Výšlap na Labskou

Nastal zase konec dalšího léta. Nese to vždy s nějakou tíhou. Nemilou, nepříjemnou. Podzim má rád, ale vadí mu ta brzká tma. Postrádá v takových dnech slunce, světlo. Přijde mu ale někdy hloupé si stěžovat, zvlášť když vidí, co se

děje všude okolo. Na Ukrajině válka. V Somálsku hladomor. Jeden by mohl říct, že je to daleko. Ale to že je někde /kdekoliv/ hlad, mu přijde jako neskutečný fakt a nechápe to.

To ráno na sklonku léta je počasí, které vyzývá ještě na kolo. A on má chuť jako loňský rok vyšlápnout si na Labskou boudu na vrcholcích Krkonoš. Jo, uskuteční to, je to letos možná poslední příležitost. Užije si zase svůj díl svobody a špetku adrenalinu. Dá to? Není to moc? 120 kilometrů tam a zpátky a s převýšením, které si nezadá s etapou na slavné Tour. On ale nezávodí, jezdí pomalu. Má zastávky k občerstvení a někdy i jen tak, když se chce někde rozhlédnout. Je to jeho styl spíše kochací než v touze vydat ze sebe maximální výkon.  

Je hotov. Může vyrazit. Má všechno? Pumpičku, lepení, jídlo, peníze, telefon … pravidelně se pro něco vrací a někdy ne jednou. Opře se do pedálů. Má to asi patnáct kilometrů k dojezdu do podhůří Krkonoš. Když to nepůjde, vykašle se na to a vrátí se zpátky. No a co. Nebude to tlačit na sílu, to není ono. Otočil to při výjezdu na Labskou boudu už dvakrát ten rok. Do třetice třeba všeho dobrého. Počasí tomu nahrává. Náladu má taky vcelku dobrou. Nikomu o svém záměru neřekl. Ani svému spolužákovi z VŠ, který si to chtěl vyjet s ním, měl mu dát avízo. Ale rozhodl se vyloženě narychlo. Nevěděl to dopředu, což je v jeho případě dost běžná záležitost.  

V Jilemnici si dá malé pivko. Hezké podhorské městečko, kde kdysi dělal v místní nemocnici primáře jeho strýc – gynekolog. Vzpomene si na něho. Byl krom jiného vášnivý cyklista a prima člověk, osobnost. Charismatická a sebevědomá. Patriot. Miloval Česko a Slovensko. Pro něj se to nikdy nerozdělilo. Zahraničí prakticky ignoroval. V práci přiváděl děti na svět a pak se věnoval vlastním dětem, vnoučatům a svým zálibám. Vedl jednoznačně sport.  

No nic. Musí dál. Blíží se poledne a on má to nejtěžší teprve před sebou. Teď teprve začne ten mazec, dlouhé stoupání na vrchol. Ale těší se na to. Rád jezdí do kopce, raději než z něho. Benecko … krátká pauza na sváču - banán s čokoládou. Je to právě to místo pod sjezdovkou u vleku, kde se otáčel už dvakrát to léto. Dál se mu jet prostě nechtělo. Teď to tak nevnímá. Hory ho táhnou nahoru, a když vyjede dalších pár kilometrů, má je už tak blízko, že ho to pohltí celého. Najednou se jede docela snadno. I v těch největších stoupáních ví, že tentokrát by to mohlo klapnout.  

Zastaví až na Mísečkách. Tam si dá jednoho akorát vychlazeného radlera. Přitom si popovídá s číšníkem, mladým klukem, kterého zná ze sauny. 

„Jste tu na brigádě?“ 

„V práci, už třetí rok. Naši to tu mají pronajaté, tak se snažíme společně.“

„Není to snadný asi.“ 

„Teď už to celkem jde. S covidem a po něm to bylo náročný. Lidi už ale zase chodí a utrácejí. I když ne zase tolik, kolik bychom si přáli."

No jo, i ten radler je s vysokohorskou přirážkou, ale nekomentuje to.  

„Kam jedete?“ 

„Na Labskou. Jak dlouho to odtud trvá nahoru? Jel jsem to sice loni, ale nepamatuju si to.“ Jsou dvě hodiny po poledni a čeká ho pak ještě dlouhá cesta zpátky domů. Tak chce mít alespoň orientační představu.

„Ne víc jak hodinku. To dáte. Dnes máte ideální podmínky. Mně to letos nahoru ještě nevyšlo. Ani tu saunu moc nestíhám, ale v zimě a mimo sezónu si to doufám vynahradím.“

„Tak se tam třeba potkáme.“

Rozloučí se. Ještě pro jistotu omrkne kolo, jestli je všechno v pořádku. Malinko přihustí pláště. Svlékne si jednu vrstvu. Při výšlapu mu bude bez toho horko a až pojede dolů, bude se hodit něco suchého. A taky jo. Teče z něho, ještě že si vzal konečně sebou šátek na utírání potu. Nesnáší, když mu to stéká z obličeje do úst. Zaskočí ho, že je tam téměř sólo. Mnoho turistů ani cyklistů není v dohledu.

Výhledy při výjezdu nahoru jsou parádní pro oko. Ale nechce zastavit. Míní to vyšlápnout v jednom zátahu. Na Vrbatově boudě je cca za čtyřicet minut. Fouká, ale jinak … nemá to chybu. Ještě dalších pár kilometrů po horizontu a dojede do cíle. Labskou boudu má před sebou a udělá si foto. Obešle bráchu, odpověď přijde záhy … super s palcem nahoru. Pošle foto i bývalému spolužákovi. Ten mu vyčiní, že tam je bez něho. Trochu ho to mrzí, ale pak to hodí za hlavu. Prostě se to stalo. Dá si nahoře kávu, malé pivo a štrúdl. Dívá se do hor okolo. Pocítí malou úzkost a samotu, ale pak přijde i radost. Směsice něčeho, co má své kouzlo. Nějak mu na tom vrcholku došlo, že je v jeho životě příliš prázdno, ale už někdy postrádá odvahu pustit k sobě někoho. Snaží se to přijmout. Všechno jakoby se na moment zastavilo. Obrací se myšlenkami dozadu. Nemá nad tím někdy kontrolu.

Zvedne se vítr a jeho to ponoukne vstát a vypravit se zpátky domů. Má-li dojet rozumně a ne docela za tmy, je to akorát na to šlápnout zase do pedálů.

Hodí na sebe suchou vrstvu oblečení a vlastně vše, co má sebou. Náramně se mu to hodí. Ačkoliv sjíždí pomalu, profukuje to. Brzdy na kole dostávají záhul a ruce z otřesů mají taky dost. Těší ho uvnitř, že to zvládnul, vyjet na vrchol. Konečně se mu to zase povedlo.   

Domů přijede s dalšími krátkými zastávkami se západem slunce. Dá si hned sprchu a malého panáka sám se sebou na uvítanou. Dopřeje si vydatnou véču a k tomu něco z audiovizuálního obsahu, který si předešlý den stáhnul. Uchýlí se zase při dobrém filmu k sobě samému. Užívá si pro ten moment příjemnou únavu a nečinnost.