Stojí na peróně. Rozhodla se, že si udělá výlet do neznáma. Už dlouho žije sama. Nemá děti. Nemá partnera. Je slovy kolegů ucházející pětatřicítka. Zadnice dokonalá, trochu zatažená, ale jinak prima žába. Moc toho nenamluví, chodí
do kostela, ale snad nebude nedostupná. Tu a tam slyší, co se kde povídá. Open office a k tomu moderní budova, kde stěny nejsou kdovíjaká síla, není zákulisní informace tak nedostupná.
Praha. Vždycky do ní chtěla. Líbila se jí její atmosféra. Už jako malá holka tam jezdila z malé obce, kde vyrůstala. Byla tátova princezna. Měla od něj téměř vše, co si umanula. A taková letní procházka Prahou, kde za každým rohem číhala zmrzlina, cukrárna nebo třeba když dospívala módní salón, tak se tatínkovi někdy docela prodražila. Moc na to nedbal. Povídal, peníze nejsou věc do té míry důležitá, Terezko. A já je umím vydělat, proto mě má taky ráda tvoje maminka. Dělal si vždy legraci, jako že bez nich by to tak nebylo. Samozřejmě to nebyla pravda. Tu jejich lásku i ona cítila a vždycky si přála, aby to tak jednou bylo i u ní doma, až bude velká. Aby i ona měla vedle sebe toho pravého. Snad proto nikdy moc nestála o nějakou jednorázovku, o něco pomíjivého. A právě v tom moc do světa, v němž se ocitla, nezapadá. Jde si svou cestou a drží se toho. Byť už ne s tátou, který ji podržel, kdykoliv si o to řekla, kdykoliv to potřebovala. Měla v něm vzor chlapa a možná i někoho takového pro sebe podvědomě hledá.
Vlak přijede kupodivu na čas. Nastoupí do něho. Ani neví, kam má namířeno. Je sobota ráno, za okny bylo od rána sluníčko, přišlo ji škoda zůstat doma. Měla tu svou chvilku, kdy potřebovala někam vypadnout, trochu se odreagovat, zažít třeba něco unikátního. A osobní vlak někam se jí zdál dobrý nápad. Auto si ještě nepořídila.
Sedí v kupé sama. Dívá se z okna a ukusuje jablko. Krajina ubíhá a jen co je Praha za zády, přibývá i příroda. Někdy neví, jestli se správně rozhodla. Na jednu stranu má ráda město, jeho ruch a kolotoč. Na druhou stranu je ráda někdy sama se sebou. Představuje si, že by mohla klidně pracovat rukama. Mít malou farmu a produkovat něco. Vybalancovat tím ten všudypřítomný konzumní život. Nicméně vystudovala ekonomii a marketing, a to ji k nějaké cestě zatím předurčilo. Na svůj věk se dostala docela vysoko a baví ji to.
Na druhé zastávce se rozhodne vystoupit. Zjistí si hned odjezd vlaku zpátky. Má šest hodin na to, aby se někde procourala. Nedaleko vidí les, k němuž vede polní cesta. Vypraví se po ní. Je jaro, všechno hezky voní. Sleduje luční květy. Jako malá si je ráda dávala ve svém dětském pokoji do vázy. Nebyla v ničem moc klučičí. Pouze moc ráda běhala. Jakmile byla příležitost, rozběhla se na všechny strany. Někdy jen tak šla, pak zrychlovala a najednou byla v klusu dokud téměř nepadla. Neví, co ji k tomu běhu tehdy pudilo. Prostě to tak bylo, snad aby ji něco jiného neuteklo. Táta ji pak přihlásil i do atletického oddílu. Tam se taky poprvé platonicky zamilovala. Jmenoval se Petr. Prima kluk s modrýma očima. Vybavuje si ho a směje se u toho. Co ví, je z něj doktor a bydlí v Praze jako ona. Někdy by ho i ráda viděla. Možná to někdy zkusí přes facebook, i když není z těch, která by mu kdoví jak holdovala.
