Skladatel

„Ty lidi tady žijí v džungli, skutečné civilizované džungli a přijali pravidla její hry, kde jen silnější přežije. Kdo si co nevezme, nedostane. Kdo za něčím nejde, bude v háji. Dravý svět, kde se hraje o moc, o přežití, o peníze.

A to vše pod hezky krásnou, ale bizarní slupkou, kde je vše takové, že z toho na první dobrou přechází zrak a člověk to chce, chce být součástí toho všeho a nemůže jinak. Ale ty ano! Rozumíš mi nebo ne?“

„Částečně.“

„Říkám ti to z pozice někoho, kdo tě trochu zná. Abys věděl, do čeho případně jdeš. Z mého pohledu ty se svou náturou, s tím, co za sebou táhneš a co tě v některých ohledech paralyzuje, že ty sem do tohohle panoptika nepasuješ. Že tě to tu dříve nebo později sejme.“

„Já ale nemám jinou možnost.“

„Jak to že ne?! Přece tam kde ses usadil, jsi docela spokojenej, nebo snad ne? Působíš tak na mě.“

„Jak se to vezme. V určitém ohledu ano, ale co moje práce, moje ambice, moje touha být někým ve světě toho čardáše, kde je to gró všeho co se děje v kultuře …“

„Počkej! Zastav se! Co tady můžeš a tam kde si doma, ne? Na to mi odpověz.“

„Nevím, co ti mám odpovědět. Tam v horách na malém městě můžu téměř všechno, co jsem chtěl, co jsem si přál, je tam prima místo pro mou práci, pro to, abych se nějak dokázal soustředit a vydoloval ze sebe to nejlepší.“

„Ale?“

„Ale nepadá to na úrodnou půdu. Svět a vše jde jiným směrem. Nemůžu jít pořád proti proudu. Jsem už unavenej. Něco dělám špatně, něco nefunguje, vlastně mám pocit, že jsem ztratil kontakt se skutečnou realitou, žiju mimo systém …“

„To jsi přece vždycky chtěl. Svazoval tě, otravoval tě. Do háje, tak neblázni. Tebe to tady semele a neuděláš nic, nic nezmůžeš a prohraješ.“

„Třeba ne.“

„Vsadíme se. Do měsíce budeš tak znechucenej, tak zdecimovanej, že se sebereš a budeš rád, že po svých domů, a to domů zdůrazňuju, dojedeš.“

„To si vážně myslíš?“

„Spíš bych řekl, že to vím. Mluvím s tebou na rovinu, mazat ti med kolem pusy snad nemusím. Teď sedíme v prima kavárně, ale tam za tím sklem, kde to je vše nablýskané a krásné, tam je každý sám za sebe a musíš chtě nechtě naskočit do jakékoliv tramvaje a nechat se vézt a být v ní jako ostatní v řadě a dělat vše proto, aby sis kousek něčeho ukrojil pro sebe.“

„Vážně je to tak tvrdé?“

„Je a bude. Žiju zde od narození. Jsem městský člověk. Jo, navenek jsem úspěšný, mám bourák, barák za městem, pronajímám nemovitosti, buduju, stavím, zaměstnávám pár lidí, které docela dobře platím. Ale co platím já ve skutečnosti, si ani nedovedeš představit. Sám chci někdy pryč, ode všeho utéct. Jako bych byl zamotaný v pavučině, která mi nedovolí ani pořádně napřáhnout ruce k obloze. Někdy se směrem k ní za celý den ani nepodívám, a když, nic necítím, žádnou radost, žádné potěšení, jsem prázdný a v hlavě nasráno ze všech věcí, které jsem ty dny řešil a co ještě musím.“

„Vidíš, a já to tak chtěl zkusit, tady být, stýkat se s lidmi z branže, jít trochu naproti tomu svému, co mě naplňuje. Ale nevím, jak by mi zde ten hudební svět voněl, jestli bych tu slyšel noty ke své hudbě, jestli bych neztratil múzu, která mi vede ruku při notovém zápise.“

„O tom právě mluvím. Vykašli se na to. Tam patříš, tam máš svůj svět, své záchytné body, svou inspiraci, lidi, kteří ti trochu ladí. Myslím to s tebou dobře. Nakonec, rozhodni se podle sebe. Můžeš to zkusit, ale obávám se, že pak pár měsíců nebudeš mít ani chuť po návratu domů sednout ke klavíru. Že tě to sejme, ta realita, která tu je, že to není ten svět, který ty si vizualizuješ ve své hudbě. Není to ale skutečnost, je to iluze! Díky ní nějak existuješ a lidi tu iluzi světa chtěj. Hledají ji i ve filmech, v literatuře, je to svým způsobem útěk, ale podívej se kolem a pochopíš, proč to tak je. Ty teď vidíš jen povrch, to co je pod ním ne!“

Seděl, pil kafe, sledoval dění za sklem, jízdu tramvaje, lidi přecházející velký most, křižovatku světel a vše, co bylo na dostřel pro jeho oči v němé scéně, neboť prostor kavárny byl zcela odhlučněn. Žádný tón skladby k němu nepřišel.

