Úhel pohledu

„Ty nemáš nic v plánu?“ „Ne, já už neplánuju. Stejně to nemá cenu.“ „Já mám popsaný diář téměř na rok dopředu.“ „Žijeme každý jinak, v jiném režimu, v jiném modu.“ „Jeví se to tak. Já mám rodinu, IT firmu, do toho dost náročnou ženu. 

K tomu ti s dovolením něco řeknu. Víš, jak se říká, s jídlem roste chuť? Tak u té mé manželky to platí dvojnásob.“ 

„Něco není v pořádku?“

„Navenek ano, ale jinak … pořád nemá dost.“

„No jo, slyšel jsem, že se takové ženy/manželky vyskytujou.“  

„Abys rozuměl, dělám, co mě baví. Takže mi tolik nevadí být od rána do večera v práci. Ale pak, když přijdu domů, chci mít alespoň chvíli klid a dostat třeba teplou véču.“

„Paní asi nevaří.“

„Bohužel ji to doma nenaučili. A já na to nemám kdy.“

„A místo klidu posloucháš, co vše bys měl zařídit, pořídit, kam bys měl ještě zajít a jak to má ona těžký, když si pořád pryč.“ 

„Ty si snad u nás někdy byl?“

„Jen si to dovedu představit. Tu a tam skouknu i na tohle téma nějaký film.“

„To je tvoje hobby.“

„Jo, dost jsem tomu ve svém životě podřídil.“

„A nelituješ toho někdy?“

„Někdy jo, ale pak stačí slyšet některé mé kamarády a jsem téměř vyléčený.“

„No počkej, všechny nejsou takový.“

„O tom nepochybuji a ani jsem nic takového nemínil naznačit.“

„Takže by ses ještě oženil, kdyby se vyskytla ta pravá.“

„Nevím, jestli někde taková existuje. Žiju dost skromně. A taky liknavě. Akcelerace není moje silná stránka a asi nikdy nebude.“   

„Jasně. To já se pořád za něčím ženu a večer zjistím, kolik jsem toho ještě propásl. Sotva stihnu dát dětem dobrou noc. Ale jinak máme všechno, na co si vzpomeneme. Hezký dům, třikrát ročně drahou dovolenou, luxus auto, golf, tenisový kurt, zajetou firmu, vip klientelu …“

„Pane jo. Ses teda vyšvihl.“

„No jo, ale šťastný do prdele nejsu!“ 

A řekl to hezky po Moravsku, což si v Praze zatrhnul. Jakmile ale dojde na emoce, nezapře svou krev, svůj původ. To se vrátí v mžiku ke kořenům. Zejména když se lízne a nemá zábranu.   

Poznali se na vysoké škole. Už tenkrát bylo jasné, že si půjde každý docela jinou cestou. Libora to táhlo k byznysu. Pavla k přírodě. Libor byl založením pragmatik. Pavel spíše bohém. Libor šel vždy přímo. Pavel chodil spíše obloukem. Libor měl sebedůvěru. Pavel spíš tu pokoru. Libor plnil plán. Pavel nikdy žádný neměl. Bylo to tak tenkrát a je tomu tak i po patnácti letech, co se potkali v hospodě, aby dali řeč.

„Ale pověz mi taky něco o sobě, Pavle. Ty vypadáš docela spokojeně.“

„Tak snažím se. Ženatý jak už víš, nejsem. O dětech nevím, že bych je kde měl. Nikdo po mně alimenty nevyžaduje. Peněz mám tak akorát. Courám se hodně v přírodě. Taky jezdím na kole. Tu a tam si jdu zaplavat. Mám pár lokálů, kde ctím českou pivní kulturu. Někdy pomůžu někomu na statku. Jindy helfnu kamarádovi na stavbě. Má sbírka filmů se rozšiřuje. Po večerech je sleduju a žasnu, co někdo dovede. Napsat, natočit, přivést na svět. Někdy mě to chytne za srdce. K tomu taky poslouchám hezkou hudbu, nebo si přečtu prima knížku. Taky jsem si oblíbil inline brusle. A někdy i noční potulku. Ale na rovinu ti řeknu, stál bych i o nějakou nenáročnou holku, kamarádku, co nemá plnou hlavu věcí, ale jen tak ji mít pro lásku.“

„Ty vole, to si řekl hezky. Na to si dáme štamprličku. Do jedný i do druhý nohy. Co máš rád?“

„Tož tu slivovicu.“

„No jo, ty si vlastně taky částečně z Moravy. Ale zapustil si kořeny v Českém ráji.“

„Je to tak, okolnosti tomu chtěly. Su Čech jako poleno.“

„Tož aj tak mluvíš skoro.“

Zasmáli se oba a bylo jim hned trochu veselo.

„Tohle bychom měli zopakovat častěji, co říkáš, Pájo.“

„Jsem pro.“

„Dáme ještě jedno. Je to sice nějaký region pivo, ale chutná mi to.“

„A nevadí ti sedět v takové putyce? Jsi asi zvyklý na lepší lokály, než je tento.“

„Těch mám až dost. Tady se zastavil čas a možná proto se tu sedí tak … jinak. Jako doma skoro.“  

„Souhlas. Je tu teplo a útulno.“  

Vydrželi spolu sedět až do rána. Libor a Pavel. Dva bývalí kamarádi, kteří už tenkrát před lety měli na mnoho věcí odlišný úhel pohledu. Ale bavili se vždycky spolu. Respektovali jeden druhého. A na tom se nic nezměnilo. To má svou cenu, pomyslel si Pavel, když vedl Libora k hotelu, aby se tam důkladně vyspal, než zamíří domů. Rychlíkem směr hlavní město.