K němu bychom si my dospělí mohli dát tiché předsevzetí. Že se budeme chovat slušně, že budeme mluvit pravdu a nic než pravdu, že nebudeme lhát a podvádět, že budeme myslet nejen na sebe ale i na druhé, když ne pořád, tak alespoň
... někdy, že půjdeme těm malým capartům nebo i těm odrostlejším trochu příkladem. Nejen kvůli nim, ale i kvůli sobě, aby ten svět za něco stál, aby se v něm žilo trochu dobře.
Nevím proč, ale zdá se to být trochu utopie. Tlak okolí na to, abychom byli draví, abychom mysleli jen na sebe a případně jen na své nejbližší, abychom získali, co chceme i za cenu lží a podvodů, abychom byli výš na společenském žebříčku a měli na bankovním účtu dost na luxusní auto, dům, dovolenou atd., ten nás snadno svede z cesty, po které bychom měli nebo mohli jít, abychom byli sami se sebou spokojení a ve výsledku aby pak byli spokojení i lidi kolem nás.
Není snadné tomu tlaku odolat. Zdá se být všude. Doma se na nás hrne z televize, z rádia. Vyjdeme ven a cítíme ho v éteru, vidíme ho i na vlastní oči, spěchající davy odněkud někam a čím víc spěchají, tím méně toho ve skutečnosti stihnou. A jde – li to tak den za dnem, zjistíme, že už ani neumíme zastavit a tzv. vypnout. Já si v takové chvíli vybavím třeba rybáře. Jak sedí u řeky a čeká na svůj úlovek. U toho pije pivo z plechovky, přemýšlí, lelkuje, dívá se kolem sebe, poslouchá ptáky a vítr v korunách stromů. Je v klidu, nic ho nerozhodí a nemá pocit, že mu něco uniká, že něco nestíhá, že o něco přichází. Ne, užívá si přítomný moment, tak jako to umí někdy děti, když si hrají, když dělají to, co je zrovna baví, když mohou být sami sebou a nikdo jim v danou chvíli nepřikazuje, jak a co by dělat měli.
V tom bychom se my dospělí od nich mohli učit a připomenout si, že i my jsme takoví kdysi třeba byli. Že náš život nebyl řízen vždy úspěchem a penězi, ale dříve i snahou být v ten který den šťastný a když ne to, tak alespoň spokojený. Jak snadné to kdysi bylo. To si pak klade člověk otázku, kdy a proč se to stalo, že o tu schopnost nespěchat, být v klidu, žít tím co je a neřešit co bylo nebo co bude, přišel? Kdy se to stalo, že jsme se z dítěte stali dospělými?
To myslím není spojené s věkem. To je spojené s myšlením. Někdo umí být dítětem pořád. Má to v sobě, semínko, které pěstuje, které si opatruje a nenechá se o něj ničím a nikým připravit. Třebaže mu ostatní dospěláci tvrdí, že je naivní snílek, nedospělý jedinec, který by se nad sebou měl zamyslet a konečně dospět. Co to ale znamená? Stát se figurkou na šachovnici, kterou každý dle libosti posouvá? Stát se členem davu s občankou v kapse a žít jako všichni ostatní dle nastavených pravidel příslušejících danému věku? Vzdát se sebe samých ve jménu mainstreamu, který je nastavený a obecně vnímaný jako ten hlavní a jedině správný?
Ne! Dospět může také znamenat – vědět! Co jsem, kým chci být, komu tím mohu prospět. Dospět může také znamenat být vlastním pánem, jedincem, který ustojí tlak zvenčí a který si dokáže jít vlastní cestou, ať to stojí, co to stojí. Toto by děti měly vědět a nejsem si jist, zda se to ve škole doma nebo kdekoliv jinde vždy dozví.
Žijeme v konzumní době. Žijeme v době materiálního světa. Žijeme v době tržního hospodářství. Ale také žijeme v době, která se u nás nazývá demokratická. A hlavním krédem demokracie je přece svoboda. To je přece paradigma, na kterém demokratické hodnoty stojí a z něhož údajně vycházejí. Ale jsme svobodní? Skutečně si sami určujeme to, co budeme dělat, kam budeme směřovat, jako cíle si budeme před sebe klást? Nedávají nám je náhodou jiní? Neurčují nám náhodou jiní, co správné je a co není, abychom pak ztratili možnost to sami rozlišit? Nejsme jen loutky, jimiž někdo hýbe, a ony poslušně poslouchají a už si ani neuvědomují, že tomu tak je, že je někdo řídí, že je někdo vede, že jim někdo radí nebo spíš nařizuje – toto udělej, za tím či oním si jdi?!
Kdo to tak chce, ať to tak má. Je to relativně snadné nechat se řídit. Někdo právě v tom spatřuje svou dospělost, svou tzv. odpovědnost. A ti co žijí jinak, na postulátech vlastních, z nich se v očích takto odpovědných stávají outsideři. Lidi na okraji, menšina, která nemá pojem o tom, co „být odpovědný“ ve skutečnosti znamená.
Tak přejme dětem k jejich dnešnímu svátku, aby to jednou věděli. A přejme dospělým, aby jim v tom přes nátlak i nepřízeň okolí pomohli – najít si svou cestu a věřit jí. Ukázat jim, že slušnost má svoji cenu a může se i v dnešním světě, když se s ní nakládá rozumně, vyplatit. A že dravost je někdy dobrá, ale má své meze, které bychom neměli překročit. Pakliže tedy chceme, aby ten svět, v němž žijeme, za něco stál. A nebyl pouze scénou všehoschopných, které coby diváci zpovzdálí nebo přímo z publika jen sledujeme s pocitem, že se s tím nedá nic dělat.