„Mám chuť ti říct, okamžitě zmiz, seber se a padej. Vykopl bych tě nejraděj. Hele jeď! Na víkend za tebou přijedu a o všechno ještě proberem. Třeba bych ti mohl nějak pomoct v kontaktech. Roztáhnout sítě, být ti při volných chvílích trochu manažerem. Možná to bude dobré i pro mě. Změním trochu směr a třeba mě to k něčemu navede. Bereš to nebo ne?“

Váhal, znělo to dobře, tolik to chtěl zkusit, tolik si to přál, ale Pavel to s ním vždycky myslel dobře. Byli spolužáci, kámoši, byl mu na svatbě za svědka, byl s jejich rodinou i na dovolené. Každý z jiného těsta, přesto je k sobě něco táhlo a bylo to spontánní, přirozené, oboustranně chtěné. Snad nikdy neměli konflikt, který by je odstavil od sebe. Co tedy teď, má vážně zmizet. Spakovat se a vrátit se?

„Tak dobře, asi máš pravdu. Nevím teda, jestli to není útěk, ale pravdou je, že tady to asi není pro mě, jen jsem chtěl …“

„Vím, co si chtěl, rozumím ti dobře, kámo. Vážně. Být součástí toho všeho, být jako ostatní, zapadnout mezi to všechno, necítit se jako mimóza, která nemá nic společného s realitou. Máš s ní společného víc, než mnozí tady zde, co s ní jsou v kontaktu tak intenzivně, že ji už nevnímají zdravým selským rozumem. Ty máš odstup a z dálky je mnohé lépe vidět, to mi věř. Je to jako koukat z vysokého kopce na hezkou krajinu. A ty tohle potřebuješ, ten odstup, tu vzdálenost. Ne být v centru toho všeho. To by tě, a neber to zle, Dane, mohlo i zabít. A když ne tebe tak tvou tvorbu, tvé symfonie, to čemu si už na škole propadl a neubránil ses tomu. Piš hudbu, neřeš, pro koho a jak, zda ji někdo koupí, zda ji někdo zahraje, zda ji někdo bude poslouchat. Prostě piš a skládej tak, jak nejlépe dovedeš. Máš prachy?“

„Jo, ne, o tohle tu nejde.“

„Půjčím ti, ne, dám ti. Kolik potřebuješ? Ber to jako závdavek. Až ti coby manažer udělám kšeft, tak mi to třeba vrátíš a třeba taky ne. To je fuk!“

„Ne, dík, si hodnej …“

„No to se pleteš. Jsem, co jsem, nemám o sobě žádné iluze. Ale tohle kolem mě k tomu trochu nutí. Možná si tím vytvářím alibi, abych měl pro sebe nějaký díl ospravedlnění, ale hodnej … to fakt asi ne.“

Dívali se na sebe. Dlouho mlčeli. Bylo jasno. Ten kufr co má Dan u nohy asi vezme brzo do ruky a pofrčí vlakem tam, odkud ten den přijel. Měl zajištěný podnájem. Nebude problém ho zrušit. Něco do toho všeho investoval, ale to ho nezrujnuje. Díval se za sklo kavárny a měl slzy v očích. Jako by byl v izolaci nejen skrze tu průhlednou stěnu, ale skrze to, co měl uvnitř.

„Dobře, poslechnu tě. Pojedu zpátky. Tady jsou peníze na měsíční nájem a adresa, kde to zaplatit. Uděláš to pro mě?“

„Jasně, ale ty peníze si vem, budou se ti hodit. Vím, že nejsi ve vatě.“

„Ale chudák taky ne. Tohle jsem si rozehrál sám a tak to také dohraju do konce. Sice kratinká epizoda, ale třeba to něco přinese.“

Vstal, vzal si kufr, Pavel se postavil před něj. Obejmuli se. Dan neřekl dál nic a zmizel.

Ve vlaku se díval do ubíhající krajiny a vše si promýšlel. Všechno to, co mu Pavel řekl, mu jelo v hlavě, rovnal si to po svém a do toho slyšel zvuk vlakové soupravy po železniční dráze. Najednou mu v tom rytmu naskakovaly tóny hudby do uší. Vytáhl si notes a začal to klást na papír. Notu za notou, šlo to docela samo, střelhbitě a bylo to to něco, co věděl, že mu nikdo nevezme. Co je zase jiným nedosažitelné a pro co se on vracel nazpátek.