Stojí na kraji lesa. Je to nádhera. Jeden vzrostlý buk vedle druhého. Dívá se směrem ke korunám a pak až tam, kde je obloha. V tu chvíli azurově modrá, ale kdoví jak by ji namaloval třeba Vincent van Gogh. Impresionisty má moc ráda. Jejich reprodukcemi má vyzdobený byt. Někdy by si přála mít i jeden originál, ale to je věc zcela nedostupná. A zase tak velký fanoušek umění není, aby tomu leccos obětovala. Pamatuje si ovšem, že kdysi malovat skutečně chtěla, i to zkoušela, ale dlouho u toho nevydržela. Nebylo ji dáno umění produkovat, ale vnímat ho a konzumovat to ano. V tom se našla a Praha jí i v tomto skýtala různé možnosti, které by jinde těžko nalézala.
Vstoupí do lesa a nechá se jím obklopit. Je to hra vůně a barev a říká si, jaké by to asi bylo mít tam vedle sebe nejen muže / partnera, ale i dítko a držet se s ním, vést si ho, ukazovat mu to či ono, učit ho, milovat ho, dávat mu ze sebe všechno, co by potřebovalo a víc než to. Ale co má dělat, když nedokáže najít toho pravého. Tuhle si po dlouhé době s někým vyrazila do divadla, ale záhy zjistila, že šlo dotyčnému pouze o jedno. Někdy už rezignuje, že potká toho, se kterým by třeba chtěla strávit celý život.
Les krásně voní. Sedne si jen tak pod jeden strom. Z batohu si vezme připravenou svačinu. Pustí se do ni. Je to jako kdysi, když jezdila na školní výlety a máma jí sebou zabalila vždy něco dobrého. Jak krásné to tenkrát bylo. To očekávání života, co každý den přinese nového. Teď u ní převládají spíše obavy. Někdy má z toho až úzkost. Ne vše může ovlivnit, ne vše může mít pod kontrolou a už si o všem taky nemůže popovídat s tátou. Moc jí chybí, ale někdy vnímá, že je strašně blízko. Ani si to nedokáže vysvětlit. Dívá se z pod stromu k nebi a myslí na něho. Dal jí tolik lásky. Netuší, jak by žila bez toho. Vnímala to jako něco moc důležitého.
Strom pod kterým sedí jí poskytuje příjemný stín. Někdy se ponoří do takové poetické nálady, ale nepřehání to, balancuje to. Má ráda i rock, tu a tam si dopřeje nářez hudby, která probudí v duši i její tvrdší dospělost.
Vstane a jde dále do lesa. Polní cesta se klikatí a stále více zarůstá travou. Jako by to byla „slepá ulička.“ Jakoby se ta cesta měla v hloubce lesa rozpustit a nechat poutníka jít si tam, kam se rozhodne mít namířeno.
Potřebuje se něčeho napít. Vzala si s sebou jointový nápoj. Někdy si dělá i domácí limo, ale tentokrát si to usnadnila. Zvoní ji fon. Nechce se jí ten hovor přijímat. Je sobota, nemělo by to být nic pracovního ani nic důležitého. Lituje, že si mobil nevypnula, že si ho vůbec brala sebou.
Koukne na displej. Je to máma. Přijme to.
„Kdepak jsi, milá dcero?“
Říkala jí tak často, už když byla malá. Byl to zvláštní paradox. Zatímco táta byl citovka, máma ji držela víc zkrátka a byla ta přísná paní doktorka. Někdy ji to neosobní oslovení štvalo, ale zvykla si na to.
„Nazdar. Vyjela jsem si za město. Courám se v lese.“
„Jakože sama? Proč se ptám? Bez toho zůstaneš stará panna, holko zlatá, co já si počnu s tebou.“
„Mluvíš, jako bys mě měla na krku, matko.“ Chce ji pošťouchnout, vyrovnat to.
„To sice nemám, ale sledovat to, vždyť už bych snad měla být babičkou.“
„To mi jako voláš proto, abys mi tohle řekla?“
„Ne proto, volám, abych tě alespoň slyšela. Už měsíc ses doma neukázala.“
„Mám toho moc.“
„Čeho?“
„Práce a tak. V týdnu jsem zasekaná a o víkendu chci být někdy sama.“
„Sama jsi snad pořád.“
„Jako v Praze? To sotva.“
„Chtěla si tam přece. Máš to. Vesnice ti byla málo.“
„Překrucuješ fakta. Ta vesnice, o které mluvíš, je pořád můj domov a nikdy bych se ho uvnitř nevzdala. Mám ho všude sebou.“
„Jo, přesně takhle mluvil i tvůj táta.“
„Byli jsme stejná krevní skupina.“
„Zatímco já byla vždycky stranou.“
Vnímala i tenkrát, že máma na tátu trochu žárlila. Měli k sobě s tátou prostě víc blízko. Ona se starala o domácnost. Aby vše šlapalo. Do toho její ordinace, praxe obvodní doktorky vyžadovala z její strany důslednost. Možná i proto si už druhé dítě s tátou nepořídila. Bála se toho. Slyšela, jak to otci jednou říká, že i tak už je toho na ni moc.
