Šli vedle sebe, dívali se do oblohy, tápali, hledali kousek štěstí v tom velkém nepřehledném anonymním městě. Bylo sobotní odpoledne, právě se vraceli z kina a něco je oba svíralo, ale ani jednomu se o tom nechtělo hned mluvit.
Ne ten den, kdy jim přece oběma mělo být fajn, kdy se měli smát, být spolu a těšit se z toho, že to tak je.
„Jak se ti ten film vlastně líbil?,“ zeptala se po drahné chvíli dívka.
„Nestál za nic,“ opáčil chlapec.
„Stejně jsem ráda, že jsme šli. Lepší než civět na něco doma a poslouchat, jak se naši hádají,“ odtušila vzápětí dívka.
„To je fakt. Bojím se, že s tím svým životem budeme muset něco udělat, ať nedopadneme stejně.“
„Jak to myslíš? Co udělat? Ty máš snad něco v plánu?“
„Jo, mám. Dříve nebo později někam zmizet. Někam, kde to žije, ale jinak než tady.“
„Vůbec ti nerozumím.“
„Tobě se tu snad líbí? Vždyť se na to podívej. Samý beton a všude kravál a čurbes. Přitom stačí vyjet pár kilometrů za město a rázem je všechno jiný, krásný, čistý a pravdivý.“
„Nepřeháníš?“
„Možná, ale právě teď to tak cítím.“
Chlapec pocítil úzkost, která mu svírala hrdlo. Nevěděl, co s tím. Tak rád by v momentě utekl a byl někde jinde, kde jsou louky, na nich dobytek a kolem lidi, kteří se o to starají a při tom pijí z termosky čaj, jako kdysi on, když pomáhal prarodičům na poli. Slzy se mu draly do očí a jen silou vůle nepropukl v pláč.
„Pavle, já s tebou půjdu kamkoliv budeš chtít. Chci být hlavně s tebou, ale teď to nejde. Nemůžu se jen tak vypařit. Máma s tátou by mě přetrhli vejpůl.“
„Nemyslel jsem, že musíme někam hned, ale jednou ano. Chci, aby si s tím počítala, protože já tady nezůstanu.“
Řekl to nekompromisně. Nemohl jinak. Ať si to Terka přebere, jak uzná za vhodné. Je už dost velká na to, aby věděla nebo alespoň tušila, co chce a zda je to v linii s tím, co chce on. Šli zase mlčky vedle sebe, sledovali kolotání města, projíždějící vozy, lidi co šli právě kolem, celé to anonymní bytí, které z Pavlova pohledu někdy postrádalo smysluplný řád.
„Naši nejsou doma. Nechceš na chvíli ke mně?,“ zeptal se z ničeho nic Pavel. Terka přikývla, a tak v okamžiku zašli do jednoho z těch mnoha panelových domů. Výtahem vyjeli do sedmého podlaží. Mlčky tušili, co se stane. Jen co vešli do bytu, svlékli ze sebe šaty a uložili se do postele Pavlových rodičů. Strávili spolu chvilku štěstí … . V objetí pak poslouchali hádku ve vedlejším bytě.
„Sobota a všichni po sobě štěkaj, to je co,“ řekl Pavel a Terku políbil na ústa. Rukou jí jemně stiskl pravé ňadro. Ještě jednou, ještě jednou by chtěl …
„Budu už muset jít. Naši mě čekají na oběd.“
„Vykašli se na ně! To ti tolik záleží na tom, abys přišla včas k pitomému obědu?!“ Pavel se dopálil a Terku od sebe odstrčil.
„Nebuď takový!“
„Jaký?“
„Zlý.“
„Nejsem zlý. Chci jen … chci jen, aby všechno bylo jinak.“
„Co všechno?“
„Svět, lidi, … já musím pryč a brzo, s tebou nebo bez tebe. Nevydržím to tu.“
„Ale kam, kam chceš jít? Vždyť nemáš ani vindru.“
„Mám malou chatu. Je celá moje, můžu se do ní z fleku nastěhovat. A ty se mnou jestli chceš.“
„Z čeho budeme žít?“
„Najdu si práci.“
„A co škola?“
„Na školu kašlu. Stejně mě nebaví.“
„Ty ses zbláznil.“
„Naopak. Mám pocit, že právě dostávám rozum.“
Vstali, osprchovali se, opustili byt a sídliště, až došli k domu, který od pohledu voněl novotou.
„Tvůj tatík je asi v pěkném balíku,“ odtušil Pavel při pohledu na honosnou vilu.
„Jo, v balíku to on je a my s ním. Já, mé dvě sestry, moje máma i tenhle pes - se na něj podívej, jak je vyžraný a spokojený.“
„Taky bych chtěl být … spokojený.“
„Třeba budeš. Nebo budeme. Postavíš nebo koupíš dům, budeš mít statek, spoustu zvířat a k tomu dost práce, která tě bude těšit.“
„To by se mi líbilo.“
„Mě možná taky.“
Terka pak šla k domu a za Pavlem, který tam stál za brankou jako solný sloup, se ještě otočila. Skoro jako by se bála, že už ho neuvidí. Vypadal tak smutně a nešťastně. Nejradši by hned běžela zpátky k němu a řekla mu, ať si s ní dělá, co chce. Ať ji okamžitě vezme sebou, kam jen bude chtít, jen aby byli spolu. Ale ve dveřích vily se z ničeho nic objevil její otec. Přísně hleděl na dceru a ještě přísněji na toho hejska, co stál za brankou a flámoval s jeho dcerou.
„Okamžitě domů!,“ pravil otec suše k dceři.
„Vždyť už jdu, ne,“ odsekla mu.
„Nebuď drzá a padej!“
Terka zašla do domu, ale před tím se na svého chlapce ještě usmála … /Jak moc si přála, aby ji vzal za ruku a běžela s ním jedno kam/.
„A ty tam nestůj a zmiz!,“ zavelel otec k chlapci.
V tu chvíli by tomu panákovi ve dveřích Pavel nejraději jednu vrazil. Místo toho se otočil a šel si svou cestou. A doufal, že jednou s ním půjde i dívka, držená ještě pod zámkem svého panovačného otce.
