Výpověď

Její manžel přišel z práce domů jako obvykle téměř večer. Ve vysoké manažerské pozici vcelku běžné. Už si na to zvykla, že to tak je, že nic není zadarmo, a to že mají peníze, že dětem mohli dopřát to, co jiní třeba ne, bylo něčím

vykoupené. Něčím co není pro lidi zvenčí tolik vidět. Určitě ne tolik, jako velký dům, velké auto a drahé dovolené. Ona ví, o čem to je, ale vysvětlovat to někomu příliš nechce. Už rezignuje. Závist tady byla, je a bude. Libor se ale tentokrát tvářil dost rozmrzele. Netušila, co se s ním děje. Počkala, až s tím sám přijde.

„Dostal jsem výpověď.  Po třiceti letech ve firmě, kterou jsem spoluvytvářel, ale nikdy nechtěl její akcie. Asi chyba, díky které jsem teď na dlažbě.“

„Proč? Co se stalo?“

„To co se v naší profesi běžně děje. Mladší dravci se drali na mé místo, až se to jednomu z nich konečně podařilo. Vyšoupli mě! Ale neboj, dostanu nezanedbatelné odstupné. Roční příjem, což v mém případě není tak málo.“

„O to tu přece nejde.“

„Že ne?! O peníze jde vždycky a až v první řadě. Jen teď nevím, kde mě pár let před důchodem přijmou.“

„S tvými zkušenostmi a manažerskými schopnostmi se o tebe poperou.“

„Iluze, Věro. To tak nefunguje. Jestli dnes platí nějaké heslo, tak jako za totáče -Mládí vpřed! Jakmile ti je dnes přes pade a nemáš své jisté, nikdo se s tebou nemaže. A mě bude za dva roky šedesát. Chápeš? A co? Co je za mnou?“

„Kariéra, díky které máme krom dalšího tenhle dům. Chatu na venkově. A co naše děti? Díky tobě mohli studovat na prestižní anglické univerzitě. A mohla bych pokračovat. To ti přijde málo?“

„Jak se to vezme. Štve mě, jak se mnou majitel vymet. Jako bych byl nějaký pucflek. Ročně jsem mu tam dělal obraty v řádech stovek miliónů a on mi po tolika letech řekne, že nastal čas, aby na mé místo přišla nová krev. Prevít jeden! Jemu se to nestane, ale přál bych mu to, aby věděl, jaké to je.“

Nevěděla, co na to má manželovi odpovědět. Byl to prostě tvrdý svět byznysu, ve kterém se hraje dost bezohledně. Konejšit ho v ten moment nemělo smysl.

„Ještě nechci sedět doma a mít založené ruce.“

„Jistě něco najdeš. Dej si teď chvíli oraz a pak se po něčem porozhlédneš.“

„Doufal jsem, že to tam do důchodu doklepu. Nedovedu si představit, že budu pracovat třeba u konkurence.“

„Alespoň bys jim to třeba natřel.“

„To by mi dvakrát velkou radost nedělalo. To fakt ne. Takový prevít nejsem. Hele, já vím, že jsem se choval stejně tvrdě ke svým podřízeným. Taky jsem leckoho vyhodil, neohlížel se, neřešil. Vím, že to tak funguje. Jen je to jiné, když se to týká přímo mě.“

Vstal a šel si nalít k baru něco ostřejšího a kopnul to do sebe.

„Musím si rychle něco najít.“

„A co místo toho odletět na pár dní, týdnů do Kanady, jak jsme plánovali?“

„Ale to jsem ještě nebyl bez práce. Copak bych tam s vědomím toho vydržel. To fakt ne! Klidně leť, ale beze mě.“

Sedl si, díval se do zdi, jakoby to ani nebyl on. Ten dravec, který si se vším věděl rady. Moc věcí ho jen tak nezlomilo, a když se to stalo, tak se uklidil do ústraní. Nesnesl být v takové chvíli někomu na očích. Teď se to najednou dělo a celým prostorem se rozhostilo podivné prázdno.

„Byly nějaké signály, že se to stane, nebo to je pro tebe zcela nečekaná záležitost … ta výpověď a to všechno?“

„Signály … asi ano, ale nevnímal jsem je, nepřikládal jim důležitost. Až teď zpětně mi dochází leccos. Zapadá to do sebe. Šuškání na chodbě, menší respekt ze strany podřízených kolegů, kteří mi jindy lezli do prdele. Nepodařený byznys projekt, na kterém jsme dělali dlouhých pět let, a spadl téměř pod stůl. Hádka s majitelem, činil mě odpovědného. Do toho jeho synátor, který to tam celé jednou převezme. Už se pomalu rozjíždí ten proces. Možná je ta má výpověď součástí toho. To bude asi ono. Jistě tam chce mít v budoucnu svůj vlastní tým a dělat byznys podle svého.“

