Líbí se mu představa, že by žil stranou dění, kde by měl kus přírody, kde by cítil, že může znovu zapustit své kořeny. … Najde si pár inzerátů o prodeji nemovitostí. Potřebuje někam do odlehlých končin. Zavolá jednomu, druhému a ...
třetímu realitnímu makléřovi. Když první dva pokusy nevyjdou, ten třetí prostě musí.
Chce mít malou farmu, nebo statek a být soběstačný. První pokus vyzní na prázdno. Druhý pokus už vyzní o něco líp. Hezká usedlost, ale je tam poděs soused. S ním by si nerozuměl. Tak to odmít. Třetí pokus klapne. Místo, dům, okolí, vše splňuje jeho představy. Navíc k horám vzdušnou čarou dvacet kilometrů. Nenajde tam nic, co by mu v koupi zabránilo.
Následuje běžný proces prodeje nemovitosti ve městě a nákupu té nové blízko hranic s Polskem. Taky prima benefit, který jistě rád někdy využije. Vše jde vcelku samovolně a přirozeně, až se jednoho dne ocitne i se svými věcmi na místě. Už coby majitel domu, zahrady a louky o dvou hektarech.
První večer sedí na terase se svou oblíbenou kávou. Vnímá radost a díl pohody. Konečně to uskutečnil a nenechal se ničím a nikým odradit. Někdy mu totiž stačilo málo a všechny jeho plány zmizely. Týkalo se to práce, týkalo se to vztahů, týkalo se to i jeho samotného. Nechtěl to znovu připustit. Třeba poslední příležitost se nakopnout a něco změnit.
Jde na kutě až o půlnoci. První noc v novém domě. Spí se mu dobře, dokonce moc dobře. Jen to ticho a samota, dolehne to na něj při probuzení. S východem slunce je to ale pryč. Nasnídá se, oblékne se a vydá se za starostkou. Zná její jméno a už se i letmo viděli. Šik ženská, žádná strojenost.
„Dobrý den, tak vás tu vítám. Nový občan v naší obci. Co vás sem vlastně přivedlo?“
„Únik před civilizací.“
„Aha. Ale my tu nejsme sto let za opicemi, pane Kučero.“
„To by mě ani nenapadlo. Zkrátka jsem hledal něco mimo město, nějakou vhodnou nemovitost, kde bych mohl trochu hospodařit a žít podle svého.“
„A navíc si můžete dopřát výhledy do Krkonoš.“
„To pro mě byla docela klíčová záležitost.“
„Dáte si kávu nebo něco ostřejšího na uvítanou?“
„Jak prosím?“ /Zaskočilo ho to/.
„To byl fór. Jsem sice starostkou, ale jen proto, že to na mě zbylo. Jinak jsem obyč ženská, která má ráda spontánnost a uvolněnost. Promiňte, jestli jsem zašla na první dobrou příliš daleko.“
„Vůbec, ne. To jen že by mě to nenapadlo …“
„Co?“
„Že mi na obecním úřadě nabídne starostka drink.“
„Kalíšek domácí pálenky. A stran toho úřadu … jsme v obci, která má sotva tisíc trvalých obyvatel. Takže na co nějaká formálnost.“
„Asi jsem si zkrátka vybral správné místo.“
„Věřím, že ano. Tady mi, prosím, podepište lejstro stran odvozu odpadů a poprosila bych vás rovnou o zálohu na tento rok.“
„Tady je to. A podpis … ano, sem … a je to. Měl bych prosbu.“
„Předem splněno. … Další fór. Promiňte, já mám dnes takovou náladu, že se mi chce dělat srandu. Potřebuju to.“
„To je ovšem super. Heleďte, nechci, aby to znělo nějak nevhodně nebo tak něco … ale co kdybych vás pozval na kávu.“
„A zaplatíte to?“
„No jasně, když mi to bude dovoleno.“
„Tak jo.“
V jediné cukrárně široko daleko zjistí, že má co dočiněni s osobou, která je vážně třída. Nechápe to. Už ani nedoufal, že takové ženy jsou. Dozví se krom dalšího, že přišla o manžela, děti s ním nestihla a nikoho dalšího moc nehledala. Brala to jako hotovou záležitost, že zůstane klidně i sama. Prostě se z toho nehroutila. Asi jedna z těch, kdo nemá problém být sama se sebou a dokáže být při tom i docela spokojená.
Slovo dá slovo a začnou se vídat. On mezitím dává do cajku dům, zahradu, koupí jeden pár ovcí a jednu kozu. Dva měsíce na to stráví s Lenkou noc. Chce si ji hned vzít. Nemá pochybnost. Ona odpoví bez velkého váhání, že ano. V tu chvíli ho napadne, že ta odvaha začít někde nanovo, se mu vážně vyplatila.
…
Na přes rok se jim narodí syn Kryštof.
