Udělají si celodenní pěší špacír. Je to podzimní pošmourný den, ale oni mají chuť se vypravit někam, kde budou v přírodě a sami. Když vyjdou na první kopec, hned se obejmou. Užijí si tu blízkost a to něco, co jim dlouho scházelo.
„Mám tě moc ráda, Jirko.“
„Já tě mám taky rád, Jitko.“
Opakují si to. Vždy, když je příležitost. On občas uniká do toho svého. Žil dlouho sám. V pár vztazích brzy ztroskotal. Ale teď by rád, aby to vydrželo. Dávají si volnost. Nepouštějí se po hlavě do ničeho.
„Udělejme si to tak, jak nám to bude oběma vyhovovat. Nech to, Jirko, plynout.“
„Vztahy jsou pro mě náročná disciplína, víš to. Ale tohle vážně stojí za to.“
Znovu se obejmou a dívá se přes Jitku do daleka na vzdálené vrcholky hor. Je o něco vyšší a líbí se mu to. Dříve tomu tak nebývalo.
Chůzi jako takové nikdy moc neholdoval. Měl kolo a to mu stačilo. Teď dává chůzi s holemi přednost. Vypravili se s nimi poprvé do Krkonoš. Zdánlivá blbost, hole na sucho. Kdepak. Vnímá v tom komfort, vyhovuje mu to. Už při prvních krocích zjistil, že je to něco pro něho.
Chce být Jitce oporou. Dává mu toho moc. Párkrát sklouzl na dno. Podržela ho. Neodvrátila svou pozornost. Vnímal vždy velkou sounáležitost. V dávání je radost. Tím spíš, když je vám vše ještě násobně vraceno.
Jitka si vyfotí díl krajiny okolo. Dělá to často a on vždy rád počká. Vnímá, jak si to užívá, nechce dávat najevo jakoukoliv netrpělivost. Ani jeden z nich nikam nepospíchá. Toho si užili dost. Zaujme je kdejaká maličkost. Ani trasa, kterou šli spolu mockrát, jim nezevšedněla. I proto nepotřebují jezdit nikam daleko.
Bydlí od sebe pět minut chůze. Mají každý svou domácnost. Vyhovuje jim to. Oba chtějí mít svůj vlastní prostor. Váží si jeden druhého. Pohádali se zatím pouze jednou. Byla to naprosto banální záležitost. Jitka se hned stáhla. Nemluvila. Vůbec netušil, co má dělat. Seděli u vody na koupáku a ona se na něj ani nepodívala. Nešlo to. Chránila se a čekala. Na to, až se jí vrátí ten, do něhož se zamilovala. … Tenkrát na kopci, když si dávala na kole další tři kilometry, aby splnila to, co si ten den předsevzala. Bylo léto a oni spolu dali řeč … jen tak. Přes hodinu si měli o čem povídat. Navíc o věcech, které nejsou pro každého. Byla v tom pro oba neočekávaná intimita. Ochota naslouchat.
Už ví, že nesmí v blízkosti Jitky křičet. S ní může o všem, ale v klidu, bez toho, aby se vztekal. Tenkrát se mu dostalo lekce beze slov. Vnímá, že je Jitka v něčem hodně daleko. Má svou hrdost, svou „zabejčenost.“ Nikomu nepodléhá. Je sama sebou, aniž by musela používat ego.
Sednou si na lavičce v hezkém místě a dají si svačinu. Vždy mají sebou něco i pro toho druhého. Políbí se, řeknou si pár hezkých slov.
„Je ti se mnou dobře?,“ zeptá se Jirka. Má někdy pochybnost.
„Ano, je, a moc,“ odpoví Jitka a usměje se na něho. Bývá v jejich očích dětská bezelstnost. „Máme toho hodně společného.“
„To teda jo,“ řekne Jirka a vnímá tu vzájemnou sjednocenost. Nic mezi sebou nevnímají jako samozřejmost.
Políbí Jitku na čelo a přivine si ji. V její blízkosti se dokáže cítit jako muž, který má potřebný díl sebevědomí. Drží ho při zemi. Někdy má tendenci létat hlavou v oblacích a mizet někam, kde to pro něj může být nebezpečný. Umí ho vrátit zpátky. Ze tmy do světla, kde je mu líp.
Vybavuje si jejich první společně strávené léto. Vše bylo poprvý. Na nic nepospíchali. Zjistili, že je to spolu baví a že to chtějí zkusit. Oba se báli. Oba nevěděli. Nemohli tušit. Ale jejich srdce k sobě byly stále více nakloněný a jejich oči taky. Cítili se spolu v bezpečí. A to své si i po svém užívali.
Jitka z ničeho nic vytáhne z batohu malou placatici. Napijí se spolu. Becher jim ladí. Nemusí moc, stačí trošku. Dají si symbolicky i do druhé nohy.
„Vážně tě ta chůze, Jirko, baví? Nerada bych, abys to dělal mně kvůli.“
„Jsem rád, že jsem to zkusil. Chodím už i sám, ale ve dvou je to hezčí.“
Dá Jitce pusu a obejme ji kolem ramen. Dívají se mlčky do dálky. Ona si položí hlavu na jeho rameno. Je to vše spontánní a příjemný.
„Tohle s tebou je pro mě nový a jsem rád, že mohu, že to máme na pohodu. Já nejsem žádný závodník. I na kole jsem to já, kdo tě učí zpomalit.“
„A vždy na mě, Jirko, počkáš, když už nemůžu.“
„To je přece samozřejmost.“
„Neřekla bych.“
Políbí se znovu. Cítí křehkost, ale i cenu toho všeho. Cítí někdy i tíhu minulosti. Někdy se k ní vrátí. K tomu co bylo, než se potkali. Jejich zkušenosti, ač odlišné okolnostmi, se v tom důležitém prolínají. Není to zadarmo, co mají. Ke všemu si museli a musí dojít. Jejich cesty se ale v pravou chvíli potkaly. Kdo ví, zda pouze dílem náhody.
