Stanování

Sbalí si svých pár věcí, především nově zakoupený stan a hned za čerstva k ránu vyrazí. Potřebuje zmizet. Něco zažít. Potkat nové lidi. Být někde uprostřed volné krajiny a neřešit, co si kdo o něm myslí. Být sám sebou kdekoliv ...

kde ho nikdo nezná, kde o něm nikdo nic neví. Být chvíli anonymní osobou, volnou a svobodnou třeba i proto všechno, co ztratil a co převrátilo jeho dosavadní život naruby.

Jede pomalu, nikam nespěchá, dívá se do ubíhající krajiny. Ještě v něm je díl nejistoty, pochybností, zda dělá správně se jen tak vypařit a nikomu nic neříct … ale proč by to dělal. Je dávno dospělý, jeho se také nikdo neptá na svolení, každý si dělá co chce, žijí si všichni své vlastní životy, tak proč se on má ptát na cokoliv. Cítí, že teď už nemusí. Je sám, nemá k nikomu žádné závazky. Má svou odpovědnost a tu si snad ustojí. 

Zastaví u čerpací stanice. Dá si kafe a k němu dvě koblihy. Sedne si s tím na obrubník. Za ním rostou slunečnice. Dívá se na ně a pak ho napadne do toho slunečnicového pole vejít. Jde jen tak mezi vzrostlými stvoly, vyššími než je on sám. Na boty se mu lepí bláto, ale to nevadí. V jedné chvíli koukne do modré oblohy a je mu hezky, cítí radost, klid, pocit svobody … odstřihnutí ode všeho co bylo. Jak dlouho mu to jen vydrží.

Když se k vozu vrátí, cítí se plný víry v život jako takový. Nabízí toho tolik. Jen tomu jít naproti. Jen nespoléhat na ostatní, že vás učiní šťastnými. Jede pomalu směrem k cíli, který si ovšem nevytýčil. Jakmile se mu bude někde líbit, zastaví, rozloží stan a alespoň jednu noc tam stráví. Sám s hvězdami, s vlastními pocity, s vlastní bolestí, s vlastním smutkem i s vlastní radostí. Někdy spadne a musí se postavit. Najednou ale nejsou ruce, které by mu v tom pomohly. V tom je to všechno jiný. Zadní vrátka se zavřely. Maminka mu odešla, s otcem si příliš nerozumí a bráška je bráška, má ho rád, ale mají odlišné představy o řadě věcí. Tak vsází sám na sebe. Bohužel až ve chvíli, kdy k tomu byl více či méně donucený okolnostmi. Byl zbabělý. Bál se žít svůj vlastní život, řešit si své vlastní problémy. A tak se ztratil, rozpustil v bahně starostí. Do té míry, že už posléze ani nedokázal prožívat radost. Být chvíli někde spokojený. Smířil se s tím. Domníval se, že to tak má být. Že zkrátka není ten vyvolený, kdo by měl nárok na štěstí.

V jedné chvíli, když mhouří oči ke slunci skrz přední sklo vozu, se mu do očí vhrknou slzy. Při vědomí všeho co prožil a co je nenávratně pryč. Byl by zastavil, zakřičel si. Zrovna ale projíždí městem, kde není kousek volné přírody. Pustí rádio a snaží se rozptýlit. Berlička, ale pro danou chvíli nezbytná pomoc v nouzi. Něčí hlas, něčí písnička … hlavně se odpoutat od vlastního vědomí.

Po čtyřech hodinách dojede na místo, kde se rozhodne zastavit. Malý rybník, k němuž dorazí po vedlejší asfaltové silnici. Zdá se, že už po ní ani nikdo nejezdí. Nikde nikdo, ticho, rákosí, voda, klid, žádná cedule o zákazu stanování. Ponejprv postaví stan. Naposledy to dělal na táboře coby kluk sotva desetiletý. Teď je mu přes čtyřicet a jakoby se v prožívání toho okolo k tomu klukovi zase vrátil. Jakoby jim skutečně byl. Cítí se tak a je to neskonale příjemný. Ten pocit, že to něco z toho kluka v něm zůstalo a nejen to, že je ten kluk stále jeho součástí.

