Setkání muže a policisty

V jeden moment zastavil, vystoupil z auta a jen tak se rozhlížel na všechny strany. Bylo léto a slunce hřálo jako na jihu Evropy. Tráva kolem byla vyšisovaná a již ne tak zelená jako dřív. Vnímal, že se s místem, kde žije, něco ..

děje. Možná je to přirozený koloběh přírody, možná je to jen zdání … ale mnoho věcí kolem se mění, i lidi. Stále víc spěchají neschopní se zastavit a podívat se jen tak na všechny strany. Na věci, které jsou na dosah ruky a které jsou pro někoho k nezaplacení. Zvlášť když jste na dně a nevíte, kudy … . Už se dost naplácal všemi různými směry, které ho ve skutečnosti nikam nedovedly. Jen ho zmátly, vzaly mu energii, vzaly mu kolikrát i radost z bytí. A teď když „ví“ nebo alespoň tuší, si to či ono v určitých chvílích dokáže užít. A ta chvíle nastala právě i nyní. 

Sedl si na kraji silnice do trávy. Vnímal klid. Ten kolem a hlavně ten uvnitř. Potřebuje být někdy sám, potřebuje se někdy osvobodit, žít, být a cítit se volný od systému, který mu není příliš nakloněný. Který ho někdy i „drtí.“ Není v tom sám. Pokrok tomu říkají, velké vozy, dovolené u moře, domy s bazény, abyste to vše měli, musíte dodržovat pravidla hry. Jinak skončíte … nebudete nic, systém vás odsune a vy budete nuly. Ať si. Už dospěl do bodu, že mu to příliš nevadí. Má svou práci, má svůj byt, má své malé auto a možnost vyjet si kamkoliv. Není to tak málo a jemu to za daných okolností stačí. Možná i proto, že přišel o mnohé z toho, na čem lpěl, na čem byl závislý a co nějak utvářelo jeho myšlení, jeho existenci, jeho prožívání sama sebe ve světě,v němž se tu a tam ztratí. Asi jako každý. 

Teď právě jede směr - cíl neznámý. V kufru má stan a spacák a pár věcí na převlečení. Moc toho poslední dobou nepotřebuje. Čím méně věcí má sebou, tím lepší má pocit. Jakoby se vrátil k tomu, co bylo dřív. Když byl kluk, stačily mu trenky, tričko, tenisky a knížka a dál téměř nic. Je mu přes čtyřicet, ale rád se uvnitř cítí jako v těch patnácti, nebo v deseti, jako by to v něm pořád bylo a on to v sobě živil tím, co je zapotřebí. Vnímá asi i díky tomu vše zase intenzivněji. Tamhle strom … je tak vysoký, hned by na něj vylez až do koruny. Nebo rybník za zády. Hned by do něj skočil. Nic mu nebrání to udělat a obojí z toho uskuteční. S čirou radostí, která je tak spontánní, až se mu chce tančit. 

V rybníce se osvěží, je mu báječně, lehne si do trávy a dívá se do oblohy. Najednou nad ním stojí muž v uniformě. Civí na něj, jakoby ztropil nějaký zločin.

„Co tady děláte?“

„Koupu se, je to snad zakázaný?“

„Jste na soukromém pozemku.“

„Nikde tu nevidím žádnou ceduli.“

„Je na protější straně.“

„Tím pádem jsem z obliga ne?“

„Ne! Prostě tady být nesmíte a měl byste zmizet. Co nejdřív!“

„Musíte se mnou takhle mluvit?“ 

Vstane, oblékne se, dívá se na muže, co svou profesi bere příliš vážně. 

„Je horko, chtěl jsem se jen osvěžit, tomu rybníku to neublíží a mě poskytl službu. Mám za ni snad něco zaplatit?“

Policista na něj zíral. Vůbec nechápal jeho reakci.

„Činím zde snad nějakou škodu? Ubližuju někomu? Narušuju klid nebo veřejný pořádek?“

„Nikoliv. Jen se chováte nezákonně. I vaše auto stojí někde, kde to není povolené.“

„Povolení a zákazy … to už se z nich nevymaníme? Co třeba místo nich použít obyčejný selský rozum?“ 

„Na tyhle filozofické rozbory nemám časové kapacity.“

„Škoda. Ale na buzerování si je najdete, viďte.“

„Heleďte se … “

Probudil se v něm ten vzdorovitý kluk, druhý býk, v jehož znamení se narodil a rostl s ním a má ho stále po ruce. 

„Mohu vás také odvést na stanici.“

„To jistě. A co byste z toho měl?“

„Já nic a vy potíže.“

„Kvůli tomu, že jsem se vykoupal v rybníce? Copak nevnímáte, jak je to absurdní?“

„Ani ne.“

„Tím hůře. Asi se tu s námi na zemi nebo v této její části doopravdy něco děje. Měl byste se nad tím někdy zamyslet.“

„Vy mě budete ponoukat … co si to dovolujete?“

Ego policisty o sobě dalo vědět. Muž věděl, že další diskuse s ním nikam nepovede. 

„Dobrá, mizím a už mě tu neuvidíte. Spokojenej?“

„Nebuďte drzej.“

„Vidíte, a jak to mohlo být krásné odpoledne. Mějte se krásně. A nebo tak, jak se mít chcete. S Pánem Bohem.“

Muž šel ke svému vozu. Policista ho sledoval a stál na místě. Byl by mu nasadil i pouta, kdyby pokračoval. Však taky proto je má, aby podobným típkům ukázal, zač je toho loket. On přece ví, co má dělat. Jak by to vypadalo, kdyby se tak choval každej, kdyby si každej dělal co chtěl. Nastala by anarchie! Policista měl jasno a nepochyboval o tom, že postupoval správně. Rybník za zády ho přiměl jít k němu blíže.

Muž ujížděl ve svém voze a ve zpětném zrcátku zahlédl policistu, jak svléká uniformu a chystá se do rybníku skočit. Zase jeden napravený trubec, řekl si a pousmál se. Uniforma z něj učinila řadového hlídače. Má svůj příjem a jistě je i pod důchodem a s výsluhou se bude mít i na stará kolena skvěle. Nijak to neshazuje, každý ať si jede podle sebe. Toho člověka pak nechal doslova i obrazně za svými zády a díval se před sebe na rovnou asfaltovou silnici, o níž netušil, kam vede.