Tři rundy s bráchou

- Tak ty bys chtěl být pastevcem ovcí.- Nechytej mě za slovo. Jen si říkám, že by to nemuselo být špatný. - Jak si na to přišel? - Náhodou. Dostala se mi do rukou pohlednice, kluk sedí na louce, dívá se před sebe s flétnou v puse 

... a ovce kolem něho. Zdál se být v té nečinnosti šťastný a spokojený. Možná jen proto, že dělal něco užitečného.

- A nebyla to jen tvá iluze? Na ně si expert, vytváříš si je stále, dospělost nedospělost.

- Možná, ale bez nich bych nedokázal fungovat vůbec. I film je iluze a ne skutečnost. Proto k němu unikám, proto ho mám rád a někdy vznikne něco, co mě doslova posadí na zadek.

- Drž se toho.

- Nestačí mi to.

- Co mi tím naznačuješ?

- Potřebuju také někoho blízkého.

- Máš nás, rodinu …

- Jste všichni daleko. Žijete jinak, nepatřím do toho, není mi v tom ok. Ten lauf a všechno, chápu to, je to dnes běžný aspekt života, studovat, pracovat, budovat, někam se posouvat … tohle ale není moje parketa. Chápeš to?

- Už by ses měl rozhodnout. Máš možnost žít dle svého. Nic a nikdo tě neomezuje …

- Někdy trochu svět okolo.

- Zase jen tvá výmluva, alibi pro něco. Začni konečně pracovat. Nejde žít jen z úspor.

- Přijdu tím o svou svobodu a volnost.

- Částečně možná. Ale něco taky získáš.

- Co? Že mě bude buzerovat nějaká autorita. Že budu zase muset někoho poslouchat, ráno vstávat na čas. Vážím si těch, co to dávaj, pro mě je to ale jako navlíknutá kazajka. Nemůžu po čase dýchat. Nemůžu v klidu pozorovat. Ta cena je příliš velká.

- A co tvoje důstojnost?

- Zatím jsem nenašel práci, která by mě nesrážela po čase na kolena.

- To není ta práce, to jsi ty sám. Tvůj přístup, tvá předpojatost. Myslíš si, že já nemusím poslouchat, že nemám nadřízené, kteří mě serou. Ale mám rodinu, která je na mě závislá, mám povinnost jim zajistit nějaký komfort. Tak to je a nedá se nic dělat.

- Já ale vlastní rodinu nemám. Plus mínus nemám nic než to, o čem jsem se zmiňoval. Tu a tam radost z toho, že si o svém každodenním bytí mohu nějak sám rozhodovat. Vsadil jsem hodně na jednu kartu a nevychází to. Mám pocit hráče, který prohrál v ruletě a stačilo k tomu jedno kolo.

- Bylo jich více, takto tu spolu u piva nemluvíme poprvé. Spíše to připomíná začarovaný kolotoč.

Bratr měl pravdu. Ty disputace vedou dost pravidelně. Cca co půl roku se takto sejdou. On je ten starší. Má priority srovnané do latě jako voják, který si nemůže dovolit dělat skoky stranou. Jinak by ho to okolo semlelo. Je to tvrdý konkurenční boj. Ví to, ale život přece nemusí být souboj. To tak snad dřív nebylo. Když byl kluk, rozhodně to vnímal jinak. Zajímal ho bicykl, zajímaly ho hezký holky, pak také knížky, umění, které ho nějak povznášelo. Už tam byly zárodky jeho unikání z reality někam do virtuálu, kde mohl mít vše pod kontrolou.

- Podívej se. Chceš – li pást ovce, můžeš. Pro mě za mě si pořiď kus louky, malé stádo, psa, který ti pomůže … ale tak jak tě znám, šťastný u toho nebudeš.

- Dost možná.

- Takže co? Co uděláš?

- Dám si další drink.

- Ok. Objednám.

Zavolal vrchního a ten záhy přinesl k pivu druhou rundu.

Vypili to na ex, jím projelo příjemné teplo a mysl se na moment trochu zklidnila. Někdy to v ní frčí jako v rychlíku. Není typ, který by ale jízdu v rychlíku vyhledával. Vždy mu víc vyhovovala lokálka. V tom tempu tak nějak žil a z něj sledoval okolní krajinu, lidi, přírodu. Měl smysl pro detail, pro momentální atmosféru místa, kterou dokázal prožívat a někdy při tom cítit i radost, která přišla, aniž by to kolikrát čekal.

- Musíš se sebrat. Přijmout věci takové jaké jsou. Můžeš se litovat, můžeš naříkat, ale změníš tím něco?

- Sotva.

Přijde k nim servírka. Koukne na něho. Starší bratr neví, co je zač. Miky ano.

- Dáme panáka, zeptá se ho.

- Teď jsem dal dva s bráchou.

- A třetího se mnou.

- Představím vás. Lenka. Můj bratr Kája.

- Ten ekonom?

- Jo.

- Nějak se mi to nezdá.

- Co?

- Sleduju vás celou dobu. Jste každej z jiného těsta.

- Ale jedné krve.

- No právě, jak to, že teda …

- Neřeš to! Na povrch vypadají věci jinak, než jak ve skutečnosti jsou.

- A jak tedy jsou?

- Že jdeme jen každý jinou cestou, ale společného toho máme dost. Nechtěj více vysvětlovat. Dej si u baru drink, zaplatím ti ho.

- Ok.

Lenka odešla. Kája se nestačil divit, takového bráchu nezná, jakoby se mu ve vteřině proměnil před očima.

- Proč si ji tak vylifroval? Mohla si tu s námi sednout a pokecat.

- Stačilo. Dnes jsem tu s tebou. Kdo ví kdy zase budeme mít příležitost. Ona je tu pořád.

- No jen aby se neurazila. Ty s ní něco máš?

- Ne, jen dělám běžný věci jako každý chlap, že si rád popovídám s holkou …

- Jen popovídáš, nic dál … ?

- I kdyby ano, stejně to není řešení ničeho. Vidíš sám, že se v tom plácám.

- Možná jen přede mnou.

- Jo, že nedostojím tomu, co by sis ty přál. Nejde to.

- Vyser se na to. Žij si dle svého, ale ať tě to nestahuje na dno. Kvůli mě ze sebe nemusíš dělat něco, na co nemáš. Ale aspoň něco …

- Jo. Dík, brácho. Ale ono je to stejně jedno. Nějak to není nalajnováno tak, jak bych si představoval. Dám si třetí drink a půjdu spát.

- Také mám dost. Zítra odlítám.

- Kam?

- Dálný východ. Velký obchod. Snad to klapne. A ty na sebe dávej pozor.

- Možná bych měl zkusit nějaký adrenalinový sport, co říkáš.

Usmáli se na sebe, plácli si jen tak a ještě si dali krátkou partii kulečníku. Brácha jako vždy vyhrál, ale ne tak moc.