Stan je hotový. Kouká na něj s pýchou, jakoby postavil cihlový dům na dožití. Má zkrátka radost. Ještě dá do stanu pár věcí a hlavně spacák a karimatku, aby měl na večer než se setmí, vše připravený. Teď teprve může cokoliv. Jít do nejbližší hospody, tam si dát párek a pivo, díl něčeho, co třeba není úplně zdravý, ale co ho zasytí. Najde hospodu nedaleko. Putyka se vším všudy. Vše co si přeje, mají. Když ovšem hospodu opustí a vyjde na malé prostranství s kostelem naproti, cítí se sám a opuštěný. Zahltí ho pocit bezmoci. Celý se vychýlí jako stéblo trávy. Bojí se učinit krok, aby se nevyvrátil. Tolik mu chybí něčí pohlazení, slovo o tom, že všechno bude dobrý. Co se to děje? Jak je to možný? Co komu udělal, že je sám na širém moři? Zase se začne litovat. Nešvar jeho povahy, od něhož se snaží oprostit. Není to snadný změnit zažité stereotypy v myšlení. Ve vnímání sebe sama i okolí. Ale i proto na tu cestu vyrazil, aby dozrál, aby pochopil … aby byl!

Přejde to malé „náměstí“ směrem ke kostelu. Nějak neví, zda vejít dovnitř, ale zvědavost mu nedá a učiní to. Vnímá vůni prostoru, ticho a zastavení … v duši se mu rozhostí klid a pocit smíření. Dívá se na oltář a pak sleduje starou paní, která se modlí. Tiše se modlí s ní.

Pak zamíří zpět k rybníku. Je teplo. Svlékne se do plavek a skočí do vody. Teď tam mít na blízku dívku/ženu, pomiluje se s ní. S tím by to vše, ten daný okamžik, dospěl k dokonalosti. Dostavil by se pocit nasycení. Potřeby všeho by byly uspokojeny. Ale i tak prožívá něco hezkého, mimořádného a za daných okolností si toho dokáže vážit.  

Lehne si pak do trávy s myšlenkou na to se i trochu opálit. Ten hřejivý pocit slunce mu přináší další díl radosti. Jak málo někdy stačí, aby se člověk cítil spokojený. A při tom to nic nestojí. Je to zde, berte nebo nechte být. Stejně jako květiny na louce, stromy v okolí, zpívající ptáci a soulad přírody. Můžeme to minout nebo se u toho zastavit.

V jedné nestřežené chvíli ho začne olizovat v trávě něčí jazyk. Pes bígl malé holčičky, která se hned snaží omluvit.

„Promiňte, on je hodný … nic vám neudělá.“

„To je v pořádku. Je moc hezký. Miluju bígly, jednou bych si ho taky přál mít.“

„Někdo říká, že jsou hloupí, ale není to tak.“

„Rozhodně není. Stačí se podívat do jeho očí. Jsi tu na prázdninách?“

„Ano, u babičky, támhle sedí.“

Spatří ji na protějším břehu, jak s někým přes fon hovoří.

„Dědeček má rakovinu, tak jsem tu s ní, aby nebyla sama.“

„To je od tebe hezký.“

„Nemám tu ale žádné kamarádky."

„Být chvíli sama taky nemusí být k zahození.“

„Jo, je to někdy prima … už musím jít.“

Pohledem se rozloučí. Zase jedno milé setkání. Jedna milá hezká chvíle, kterou chytí a prožije si ji bez spěchání za něčím.

Se stmíváním se vrátí ke stanu. Dá si něco k jídlu. S krajícem namazaného chleba pak sedí uprostřed louky. Stmívá se. Dostaví se pocit prázdnoty. Počítal s ním. Je mu nepříjemný, ale ví a tuší, že je to hra jeho mysli, další zažitý stereotyp, který je zapotřebí změnit. Pere se s tím … je to boj světla a tmy ... kdy to skončí? Má naději? Věří v ní a ta víra ho naštěstí neopouští. Ne v ten večer, kdy je sám uprostřed přírody a snaží se z ní přijímat to, co nabízí.

Ale víte co! Vše má své meze! Je třeba se také něčím rozptýlit. Z batohu si vytáhne láhev vína a dá si díl do plastového kelímku, kterých má sebou rovnou několik. Dostaví se po několika doušcích pocit uvolnění. K nezaplacení, je ready, balzám na duši pro takovou chvíli. Uvelebí se pak ve stanu do spacáku a čte si s baterkou v ruce knížku nazvanou „O lásce“. S ní v ruce si uvědomí, že právě Ona je to nejdůležitější.