Nevím, co bys měl nebo chtěl ty sám dělat, ale každopádně bys o tom měl už začít přemýšlet, pakliže se nechceš jenom poflakovat,“ řekl otec svému patnáctiletému synovi. „Dokdy máte odevzdat přihlášku na střední školu?,“ zeptal se
... vzápětí.
„Do konce května,“ odvětil syn.
„To gymnázium ještě platí nebo sis to zase rozmyslel?“
„Nebuď jízlivý, tati.“
„Promiň, ale můžeš mi odpovědět?“
„Můj kámoš se hlásí na zemědělku. Možná bych to taky chtěl zkusit.“
„Nikdy si se o zemědělství nebo o něco podobného nezajímal.“
„To je přece fuk. Jde jen o to, získat maturitu.“
„No já myslel, že jde především o tvou budoucnost,“ namítl otec.
„Z gymnázia bych musel na vejšku a nejsem si jistý, jestli tohle chci. Strávit dalších přibližně deset let někde ve škole. Ty si snad v patnácti věděl, co bys chtěl dělat, když už o tom teda mluvíme?“
Otec zvažoval, zda říct pravdu nebo nějakou přijatelnou verzi pravdy, anebo má - li rovnou lhát. Nebo ještě lépe se z té otázky obratně vyzout. Nebo snad má říct vlastnímu synovi, že podobný rozhovor kdysi on v jeho věku vedl se svým otcem taky, a že k nelibosti obou vyústil v nebývalou roztržku, kterou si stále pamatuje? Nebyl snad kdysi on ke svému rozhodování o tom kam jít, co studovat, stejně lehkovážný? Víc než co jiného bylo otci najednou do smíchu.
„Mám – li být upřímný, byl jsem ve svých patnácti asi stejně zmatený jako si ty dneska. A ani po dalších pěti letech jsem na tom nebyl o moc líp, taková je pravda,“ řekl otec.
„Tak vidíš. A jestli je pravda i to, že jsem po tobě, jak říká máma, budu podobně tápat i ve dvaceti, a pak dál v pětadvaceti a možná ještě ve třiceti, a vůbec si z toho nebudu dělat těžkou hlavu, protože budu stejný, jako byl a je můj vlastní táta. Co tomu říkáš?“
„Abys mé tápání nechal plavat. Není to tak, jak to na první pohled vypadá.“
„A jak to tedy je?“
Chlapec se tvářil neústupně a otec zase musel zvážit, jak svou odpověď formulovat. Proč je tak těžké mluvit s vlastním synem, proč je to někdy těžší, než mluvit s kýmkoliv jiným, pomyslel si.
„Některé věci se těžko vysvětlují a neber to prosím tě tak, že se chci odpovědi na tvou otázku vyhnout. Řeknu ti ale tohle. Spoustu věcí jsem dělal proto, že jsem je dělat musel a ne proto, že bych je dělat chtěl. A důvod proč jsem je dělat musel, byl prostý. Peníze. Jak mi byly tenkrát více méně lhostejné, nemohl jsem docela pominout skutečnost, že být bez nich na tomhle světě zkrátka nelze, pakliže nechceš skončit pod mostem a čekat na to, co ti kdo případně dá. Tím chci říct, že mé tápání bylo mimo jiné zapříčiněné faktem, že jsem se v určité chvíli nedokázal uživit jen tím, v čem jsem se já takříkajíc našel.“
„Máš na mysli vydávání knížek?“
„Nejen, ale taky.“
„Nakladatelství ti teď frčí, že jo.“
„Nestěžuju si. Vydali a prodali jsme spoustu skvělých kuchařek,“ poznamenal ironicky otec.
„Chtěl si vydávat poezii, pokud vím.“
„To bych sebe natož rodinu neuživil. Ale tu a tam nějakou poezii nadaného autora vydám.“
„No jo, člověk holt musí jít s dobou, viď, tati.“
„Rozhodně nemusí jít s dobou ve všem. Stačí si jen správně vybrat.“
Otec se na syna podíval a ten už věděl, co bude následovat.
„Takže zpět k tvé přihlášce na střední školu,“ řekl otec.
Chlapec byl z otcovy opětovné narážky na dané téma, které započalo jejich rozhovor, rozmrzelý. A ještě víc ho štvalo, že mu svými vlastními slovy nahrál na smeč. Byl by se raději bavil o otcových záležitostech, nežli o těch svých. Jak už to ale v takových rozhovorech mezi nimi bývá, je to otec, kdo měl a má hlavní slovo a tedy i tu moc a vůli dotáhnout načaté téma do konce nebo alespoň do pro něj přijatelného vyústění.
„Víš, že jsem tě nikdy do ničeho netlačil, ale nemůžeš čekat, že budu nečinně přihlížet každé volovině, která tě napadne, byť mám pro to větší pochopení, než si myslíš. Sám jsem jich totiž nadělal až dost.“
„Jo, zmínil ses, že si měl ve škole pověst kluka, který si nic nenechal líbit. Tak ses pral, hádal s učiteli … proti tomu je moje třídní důtka úplné nic, že.“
„Stačila, aby si mámu vytočil do vrtule.“
„No jo, trocha nadhledu z její strany by nebyla na škodu.“
„Dost legrace. Tak co ta střední škola? Jak to uzavřeme?“
„Pro dnešek bych to uzavřel tím, že to ještě promyslím. Stačí? “
Otec přisvědčil. Nic jiného mu za daných okolností ani nezbývalo. Myslel, že si udělá polední siestu, k ní si dá kafe, otevře noviny, ale syn záhy řekl …
„Abych nezapomněl. Zítra máš ty nebo máma přijít do školy.“
„Proč?“
„Třídní to chce. Je trop na nervy, tak hned ze všeho dělá, kdoví co a při tom …“
„Co?!“
„Při tom to nestojí za řeč. Štípli jsme z legrace školníkovi futrál s houslemi. Víš, on jak má chvilku, tak si tu a tam zahraje a vůbec mu nevadí, že nás z toho jeho vrzání bolí uši. Tak jsme mu ty housle schovali. No a on je asi někdo šlohnul.“
„Jak šlohnul?“
„No sebral, ukrad, otočil, sbalil … prostě najednou byly pryč. A my je teď máme zaplatit. A to všechno kvůli jedné buchtě z 8. B., která nás čirou náhodou viděla, jak ty housle bereme školníkovi z přístěnku, kam si je pravidelně schovává. Samozřejmě, že nás práskla.“
„Kolik?“
Otec to řekl klidně, ale nebyl až takový herec, aby zapřel svůj vztek.
„Rovný tři hadry, ale napůl s Formánkovejma. On byl u toho Formánek taky.“
„Fajn. Ale ty peníze mi do halíře vrátíš, rozumíme si?“
Chlapec přikývnul a byl rád, že mu ta patálie prošla tak snadno, ovšem jen do chvíle, než ho otec zpravil, že se o letních prázdninách bude hlásit v jistém podniku, kde shánějí brigádníky do skladu, a kde mu on bude předem rezervovat tři týdny nucených prací. S tím otec záhy opustil pokoj. A při kávě a novinách si uvědomil, že jeho potomek je pořád ještě kluk, který se má snad až příliš brzo rozhodnout, co by chtěl jednou dělat. Moc by mu přál, aby se rozhodl správně. A moc by přál sobě, aby v tom synovi dokázal pomoct.