„Má na to?“

„Nemá ten drajv jako jeho táta, ale co můžu vědět. Mluví ze mě spíše intuice.“

„A tu si vždycky měl, proto si to taky dotáhl tak vysoko.“

„Je to dost relativní, Věro. Sama vidíš tu pomíjivost. V jeden moment jsi vysoko a pak najednou bác a máš začít někde nanovo. Ale kde? Teď pár let před důchodem.“

„Co třeba někde úplně jinde? Vyzkoušet si něco nového. V jiné komoditě, v docela jiné firmě. Lákalo tě to a teď je ta příležitost.“

„Příležitost pro co?! S prosíkem budu otevírat dveře se svým životopisem …“

„No právě, každý hned bude vědět, co máš za sebou.“

„Hovno! Každý jen bude vidět a koukat na to, co mám tak ve svých letech profesně před sebou. Budu rád, když mě nechají ve své firmě uklízet.“

„Nepřeháněj, Libore. Tak to není a nebude.“

„Žiješ v iluzorní představě.“

„Jasně, ničemu nerozumím, blbá ženská, které neví, o čem byznys je. Po letech strávených s tebou to vím až moc dobře. Nejsem hloupá slepice!“

„To nikdo neřekl. A nezlob se, nestrhávej teď pozornost na sebe! Fakt nemám prostor projevovat směrem k tobě lítost. Dělal jsem, co šlo …“

„To všichni víme, i tvé děti to vědí, tak z nás nedělej nevděčné ovce.“

Hádka byla rázem na spadnutí. Ani jeden ji nechtěl.

„Jdu na ryby, než se pokoušeme.“

A záhy Libor bez dalšího slova odešel. Zůstala sama v domě. Udělala si kávu a šla si s ní sednout na terasu. Sledovala mladou sousedku přes plot, jak si hraje s dcerou na trampolíně. Záviděla jim to. Ona už se mohla těšit leda na to, až bude babičkou. Jenže dcera se usadila v Německu a synovi se líbí v Americe. Dostali tu příležitost poznat svět, studovat mimo hranice rodné země. Asi to bylo dobře, ale k čemu teď ten velký dům o dvou patrech.

Libor se vrátil domů pozdě večer. Cestou z ryb se stavil v hospodě čtvrté cenové.

„Je fajn zabrousit mezi obyčejné lidi. Zvlášť když je člověk na dně. Ono totiž i to dno je pak dost relativní.“

„Asi ti nerozumím, Libore.“

„Prostě zjistíš, že na tom jsou lidé mnohem hůře. Žijeme tady v nóbl bublině. Asi je dobře z ní občas vyjít ven a podívat se na vše jiným zorným úhlem. Jiným směrem.“  

„To jistě.“

„Jeden montér, když jsem si mu po pěti whisourech stěžoval, že jsem dostal po x letech ve firmě výpověď, mě docela utřel. Povídá mi, co to mám před sebou na stole? On pil po deseti hodinách na stavbě nejlevnější tuzemák. Sedřenej jako hlíva, umolousanej … jo, cítil jsem se před ním skoro trapně.“

„To snad ne! Co on ví? Co on může vědět o tom, jaká je tvoje práce? Každý může, každý má tu příležitost! Vystudovat, profesně se nějak vyvíjet.“

„Každý, Věro, ne. My jsme ji měli, oni třeba ne. Každopádně mi to docela pomohlo.“

„Tak bys měl jít na kutě.“

„To rozhodně.“   

Odpotácel se od stolu přímo do ložnice. Záhy slyšela chrapot, který ji přiměl spát původně v dětském pokoji jejich pětadvacetiletého syna. Vzpomněla si, jak vyrůstal, jak si hrál na zahradě, jak měl pořád odřená kolena, jak se pak našel v počítačových programech. Stal se z něj vyhledávaný ajťák a našel si i práci za oceánem. Z dcery se stala doktorka. Odešla za vyšším platem a pak i za partnerem do Německa a o návratu neuvažuje. Libor byl najednou bez práce a ona … pracuje na malý úvazek v jedné firmě coby řadová administrativní síla, aby byla mezi lidmi a realizovala se alespoň nějak. Věděla, že si Libor dříve nebo později něco najde. Možná už nebude tolik spokojený, možná bude vydělávat méně. Co na tom sejde. Mají vše a ještě se budou muset spíše lecčeho zbavovat. Ale ta manželova výpověď ji najednou vedla k přemýšlení o tom, jak to s nimi je, jak je to s ní osobně, jak je to s celou její rodinou. Bylo ji najednou ze všeho smutno. Rozplakala se. A bylo to právě pro to něco, co zůstává skryté za vším tím nablýskaným komfortem.