou vteřinu. Milovala přírodu a šla jí naproti bez ega a jakékoliv touhy se předvést. Někdy ji jen tak pozoroval, jak jedná s lidmi, jak má některé věci samozřejmě nastavené. Učil se něco z toho, jelikož to vnímal příznivě i pro sebe.
Lehl si vedle ní a dívali se společně. Klid, ticho, jen tu a tam přejezd cyklisty po polní přilehlé cestě. Harmonie všude kolem. Byla to vhodná chvíle se navzájem držet a jen tak si každý o svém přemýšlet. Uměli spolu i mlčet, což bylo skvělé. On je a asi vždy bude introvert, ale byl i rošťák z páté, šesté, sedmé, osmé Bé. Třídní ho rychtovala, všechno málo platné. On se nedal a šel si intuitivně po své cestě rebela a raubíře. Občas si na to rád vzpomněl. Byla to jízda a mělo to koule. Pak se něco respektive mnohé změnilo. Ztratil se sám sobě. Začal vyvádět jiným směrem. Z rebela se stal úzkostný jedinec.
„Mám tě moc ráda,“ řekla Jitka jen tak při pohledu do azurového nebe.
Líbli se. Pak se oblékli, rozloučili se s paní, co ležela vedle a jeli dál po své cestě. Nemají sprint v těle. Spíše pozorovatelský talent, který si nechávají pro sebe nebo pro své blízké. Je - li zájem. Nevnucují se. Ví, že mají mnohé věci odlišné. Spíše se klidí z cesty těm, kdo to má jinak nastavené a měli by zájem ukázat, jak je kdo velikej. V ten moment v něm rebel zase ožije. Chránit se je nezbytné. A jeho už to či ono docela štve. Jeden je predátor, druhý psychouš a všichni z nich jsou někde v čele. Kdy tohle přejde? To by rád věděl. Asi to nezmění, ale může/můžou snad žít ve svém světě, kde jim nikdo takový do ničeho zasahovat nebude. A když, tak jen vzdáleně.
„Jsi v pohodě, Pavle?“
Jitka v něm číst fakt dovede. Stačí zavadit o jeho pohled a hned ví, že se něco děje.
„Snažím se.“
V hlavě mu toho jelo zase hodně. Jak sebou nechal vláčet, jak si na něj kde kdo rád vyskočil a ukázal mu, zač je toho loket a on pořád ve slepé důvěře, že to s ním ti či oni myslí dobře, nenastavoval záda a šel … jen ne tam, kam by měl. Změnil směr teprve, kdy už to nemohl vydržet.
Zastavil na kole a díval se jen tak před sebe. Jitka stála před ním a visela na něm pohledem. Z ničeho nic se rozbrečel. V zoufalství a samotě a sklíčenosti, kterou rozptýlit nebylo snadné. Ale musel, chtěl, slunce svítilo na azurové obloze a v momentě se mu udělalo zase lépe. Něco ho nakoplo, něco mu dalo sílu zase jet dále a vykašlat se na všechno. Co bylo i na to co bude. Prožíval to své TEĎ.
Dali si kávu u muže, otce dvou mrňat v pojízdné kavárně. Starý vehikl, který sloužil jako byznys projekt v moderní době. Jako když někdo hodí zpátečku a frčí proti směru. Tohle oceňuje, když to někdo dokáže, když k tomu má někdo odvahu. Taky to prubuje. I v ten daný den, v daný moment, vedle své přítelkyně, s níž je mu dobře. I když to v něm někdy burcuje.
„Možná si pořiď boxovací pytel.“ Slyšel z ničeho nic z úst Jitule. „Zase by ses pral a nevíš, za jaký to chytit konec.“
„To je na mě tak vidět?“
„Když člověk chce, vidí hodně. A já tě mám ráda přece.“
Vnímal, že to tak je. Ani necek. Sedl na kolo a jeli pak chvíli po polní cestě vedle sebe.