„Příští týden bych se možná zastavila,“ poví matce, aby si ji trochu naklonila.
„A co zítra? Nemáš to tak daleko. Něco bych uvařila.“
„No tak jo.“
Jde si dál lesem a najednou ji napadne, že by si dala pivo. Má ho docela ráda. Ale restaurace nikde žádná. Vidí strmé stoupání na horizont. Něco ji táhne, aby se tam vypravila. Uskuteční to. Záhy sedí na vyvýšeném místě, kde má výhled do daleka. Uvědomuje si, jak je titěrná a malá. Že zase nevyrostla tak moc. Vnímá v ten moment něco hezkého a kouzelného. Obyčejně lidského. Smutného i pozitivního. Mix mnohého. Je to jako prima drink umíchaný ze všeho okolo. Ani neví, jak je na tom místě dlouho. Našla si ho docela náhodou. Ale kdo ví, zda náhody existujou. Každopádně je to něco jako vnímat ve správný čas to správné místo. Plní si tím něco. Nechce zabíhat do detailů. Nemusí být všechno vyřčeno, pojmenováno, zdokumentováno, zveřejněno, dávat si vše na facebook.
Začne foukat silnější vítr. Přiměje ji to vstát a vydat se zpátky na cestu. V ten moment si ale silně vzpomene na tátu. Zadívá se vzhůru, pozdraví ho a poděkuje mu.
Míří již k vlaku. S prima náladou. A ejhle, vidí malou restauraci se zahrádkou. Neví, jak ji při své chůzi opačným směrem mohla minout. Vlastně je to jen obedněný dřevěný kiosek s pár stoly před sebou. Ale pivo zde je a dá si ho. Čepuje jí ho sympatický muž. Dívá se na něho. Pane jo! Fešák a něco víc než to. Neví, co se to s ní stalo. Muž ji pivo podává a jejich pohledy se doslova prolnou. Děje se něco jiskřivého, zvláštního. Musí si jít hned sednout.
„Jste v pořádku?“ Přijde až k ní s kávou, kterou si položí na stůl. „Můžu si přisednout?“
Přisvědčí, že ano.
„Máte barvu trochu bledou.“
„To je jen zdání.“
„No jak myslíte. Třeba se to tím pivem spraví.“
Napije se ho. Utře si pěnu. Ten muž na ni doslova civí. Neostýchá se, ale není v tom nic lascivního, drzého, spíše chlapecky bezelstného, upřímného. Jakoby před ní neměl co skrýt.
„Jste odtud nebo je to váš luft z Prahy.“
„Trefil jste to.“
„Jak tam můžete vegetit?“
„Mám tam práci.“
„Jakou?“
„Dělám marketing.“
„Pane jo. Já mám tohle na starost.“
Míní ten kiosek se zahrádkou plaňkami obehnanou. S jedním stromem a u něj s opřenou motorkou. Není to kdoví co. Retro model, který si vybavuje z dětství. „Vypíglovaný a zajímavý stroj. Jezdí to?“
„No jasně. Že váháte. Kdybyste měla zájem … prubneme to.“
„To myslíte vážně?“
„Musím přece na něco balit holky.“
„Na tohle jo?“
„Právě na tohle. Na Porsche se chytne kde jaká, ale na Čezetu se čtyřicítkou na krku třeba jen ta pravá.“
„Tak to jo.“
„Co Jo? Jako že to se mnou dáte? Uděláte mi tím radost.“
„Vůbec vás neznám a z motorek mám docela respekt.“
„Tak je to správně. Ale nebojte, se mnou se vám nic nestane. Máte mé slovo.“
A usměje se tak, že jí poskočí srdce jako snad z nikoho. Co je to? Ten kluk srká kávu a ona na něm může oči nechat, zatímco on se dívá někam daleko.
V ten moment ví, že si tu společnou jízdu na motorce nenechá utéct. A kdo ví, třeba mu pak dovolí i něco dalšího.
