Vižule

Ta učitelka ho zkrátka neměla ráda. A neměla ráda ani jeho matku, která ke všemu byla její kolegyně na téže škole. Měla ráda sebe a svou stranu, jejíž byla členkou. Soudružka učitelka Vízková .... Bylo jí něco kolem padesáti. Její

... muž od ní odešel (čemuž se nikdo, kdo Vižuli znal, nedivil) a její dospívající dcera od ní záhy odešla taky. Zůstala jí práce. Bohužel, alespoň pro většinu jemu podobných výrostků, kteří se jí nehodlali v jakémkoliv směru podřídit. Byla to hra kdo z koho, a kdo měl v sobě kousek chlapecké cti, neměl jinou možnost, než tu hru s ní hrát. 

Sedával tenkrát coby největší darebák třídy v první lavici. Přímo proti katedře, aby byl tak říkajíc na dostřel. Snášel to jen s velkým sebezapřením, ale v tomhle směru neměl na výběr. Jiné místo pro něj nebylo a že by si to své s někým vyměnil, o tom nemohlo být ani řeči. Na to by Vižule nikdy nepřistoupila.

Ona byla asi první člověk v jeho životě, kterého nesnášel. Neexistovalo nic, co by mu na Vižuli bylo sympatické. Její hrubý téměř mužský hlas ho doslova iritoval. Stejně jako její gesta, kolébavý způsob chůze, zapříčiněný krátkýma nohama zkroucenýma do O. 

Jednoho dne, bylo léto a prázdniny na dosah, si ho Vižule pozvala na kobereček. Dělala to pravidelně, když ji někdo jakýmkoliv způsobem vyvedl z míry. Jemu se to dařilo celkem pravidelně. Tentokrát jí řekl, ať si strčí své poznámky, jimiž útočila na jeho údajně chabý intelekt, do prdele. Řekl jí to bez obalu, dívaje se jí přímo do očí. Stál zrovna před tabulí, kde se předtím snažil neúspěšně vyřešit nějakou hloupou matematickou rovnici o dvou neznámých. Třída ztichla a Vižule zrudla tak, že vypadala jako přezrálý pomeranč. Ani se nezmohla na odpověď. Rovnou ho odtáhla do svého kabinetu, kde už to za ta léta, co Vižule byla jeho třídní, znal lépe než ve svém vlastním pokoji.

- To co sis dovolil, Málek, to byla poslední kapka! Tohle ti jen tak neprojde!

- Už se bojím.

- Bys rozhodně měl. Protože takoví jako ty patřej do lapáku a tam taky skončíš.

- Vážně? A jak to chcete udělat?

- Docela snadno. Možná víc než si myslíš. (Ani ne rok předtím zmizel jeho spolužák. Ještě větší sígr než byl on. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Jakoby se po něm slehla zem. Kolovaly řeči, že se s rodiči odstěhoval, pak zase že je marod a je v lázních… Jen mezi řečí se mluvilo o tom, že je v polepšovně, v jakémsi vězení pro nezletilé zločince kdesi na opačném konci republiky, na periferii světa, kam takoví společnosti nebezpeční jedinci z pohledu Vižule jistě patří. Nikdo nepochyboval o tom, že jestli je to pravda, má v tom Vižule prsty.)

- Uvidíme, Málek, kdo z koho! Teď se seber a vypadni! (Jak řekla, tak udělal.)

Tentýž den se vše dozvěděla jeho matka. Vižule to k ní měla přes chodbu školy jen pár metrů. Nesnášely se. Celá škola to věděla. I ředitel, o němž se proslýchalo, že s Vižuli šoustá. Představa, jak to ona dělá, Mikymu zvedala žaludek. Zadek jako zeměkoule, ruce jako chapadla jeřábu, prsa splývající s vyšpulených břichem kamsi do neznáma… buď je ředitel blbej nebo úchylnej, tak to Miky komentoval, když se mu zvěst o celé záležitosti donesla.  

První, co se stalo po příchodu domů, bylo, že schytal facku. Ani netušil, že má máti takovou páru.

- Tohle si přehnal, Miky!

- Ty taky, ucedil drže si bolavou tvář.

- Víš, co chce udělat?

- Poslat mě do lapáku.

- Přesně tak.

- Něco takového se ji nepodaří.

- Seš si jistý?

- Samo. Snaží se mě zastrašit.

- A co Makovec?

- Co je s ním?

- Už téměř rok dřepí kdesi v pohraničí a rodiče ho můžou navštívit jen se svolením dozorců.

- Jak to víš?

- To není důležitý. Podstatný je, jak se tam dostal. Zajímá tě to?

- Jistěže zajímá.

- Přičiněním Vižule, říkáte ji tak, ne? (Přisvědčí.) Tys mě asi neposlouchal, když sem ti říkala, že je nebezpečná. A všeho schopná.

- To přece nemůže… mě jen tak někam poslat.

- Sama jistě ne. Ale s přičiněním ředitele a někoho dalšího jistě ano. 

Už nebylo pochyb. Jeho bývalý spolužák byl v lapáku a on ho měl následovat. Možná už na tom Vižule pracuje, pomyslel si. Možná už obšťastňuje ředitele a přitom mu šeptá do ouška, jakej je ten Miky Málek nevychovanej, socialistický společnosti nebezpečnej, spratek. Možná už spolu v milostných prostojích kují plány, jak vše zařídit, aby Makovce v co nejkratší době „navštívil.“

- Dala mi na výběr, řekla z ničeho nic matka. Chvíli mlčela, pak pokračovala.

- Buď rozvážu po dohodě pracovní poměr a já i ty se někam zdekujeme nebo …

- Nebo co?

- Udělá všechno pro to, aby si se odporoučel ty sám. A kam, to už snad víš?!

Dlouho mlčel. Nešlo mu na rozum, že Vižule může mít takovou moc! Nad ním, nad jeho matkou, nad ředitelem… a kdo ví nad kým ještě. Ale tenkrát byla spousta věcí zvláštních. Nechápal třeba, proč o některých věcech máma s tátou šeptali, nebo o nich raději nemluvili vůbec. Když náhodou něco zaslechl, kladli mu na srdce, že o tom nesmí ceknout! Nikde a s nikým! Jinak že budou v maléru! Ten strach byl téměř hmatatelný. Zrovna jako ve chvíli, kdy matka přemítala, co dál.

Pár týdnů po celé události si z rukou Vižule převzal vysvědčení. S trojkou z mravů v první kolonce. V té chvíli už věděl, že se budou s mámou pakovat. Vižule dosáhla svého. Vyhrála! A on pro ten daný moment prohrál.

… ... 

Viděl ji pak po patnácti letech na srazu svých bývalých spolužáků. Mohl vyrovnat skóre, mohl si před ní odplivnout a poslat ji znovu tam, odkud měl za to, že jednoho dne přišla, aby ostatním lidem ničila život. Nic z toho ale neudělal. Už mu za to naštěstí nestála. Třeba se mu představa, jak Vižuli kroutí za zády ruku a nutí ji k omluvě, docela zamlouvala. 

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 24. 03. 2009