Letní zastavení

Seděli u rybníka a dívali se na hladinu. Oba byli unavení z úmorného vedra. Tiše vnímali to, co se jim nabízelo. Snažili se nasát něco svého a vzájemného. Tu a tam si dali letmou pusu.

Před tím strávili chvíli u automatu na kávu. V malé oblastní nemocnici v podhůří Krkonoš. Sledovali letmo dění okolo. Ona unavená po osmihodinové směně v laboratoři, on ji přijel překvapit po pár hodinách psaní na počítači. Zašli pak na zmrzlinu a něco si pro radost nakoupit. Přiměl ji, aby si pořídila plavky, že sjedou k nedalekým rybníkům. A právě tam se ocitli po krátké procházce lesem od cesty, kde vůz zaparkovali.

„Moc fajn místo.“

„To je. Chodím sem ráda, ale nekoupu se tu.“

Svlékli se a vzali si plavky. Ona jako první šla ke břehu a sklouzla se na mazlavém blátě. Sedla si pak na deku a působila vylekaně.

„Jsi v pořádku?“

„Asi modřina vznikne.“

„Hýbat s tím můžeš?“

„Jo, neboj se a vykoupej se. Chtěl jsi přece …“

„Pojď, chytnu tě.“

„Raději ne. Běž sám. Nezlob se.“

Už ji zná a ví, že nemá smysl naléhat. Její výraz dával jasně najevo, že má strach a chce zůstat na břehu jen tak. Šel tedy do vody sám. Pak si sedl vedle své přítelkyně. Chytli se za ruce. Vnímali určitou tíhu a bolest. Poznají to na sobě, když nejsou v pohodě. Drželi se a dávali si díl energie. Mají toho za sebou oba hodně a někdy to na ně dolehne. Neschází jim cit a empatie. Postrádají naopak díl něčeho, co člověka povznese nad to, co se kolem děje. Co by je vedlo k tomu zaměřit se více na sebe a na to svoje. Učí se vzájemně.

Nabídla mu broskev a croissant snědli společně.

„Je fajn být ve dvou. Jsem ráda, že jsi přijel. Mám tě moc ráda, víš to.“

Přisvědčil a dával totéž beze slov najevo.

Když se viděli poprvé, slovo dalo slovo a stal se z toho „pokec“ na dlouho. Neznali se a řekli si věci, které téměř tajili i sami před sebou. Nechápali to. Byli si tak blízko. Nic je nezastavilo, nic jim v tom si říct cokoliv na první dobrou nebránilo. Až slepá důvěra v toho druhého. A pak to díky ní pokračovalo. Našla si ho. Měl strach začít vztah, necítil se na to. Dali tomu ale průchod. A na jeho svátek spolu strávili první noc. Ideální příležitost? Ne, prostě se to tak sešlo.

Začalo se schylovat k bouřce. Oblékli se a lesem se vraceli přímou cestou k zaparkovanému vozu.

„Promiň, že jsem dnes tak splihlá. Mám dnešek ve stylu „A je to.“

„Stalo se něco?“

„Dnes by měla narozeniny máma. Je to už dlouho, co odešla, ale cítím dnes všechno víc intenzivně. Nesoustředím se a nedávám si pozor.“

„Mohu ti pomoct?“

„Jsi se mnou. To mi stačí. Děkuju ti. Vážím si toho.“

Byl rád, že se rozhodl přijet, strávit s ní odpoledne a užít si kde kterou maličkost. Váhal, zda nejet na kolo, ale táhlo ho to k ní a k tomu, co mají společného. S nikým to neměl v takové míře. Ani si nedokázal představit, že by to takové s někým bylo.