Jel náhodou okolo. Neměl moc představu co ten den dělat. Byl sám. Vše se mu nějak rozplynulo. Svět se mu na chvíli zatáhl. V jeho hlavě bylo dusno a on chtěl co nejrychleji od toho. Proto mu přišlo vhod, když spatřil u fotbalového
hřiště, kolem něhož jezdí pravidelně na kole, že se tam něco dělo. Slet dobrovolných hasičů z celého kraje, nebo okresu, to je jedno. Konala se tam soutěž družstev. On zaznamenal pouze její konec. Nicméně se tam točilo pivo. Dal si jedno a sedl si na provizorně spíchnutou lavici před pódium, kde se chystala kapela na svůj výstup. Má jet nebo zůstat? Ptal se sám sebe. Ale dělalo mu dobře vidět ty lidi okolo, jak se baví a užívají si to. To bylo vskutku něco.
Už dlouho necítil ten odér vesnických zábav. To něco, co vytváří vzájemnou soudružnost a pospolitost. Rozhodl se tedy zůstat, ale v hlavě mu bylo pořád nějak těžko a úzko z toho, co se mu přihodilo. Už nějak vnímal, že to tak nejde dál, že musí jít svou cestou. Ne se nechat využívat, pomlouvat, kdo tak činí, nechť, ale to přece není ničí přirozenost. Dělal vše v dobré víře a vrací se to jako opak. Zná to, věděl to, ale pořád doufal, že by se třeba něco změnilo. Kdepak, nic takového.
Měl chuť něco rozflákat, ale pak zazněl první song. Zaposlouchal se tak, že mu to šlo až do útrob. Do srdce, které s tou hudbou v daný moment docela dobře rezonovalo. Koupil si k tomu další pivo, neboť tušil, že by mu mohlo v danou chvíli pomoct. Překlenout se na chvíli přes to, co ho nějak tížilo. Byla to zajímavá skvadra. Starší pán hrál na elektrickou kytaru, pak dáma, která měla zpěv na starost, a vedle ní dobrovolný hasič v mundůru. Působil jako dřevorubec na první dobrou, ale pak dal zaznít svému hlasu a bylo to něco nevídaného, hezkého a citlivého, že nechápal, jak to. Kde se to v něm vzalo? Na první dobrou by to do něj vůbec neřekl. A šla z něj navíc taková obyčejná mužnost, síla a vyrovnanost. Pak si vzal ke zpěvu do náruče ještě svou malou dceru, jelikož chtěla od táty svou pozornost a nehleděla na to, že je právě táta na pódiu. Tak si ji zvedl a zpívali „spolu.“
On při tom všem sledoval i dění okolo. Lidi, ženy … byly tam hezké objekty k pokoukání, mladší i starší, jedna se psem a s dlouhými rovně střiženými vlasy a prosvítaly ji skrz průsvitné šaty i kalhotky. Bylo to decentně sexy a chvilku tomu věnoval pozornost. Chtělo se mu ji oslovit, pozvat ji na něco, ale nebyl jednak v tom správném rozpoložení, nevěřil si a navíc se záhy objevil jakýsi kluk, s nímž se dala do řeči. Bylo zřejmé, že po něm brousí, že se s ním dobře baví. Tak se zase soustředil na kapelu, na její songy, z nichž jeden mu vehnal do očí slzy. V ten moment si uvědomil, že má celou tu dobu sluneční brýle, jakoby chtěl být za nimi schovaný, nedostupný.
Byl tam cizí, s nikým se neznal, zatímco tam se znali téměř všichni. Prostě vesnická zábava, kam se sjeli lidi z širšího okolí. A on mezi ně zabředl, protože mu mezi nimi v ten moment bylo hezky. Chtěl z nich trošku nasát pozitivní energii. Potřeboval ji. Zjistil totiž, že i ti, kterým věřil, mu působili někdy víc bolesti než radosti. Že do jejich světa zcela nepatří, třebaže se to týká i blízké rodiny. Že je vlivem okolností jiný a že patří víc mezi lidi, kterými byl právě obklopený. I když se cítil chvílemi neskutečně osamělý. Na druhou stranu posléze i radostný a uvolněný, zvlášť s třetím pivem po ruce a s kapelou, která do éteru pouštěla další a další melodii. Bylo to příjemný, milý a nenucený. Prostě se lidi chtěli bavit, a tak zpívali, povídali, grilovali, mezi tím děti pobíhaly … mělo to něco do sebe ta spontánnost, kde mohl být každý sám za sebe, kde snad nikdo neprezentoval své ego, a to co je s tím spojené. To mu nejen v daný moment vyhovovalo.
Ten den neměl zkrátka do čeho píchnout. Byl sám, práci měl hotovou, cítil trochu prázdno a vnímal na to, že začínalo léto a venku svítilo slunce, až příliš velké ticho. Má to rád, vyhledává to, ale někdy je toho moc a pak hledá balanc, vhodnou společnost. Zpravidla tedy sedne na kolo a věří a doufá, že někoho potká, že si dá někde prima pivo. Na té zábavě jich dal rovnou pět a pak si už řekl dost. Dala se do něj zima, ještě chtěl zůstat, přijela tam nějaká rocková kapela. Bubeník měl něco s dolními končetinami a chodil tak, že to bylo znát, ale před koncertem, jak byl natěšený, zjevně to vůbec nevnímal. Adrenalin v něm zafungoval a už první rány do bubnu při zvukové zkoušce jej činily evidentně šťastným, svobodným člověkem, který je tam, kde být chce a v kapele, kde se cítí naprosto rovnocenně, správně a svébytně. Vyzařovalo to z něj do daleka.
Začal se třást, zima neustupovala, spíše rostla. Nebylo na výběr. Čekalo ho dalších dvacet kilometrů na kole. Stmívalo se. Vstal, ještě si vše obhlédl, a jak tam nečekán nezván přijel, tak stejně takovým způsobem i zmizel. Chvílemi spurtoval, aby se zahřál, aby fičel. Byl nadopovaný taky endorfinem a ten působil při jízdě na kole docela dobře. Až těsně před dojezdem na něj padla únava. Nohy vytuhly, tak zvolnil a kochacím tempem dojížděl s čelovkou na hlavě.
Doma si dal hned teplou sprchu. Udělal si grog a k tomu si ohřál polévku z předešlého dne. Zapnul si TV. V klidném rozpoložení pak pocítil lítost, že si takové věci nedopřával více a pravidelně. Na druhou stranu by si to nejspíš do té míry neužil. Neocenil by to, čeho byl svědkem a co bylo ten den zcela neplánované.
