Než skutečně dospěl, stala se celá řada věcí, které v úhrnu vytvářely jeho dětství. Jediné, které měl. Žádné jiné nedostane, žádné jiné mít nebude. To věděl. A třebaže ne všechno bylo tak, jak by si byl představoval , neměnil by.
Chodil do školy. Jako každý kluk samozřejmě. Soudružky učitelky mu lezly povětšinou krkem a soudruzi učitelé jak by smet. A stejně tak celá ta vzdělávací instituce, kterou tenkrát považoval za zbytečnou, pakliže se člověk nechtěl stát bezejmennou figurkou, která bude všemu a všem hloupě přikyvovat.
Hned zpočátku v kolektivu svých vrstevníků dost vyčníval. Ne výškou nebo snad vědomostmi, ale naturelem, který v něm dřímal a který o sobě dával vědět často v těch nejméně vhodných situacích. Ani nevěděl, kde se v něm brala ta vzpurnost, kterou mnohé popouzel. I matku. Byla nešťastná, že na něj nic neplatí, že musí poslouchat výhrady svých kolegů na synovo někdy neakceptovatelné chování. Otec se o jeho výchovu ani o výchovu jeho staršího bratra příliš nestaral. Alespoň ne ve chvíli, kdy by toho bylo zapotřebí, kdy by snad na něj platila chlapská ruka, kdy by snad na něj platilo účelné otcovo vedení a jeho přirozená autorita.
Tenkrát vycházel ze sedmé třídy. Bylo mu třináct a on s hrdostí nesl domů své vysvědčení. Byla to jeho vizitka, důkaz o tom, že není šprt, že není něčí mazánek, důkaz o tom, že nikdy nebude viset jeho fotografie na tabuli cti v hlavní chodbě školy.
Doma ho čekal otec s nohama na stole. Právě se díval na fotbal. Překvapilo ho, že není v práci.
„Tak mi to ukaž,“ řekl otec a v jeho tónu byla předznamenaná obava, že to co za chvíli uvidí, ho příliš nepotěší. Šel pomalu k němu a se vztyčenou hlavou tátovi předal dokument o svém prospěchu. V první kolonce dvojka z chování, v další kolonce čtyřka z češtiny, v další čtyřka z matiky, v další … jedinou výbornou měl z tělocviku. Vše ostatní bylo v podobném výše předznamenaném duchu. Otec neřekl ani slovo. Vrátil mu ten úřední list papíru v průhledných deskách, posadil se a koukal na bednu.
„Ty mi nedáš pár facek?“
„Ne.“
„Bráchovi bys ho myslím dal.“
„Ten by nikdy takové vysvědčení nepřinesl.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Není jako ty.“
„Co tím chceš říct?“
„Že není flákač, že jemu v životě o něco jde.“
„To mě taky!“
Otec se v tu chvíli na něj podíval. Chvíli mlčel, jakoby se chtěl přesvědčit, jestli to co jeho druhorozený syn řekl, myslel skutečně vážně.
„A o co ti tedy v životě jde? Můžu to vědět?“
Nedokázal hned odpovědět, ale věděl, že musí něco říct, že to byla chvíle, kdy nesmí mlčet, že by tím jen přiznal, že lže.
„Jde mi o to … být jinej!“
„Jinej? Jak jinej?“
„Jinej než všichni ostatní.“
„No to se ti daří. Ale co z toho?“
„Já nevím. Přijde mi to správný a líbí se mi to.“
„Tahle konverzace nemá smysl. Raději zmiz!“
Neměl potřebu otci cokoliv dál vysvětlovat. Stejně by to nepochopil. Odešel tedy do svého pokoje a tam se natáhl na kanape.
Jeho rodiče byli v těch dnech před rozvodem. Už se k tomu schylovalo delší dobu. Matka mu o tom řekla, třebaže si sama nebyla jistá, jestli tu žádost zase nestáhne, jestli ji otec zase neuprosí, aby to nedělala, jestli zase neuvěří jeho planým slibům jako už mnohokrát před tím.
Matka byla s jeho vysvědčením srozuměná dávno před tím, než ho přinesl domů. Učila na téže škole, měla proto veškeré informaci hned a tak říkajíc z první ruky.
„Ty mu nic neřekneš?,“ zeptal se otec u večeře.
„Co mu mám říct?“, zeptala se matka. /Seděl u stolu mezi nimi a raději jen poslouchal/.
„Snad bys měla vědět sama.“
„Já to nevím. Třeba bys mi mohl poradit. Jsi přece jeho otec, ne?!“
„Někdy o tom pochybuju.“
„Co tím chceš říct?“ /Snad nikdy dřív neviděl matku tak rozhněvanou/.
„Jen pokus o vtip.“
„Dost hloupý.“
Chvíli mlčeli. Všichni tři v jednom pokoji. Jako v kleci. Jeden jako druhý jako třetí chtěli pryč. Ale kam? Otec možná s flintou do lesa. On kamkoliv ven. Jako kluk si vystačil sám. A matka? Ta jediná neměla kam utéct. Její rodina byla všechno, co měla. O to těžší pro ni bylo přihlížet, jak se jí rozpadá pod rukama.
„S takovou to v životě nikam nedotáhne.“ /Otec mluvil, jakoby tam mezi nimi neseděl/.
„A kam si to dotáhl ty?“
„Jsem náměstek ředitele.“
„No a?!“
„Vydělávám tolik, o čem se tobě ani nezdá.“
„To je pro tebe měřítko úspěchu?“
„Nejen, ale taky.“
Byli po večeři. Otec odešel pryč. Nevěděl kam, měl ale pocit, že matka to ví. Neptal se jí. Poznal, že o tom ani o ničem jiném nechce v dané chvíli mluvit. Myla nádobí, poslouchala hudbu z rádia a při tom si utírala uslzené oči. Byl to její způsob, jak se se vším vypořádat, aby pak zase mohla trochu normálně fungovat, jako matka, jako manželka, jako jediné pojítko rodiny, kterou ona držela, seč mohla, pohromadě.
„Bylo by fajn, kdyby sis ty známky na přes rok zlepšil,“ řekla mu máma, když si konečně sedla v obýváku na gauč ke svému oblíbenému sudoku.
„Pokusím se.“
„Opravdu?“
Přisvědčil. Spíš kvůli ní než kvůli sobě, protože jemu tenkrát na jeho prospěchu dvakrát nezáleželo. Tím nevyřčeným slibem ale mámě udělal radost. A to jediné bylo pro něj důležité. Nic jiného v daný moment, kdy byli spolu sami v jedné místnosti, neřešil.
