Večer v lokálu

Sedí v hospodě u piva a cítí, že by měl být jinde, že by se měl konečně někam pohnout. Nebaví ho takový pocit, kdy cítí prázdno a bezmoc. Svět mu už dávno ukázal krásno, ale i to, co v něm zaselo lidské ego.

Vnímá jeho všudypřítomnost. Kolikrát neví, jak se mu vyhnout, kde nalézt díl něčeho opravdového. Vyjíždí proto často na kolo. Nebo vezme hole a jde někam do hor. Do lesa, který rozptýlí jeho pozornost. Všechno vnímá až moc. Pivo pak slouží i k tomu, aby ho trochu utlumilo. V dané dny, kdy už má určitých věcí vážně dost, vnímá ovšem pozitivně střízlivost. Ta je klíčem pro bdělost. Pro nášup něčeho, co by ho někam posunulo, co by mu ukázalo, jak přetlouct vychcanost.

Když byl kluk, nešel pro ránu daleko. Uměl se postavit za sebe i za někoho druhého. Snížena známka z mravů byl pak vcelku přirozený bonus. Třídní ho měla v merku a předpovídala mu nelichotivou budoucnost. Neviděla za roh. Viděla jen to, co bylo na povrchu. A on rád vidí hloubku.

„Dáte si ještě jedno?“

Podívá se na servírku. Je docela šik a má v sobě něco zajímavého.

„Asi jo.“

„Hned vám to přinesu.“

Servírka jde k čepu a natočí mu další pivo. Je už noc a hospodu má téměř prázdnou. Sedne si k němu.

„Můžu?“

Zapálí si u jeho stolu a dívá se vzhůru ke stropu.

„Baví vás to?“

„Co?“

„Dělat servírku?“

„Neumím nic jiného. A co vy? Působíte jako někdo, kdo nemá do čeho píchnout. Zmatenost?“

„Tak trochu.“

„Dala bych vám radu, ale nevím jakou. Asi potřebujete něčím nakopnout.“

„Jo, správný impuls by mi bodl.“

„Jste odtud?“

„Bydlím nedaleko.“

„Že vás neznám. Ani od pohledu. Určitě ne z tohoto lokálu.“

„Mě si lidi moc nevšimnou.“

„Nepodceňujete se trochu?“

„Vyznávám pokoru.“

„Proč ne, ale všeho s mírou. S takovou vás všichni leda tak zneužijou a odkopnou.“

„Proto jsem tu. Už toho mám dost. Ale nevím, jak z toho.“

„Co se stalo?“

„Dostal jsem ťafku. Už ani nevím kolikátou.“

„Nechcete cigáro?,“ zeptá se ho žena, která určitě nejde pro ostré slovo daleko.

„Díky, ale ne. Nechutná mi to.“

„Já vyžahnu krabičku denně. Leze to do peněz, ale být bez toho nedovedu.“

„Třeba by to nebylo tak těžké. Zkuste to.“

„Kašlu na to!“

„Oukej, každý dle svého.“

Zatáhne se a nechá tu ženu před sebou chvíli stranou.

„Nudí vás to?,“ zeptá se ho.

„Co?“

„Moje přítomnost.“

„Ne. Máte svou ženskou hrdost. Líbí se mi to.“

„Jste sólo?“

„Nejsem. Ale vedu trochu bohémský život.“

„Jde to?“

„Zatím jo.“

Servírka típne cigáro a chce si dát další. Přijde ale nový host.

„Zavřeno!“

Host zírá a nechápe to.

„Vypadněte a zavřete za sebou!“

Host se beze slova sebere a zabouchne vší silou.

„Vždycky si sem přijde pro pivko na dobrou noc. Dneska jste dostal přednost.“

„Cením si toho.“

Sledoval tu ženu chvíli beze slov. Šlo z ní něco přirozeně silného až agresivního. Takový ten typ, co dokáže neočekávaně drápnout. Nebo dát direkt rovnou do nosu.

„Heleďte, jednu radu vám poskytnu. Je čas se zvednout a od zítřka si hledět toho, aby vás nikdo nestáhnul. Doporučuju pár lekcí v kimonu.“

„Myslíte judo?“

„Myslela jsem to jako metaforu.“

Překvapilo ho, že zná to slovo. Vystudoval češtinu a literaturu. Nemá kolem sebe moc soukmenovců. Vlastně si někdy s tou svou zálibou pro teorii jazyka připadá v reálném světě jako mimoň.

„Chtěla jsem hrát divadlo. Nevzali mě ale nikam, ani k ochotníkům. Bez talentu se holt zmůžete leda na hovno. Tak tady lítám kolem štamgastů nebo nenadálých hostů, co přijdou a zase odejdou.“

Dívá se pro změnu ona na něho. Je v tom samozvaná naléhavost. Jakoby ho tlačila do rohu. Chce vstát a dát sbohem celému tomu sálu, kde postrádá kulečníkový stůl. Využil by ho.

„Máte na dnešní noc něco naplánováno?,“ položí servírka bez obalu svou otázku. Chce ho snad sbalit nebo co. Nebo mu dát jednu noc a pak frnk, zmiz, užili jsme si a budeme si každý zase hledět svého. Tak mu to vyznělo.

„Plánuju napsat povídku.“

„Aha. Říkala jsem si to. Něco zvláštního z vás vyzařovalo. Chtěla jsem s vámi proto prohodit pár slov.“

„Asi vás to moc nebavilo.“

„Naopak. Beru vaši mírnost a shovívavost. Jen si dejte pozor, nelze se tak chovat ke každému. Ale o tom už asi víte sám až dost.“

„Bohužel ano.“

Vstane a položí na stůl bankovku. Koukne na servírku. Mlčí a neví ani jeden, jak z toho. Přijímají to ticho. Vnímají i něco letmo vzájemného. Lidskou sounáležitost ve všem tom spěchu, kdy může být vše pozastaveno. Dostat se pod ten všudypřítomný povrch. Dát ze sebe něco nehmatatelného.

„Zastavte se tu někdy. Dáme zase pár slov.“

„Abych nedopadl jako ten host.“

„Nevylučuju to, ale dávám tomu směrem k vám malou pravděpodobnost.“

Usměje se na něj a pak si zapálí další cigaretu. Střih a vnímá od té ženy lhostejnost, odměřenost. Najednou je daleko. Asi obrana ode všeho, co by jí poranilo. Včetně jeho.

Opustí hospodu a vyjde na čerstvý vzduch. Měl to možná udělat dávno, ale připravil by se o něco, co za to sezení stálo. Co ho něčím odreagovalo. Hledá spojitost s tím, co se mu stalo. Jeden kolega ho stáhl. Vnímá to jako zradu. Věřil mu a dostal obrazně řečeno přes hubu. Pokolikáté už. Má chuť sbalit si krosnu a najít si pro sebe správnou pustinu. Nebo si koupit louku a s ní chatrč a mít okolo sebe pouze přírodu. Pár ovcí k tomu a farmu, kde by pěstoval zeleninu. Vnímal by její růst. Třeba jednou k tomu dojde a udělá to. Ten den jde ale do svého bytu a posadí se na balkón. Cítí příjemnou lhostejnost a únavu. A právě v tom stavu, kdy je sám se sebou, vnímá plně a intenzivně svou přítomnost. Není to tak zlý, řekne si a uloží se do spacáku, který má pod sebou.