Vytčený cíl, který se může splnit … anebo taky ne

Při výjezdu z Prahy se zastaví na místě, kde se může občerstvit. Dá si své oblíbené menu. Ne příliš zdravé, ale chutné a povzbuzující s trochou Coly, kterou jinak vůbec nepije. Když se vrátí k autu, z ničeho nic se jen tak dívá  

na dálnici. Hukot dvěma směry a přesto ho ten pohled v daný moment uklidňuje. Snad že nad tím vším je modrá obloha a slunce, které na konci léta ještě příjemné hřeje a on může mít na sobě své oblíbené kraťasy.

Sedne si pak na obrubník. Má za sebou pár dní práce a jednání, která jsou pro něj někdy skličující. Není to jeho parketa. Být v centru dění. Být součástí systému, kde věci fungují ne vždy optimálně. Spíše má pocit, že pro něj nefungují, že se nedodržují zcela pravidla hry, anebo jim prostě jen nerozumí. Bydlí na malém městě, kdyby mohl, pořídí si louku a bude na ní pást ovce. Bude mít slamák na hlavě a flétnu. Bude sedět v trávě, vedle sebe mít psa, a to vše v souhře si bude užívat od časného rána do pozdního večera. Stál by asi o takový návrat k přírodě. Lidi už mu dost ublížili. Nedávno i někdo moc blízký. To jsou paradoxy přátelství i soužití a lásky. To ona prý vše komplikuje. Jemu určitě. Ale co je život bez ní? Je to snad i víc než pramen vody uprostřed pouště.

Na obrubníku si natáhne nohy a vzpomene si, že takto sedával často jako kluk u školy. Buď čekal na kamarády, nebo jen tak lelkoval, v tom je mistr nad mistry. Dává mu to někdy víc, než spěchání kamkoliv. Najednou cink a on prožívá nečekaně moc hezkou chvíli a setrvá v ní. Třeba nedávno, když se díval do koruny památné lípy. Byl by na ni vylez, nebýt kolem ní hrazení. A teď zase! Po vyčerpávajících chvílích strávených nad přepisem scénáře se cítí uvolněný. Už by to snad mohlo být hotové. Věc, kterou už dává dohromady tolik let a pořád tomu něco chybí. Teď má parťáka, který tomu dává s ním další rozměr. Příběh o návratu k autentickému způsobu bytí, ale ne exaltovaný. Přirozený, daný během událostí, daný prozřením a osvícením hlavního hrdiny v letech dospívání. Jediné možné východisko pro něj a možná i pro řadu ostatních. Alespoň tak by to mělo v celém filmu vyznít.

Vidí kolem přecházet hezkou dívku. Nikdy by neměl odvahu ji oslovit, postavit se před ní a říci ji, slečno, vám to ale sluší, jste moc pěkná, hezký den vám přeji. Byla by to spontánní reakce, ale to se dnes příliš nenosí. Člověk by pak mohl působit jako blázen, jako pošuk, na něhož zavolají policii.

Vnímal zase díl samoty. Díl prázdnoty taky. Ta je snad při všem nejhorší. Když se probudí, nikdo vedle něj není a nemá s kým si promluvit. Litovat se nesmí. Musí vstát, pustit rádio, dát si kafe a pustit se do práce, otevřít okno, mrknout ven, mít stereotyp, který ho vyvede ze slepé uličky.

Záhy sedne do auta a jede pryč. Na tempo matu nastaví rychlost 130 Km/h a bude doma cca za hodinu a čtvrt při plynulém provozu. Pustí si hudbu a na nic nemyslí. Jen se soustředí na řízení. Zvoní mu telefon, ale hovor nepřijme. Bez toho má dost komplikací. Jistě to není nic, co by nepočkalo. A záhy sjezd z dálnice směrem k hranici, kde začíná území Českého ráje. Zpomalí, tady už není třeba mít naspěch. Může jet téměř krokem, bude – li chtít. Zoufale si přeje právě tohle. Nemuset přidávat plyn. Žít dle sebe a mít na paměti, že není sobec, když dělá jen to, co cítí, že je pro něj správné. Ale to sebou nese i to, že vstupuje i na tenký led. Vábení lásky ho k tomu někdy vede. A je to pro něj zatím téměř vždy skličující. Neví, proč to tak je. Jestli za to může dílem despotický otec, nebo on sám, že byl „mamánek“ a ta láska od ní nejde ničím nahradit. Neměla hranic, nekladla si podmínky, nebylo v ní nic, čeho by se musel bát, cítil bezpečí. To už je ale pryč a on si s tím neví rady. Přestože je dávno dospělý, kolikrát ho zaskočí situace, ve které dřív nebyl. Jednání, pro které nemá vysvětlení. Vnímá díl falše, díl neupřímnosti. Proč nepískne na prsty, faul, konec hry! Ne, on hraje dál i za pomezní čárou, místo aby odkopl míč a šel pryč.

Co po něm kdo chce? Vždycky víc než na co on sám stačí. Má to zapotřebí? Možná do chvíle, dokud se bude bát vlastní samoty. Dokud ji nepřeroste a nepřijme ji a nepocítí díl hrdosti. Díl odvahy vzít opratě a držet se jich pevně. Pak teprve bude možná připravený. Zatím není. Zatím se stále chvílemi plácá na dně jako leklá ryba ve vypuštěném rybníce.

Už nemůže, dýchá hluboce, má sevřené plíce, hrdlo i hlas se mu chvěje, čím to je? Jednou stupidní sms zprávou, kterou obdržel a v níž je lež a potupa pro něj s úmyslem jej ponížit. Pokolikáté už, co dělá špatně, co se mu tím vrací neustále? Je to znamení? Hele, toto není cesta pro tebe. Běž po jiné. Tam kde nikdo moc nechodí, ale ty na ní budeš spokojený a třeba i šťastný chvílemi. Jen si musíš věřit, nenechat se zlákat pozlátky, manipulacemi a hlavně nesmíš se nechat svést sebou samým, hloupými myšlenkami. Musíš být bdělý a tvé srdce tě povede tam, kam si přeješ.

Ještě má stále sen. Napsat scénář k hezké romantické komedii něco jako Pretty Woman. Ten film se mu moc líbí. Je v něm hezká energie, noblesa i vtip, to něco, co člověk jako on potřebuje, ale co najít v reálném světě je příliš obtížné. Potká - li někoho tím svým směrem, nebude se bránit sdílení, nebude se bránit milování, nebude se bránit společným vyjížďkám na kole nebo společnému koupání v rybníce, při kterém třeba zplodí dítě a když ne, nic se neděje. Ale ten vytčený cíl musí mít pořád v hlavě, aby neztratil směr, aby neztratil zase sám sebe. A s tím vším i to co má rád, co ho těší a co mu dává další rozměř existence. Co dává barvu jeho bytí na světě.