„Nezlob se, Věro, ale já odcházím.“ To byla věta Libora, kterou vyslovil ke své ženě po deseti letech manželství. „Asi chceš vědět proč? Ok, nedávám to.“ „Nedáváš co?“ „Našeho kluka!“ /Míra. Sedm let. Těžká forma autismu s mentální ...
retardací/.
„Na to si přišel teď?“
„Vím to už dlouho.“
„Jak dlouho?“
„V podstatě co se narodil. Nefunguju jako otec, přestal jsem fungovat i pracovně …“
„Jak to? Máš firmu, vyděláváš slušné peníze, děláš to, co si dělat vždycky chtěl a co tě snad i baví! Nebo ne?“
„Ano, ale měl jsem a mám stále ještě vyšší cíle a ambice.“
„A pro ně hodíš mě i kluka přes palubu? To se nestydíš?“
„Co myslíš? … Ale nemám na výběr.“
„Že ne?“
„Věro, finančně udělám vše, co bude možné, ale chci jít jiným směrem, tady si připadám zbytečný?“
„To je přece blbost?! Kdo je to?“
„Kdo je co?“
„Je za tím něco dalšího. Tak to vyklop!“
„Mám přítelkyni a čekám s ní dítě.“
„A jsme u toho.“
Věra dala v ten moment Liborovi poprvé facku. Stál a ani se nehnul. Popravdě čekal ještě druhou. I tu by snesl. Ví, že zaslouženou.
„Jsme u toho, že se všechno podělalo. Nevím proč. Vždycky když vidím Míru, dávám si to za vinu. Že já za to můžu.“
„Za to nemůže nikdo. Jen si vytváříš alibi, abys mohl zmizet a začít nový život.“
„Možná, ale v tomhle ti nelžu! Nejsem prostě z těch, co se dokáže do té míry obětovat, když tam není žádná perspektiva, nic, co by mě motivovalo.“
„A co láska? Ta je ti snad málo? Nebo i ta u tebe k Mírovi zmizela?“
„Ne! Miluju ho. Ale přesto si nedokážu pomoct!“
„Abys neulít někde za rohem s jinou ženskou?“
„Co se Míra narodil, všechno se točí kolem něho. I spát si se mnou téměř přestala. Jsem chlap. Cos čekala?“
„Nic. Seber se a vypadni.“
„Není to tak snadný.“
„Vážně? Vážně není?! Mě přijde, že jsi rozhodnutý. A jestli to od začátku pro tebe bylo tak nesnesitelný, tak nevím, proč si mě tahal za nos.“
„Pořád jsem doufal, že se něco stane, že se to ve mně nějak zlomí, že to zkousnu, nebo že …“
„Že co?! Tak to řekni, ty srabe! Že se vyplní prognózy doktorů, kteří mu dávali maximálně pět let života, a všechno se pak vrátí do původních kolejí?"
„Ano, možná bych to vnímal jako vysvobození pro nás pro všechny.“
Ta druhá a třetí facka přiletěla záhy z jedné i druhé strany.
„Co ty si za člověka! Míra je náš syn! Tohle říct! Vysvobození! Leda tak pro sobce, jako si ty! Sbal se a zmiz.“
V ten moment se ozval Mírův hlas z vedlejší místnosti. Věra šla hned za ním. Libor stál sám ve středu velké obývací haly. Slyšel Míru, ty jeho zvuky, které vyluzoval vždycky, když něco nebylo v pořádku, nebo to bylo předzvěstí epileptického záchvatu, kterým čelil. No to si Libor nikdy nezvyk. Na tu bezmoc, neschopnost mu pomoct a jen čekat, až to odezní.
Sedl si na gauč a díval se prosklenými dveřmi do zahrady. Nemyslel vůbec na nic. Jen na to, aby pak, až to bude možné, dokázal vstát a jít. Jednou pro vždy.
„Měl hlad. Musela jsem mu dát najíst,“ řekla Věra, když se vrátila zpátky. Sedla si proti němu. Tvářila se najednou tak smířená se vším, že to nedokázal Libor uchopit.
„Libore, tak jdi. Karty jsou rozdány. Nemůžu ti bránit, ani tě tu držet násilím. Už sis vybral jinou cestu. Moje cesta je tady a s ním. Dům je ale náš společný.“
„Zůstane ti celý, to zařídím.“
Dívali se pak dlouho na sebe. Věra se zdála něčím silná. Věděla, jak se věci mají a nedokázala na tom z pozice mámy nic změnit. Libor měl slzy v očích. Nechtěl opustit všechny své plány a sny, ani dál žít v tom, co bylo Mírou nějak nastavený. Nenašel se v tom, jako by se v tom našli třeba mnozí jiní. On se narodil se srdcem rváče, ale docela na jiném „hracím“ poli. V blízkosti Míry se uvnitř vždycky cítil zcela opačně. Jako slaboch. Jako ten, který nedokáže plnit roli jeho táty.
Vstal a díval se na Věru. Už se ho nesnažila přesvědčit, aby zůstal. Věděla moc dobře, že by to bylo zbytečný. Při výchově Míry se naučila jedno. Rozlišovat to, co může a co nemůže změnit.
„Libore, nedělej nám to oběma těžší.“
Věcně a klidně vyřčená slova Libora uzemnila. Odešel záhy do ložnice, kde si sbalil do dvou kufrů své věci. Už nemohl zpátky. Jen pořád dumal, zda jít za Mírou, zda se mu dokáže po tom všem podívat do očí. V nich pořád byla jiskra kluka, který cítí a ví víc, než je na první pohled zřejmý. Někdy to bylo téměř odzbrojující. Ta jejich upřímnost, bezelstnost, odevzdanost. Kde se stala chyba? Nikdo jim nedal odpověď. Nikdo to neví.
Rázem se ocitl v Mírově pokoji. Spal a tím to měl Libor ulehčený. Využil příležitosti být se synem a nebýt zároveň vystavený tomu, čeho se bál nejvíc. Díval se na něho a pak se sebral a zvedl kotvy. Ani nevěděl, jak se ocitl v autě stojícím před garáží. Chvíli v něm seděl, díval se na dům, vyvstaly v něm pochybnosti. Rozhodl se celé to zarazit. Ale když to zkusil, všechno se v něm vzepřelo tak, že se vrátil do vozu zpátky. Nastartoval a uháněl pryč.
…
Věra seděla celou tu dobu dál na gauči. Neschopná pohybu, neschopná čehokoliv.
