S pivem v ruce ...

"Co je to s tebou?" "Na co se mě to ptáš?" "Se všemi ses rozhádal, o co ti jde?" "O nic. A jak víš, že je to moje vina? Já jim přece nic neudělal. Nebo ano?" "Nepoznávají tě." "Jak by mohli, když mě neznali ani dříve. Ale o mě ..  

tu přece nejde.“

„A o co tedy jde?“

„Jak to mají někteří lidé nastavené. Co je pro ně důležité. Řeší více druhé než sebe. Ať si zametou před svým prahem a neřeší něco, čemu nemohou rozumět.“

„Jasně, ale kam tohle vede?“

„To nevím. Možná k samotě, možná ke svobodě, možná k něčemu, co mě povznese a dá mi pocit, že se chovám konečně trochu dospěle, a ne jako malé dítě.“

„Co se vlastně stalo?“

„No co? Nedal jsem se, bránil jsem se, postavil jsem se něčemu, co mi přišlo hloupé a nedůstojné. Řekl jsem a dost, takto se mnou mluvit a jednat nebudete, tohle snad je pod mou úroveň. Kdo jste, co si to ke mně dovolujete. A byl oheň na střeše. Ten, který doteď mlčel a choval se jako někdo, na koho každý může, řekl ne! A řekl to tak, že tomu musel každý rozumět.“

„Hele brácho, dobře, já to beru, je to konec konců tvoje věc. Říkal jsem ti, dej si pozor, nepouštěj si každého tolik k tělu, to pak nedopadá dobře. Jsi příliš důvěřivej.“

„Byl jsem. Měl si pravdu, ale to není něco, co lze jen tak od někoho převzít a poučit se. To tak nefunguje. Prostě jsem dostal lekci, je to dobře, ono to někam povede. Neberu to nějak fatálně. Vážně, snažím se mít nad tím nadhled a brát to i trochu s humorem. Nevím, jak bych to řekl lépe, už mi prostě není dvacet.“

 „To tedy ne.“

 „Hele, sám víš moc dobře, jak to je. Nemá smysl se vracet. Prostě na některé věci přicházím až teď, ale ono je to vlastně dobře. Dnes aspoň vím, proč jsem byl zalezlej v ulitě.“

„Nemáš doufám choutky se do ní vracet?“

„To tedy mám a velké, ale nevím, jestli se to stane. Možná jo, možná ne. Nevím teď, čí jsem. Mám v hlavě vážně docela zmatek. Stalo se moc věcí a někdy to ubírá na síle.“

„Máš peníze?“

„Jo, něco mám a snad mi i něco přijde. Dělám, co mi snad trochu jde a nějak mě to pořád uspokojuje.“

„Jasně.“  

Mlčeli, dívali se na sebe, pak brácha sledoval fon, psal někomu sms, on se jen tak díval kolem sebe, sledoval lidi v putyce, nějak by rád byl doma a šel do postele. Už jako by řekl vše, ale stejně ho není a nebylo slyšet. Někdy prostě můžete křičet a není to nic platné. Měl mít tenkrát rozum. Měl být větší sobec. Měl být tvrdší na sebe i na druhé. Prostě se nějak zaved a on zjistil, že toho ten či onen zneužíval vědomě nebo nevědomě, to není podstatné. Že plusové body tím, jak byl někdy úslužnej, rozhodně nezískal. Ale právě obráceně! Nerozuměl tomu a nerozumí tomu dodnes, jen už ví, že to tak je. 

Zapálil si cigaretu, jen tak svátečně a šel s ní na terasu. Díval se před sebe. Stála tam hezké dívka a on ji sledoval. Bylo fajn nemít nikoho v zádech, a ta dívka jako by to cítila, usmála se na něj. Pamatuje si to dodnes. Byl by ji řekl slečno, jste hezká a moc vám to sluší, nevezmete si mě. A díky za ten úsměv, ani nevíte, co pro mě znamená právě teď.  

Pak se vrátil zpět. Ke stolu, kde seděl jeho starší brácha.

„Dáme si ještě?“, zeptal se ho s pohledem na displej.

„Pro mě za mě?“, lakonicky odpověděl.

„Tak dvě piva, slečno, prosím, přineste. … „Co budeš dělat?“ Konečně se na něj podíval. Najednou ten jeho mladší brácha odvětil svým vlastním způsobem.   

„To, co doteď.“

„Co si mám pod tím představovat.“

„Hele, brácho, nechci už mluvit o sobě. Nechci mluvit ani o tom, proč to je tak, jak to je. Nechci mluvit ani o tátoj ani o těch dalších lidech. Už nějak jsem zabouchl dveře a necháme to bejt!“

„Co tím myslíš, zabouchl dveře, že už pro tebe nikdo z nich neexistuje?“

„To dost dobře ani nejde. Ne, tak to nebylo míněné. Prostě mě už nebaví mlít stále o tom samém. Nic mi to nedává a hádám, že tobě taky ne.“ 

„To je teda fakt. Ok, beru to. A na to si tedy připijem.“

Servírka před ně postavila pivo a dali si ho s chutí větší nežli to předešlé.

„Já už ti do ničeho mluvit nebudu, musíš sám podle sebe. Ale je tu jedna věc …“

„A ta je?“

„Že v sobě nosíš křivdu a ta tě … však ty to víš sám moc dobře.“   

„Jo, křivdu v sobě nosím, a kdo ne? Nějak se s tím popasuju. Možná si tu a tam bouchnu do boxovacího pytle, nebo si zajdu zaplavat do jezera, nebo se projedu na kole, nebo … ale to je fuk, teď máme dobré pivo, tak si ho vychutnejme.“

„Jo, škoda, že si s ním začal až teď.“

„Takže …“

„Na nás.“

„Jo, na nás a na každýho, kdo tu je i sám za sebe a o něco mu jde.“

„O co jde tobě?“

„To si nechám s dovolením pro sebe.“

Byl to nakonec docela prima večer. Brácha druhý den odjel a on zůstal tam, kde zůstat chtěl. Ani neměl moc na výběr. V ten daný moment se to vše jevilo docela jasně a zřetelně. Bylo mu ouvej, ale věděl nebo v to alespoň doufal, že to zase přejde. Vyšel na nedaleký kopec, kde jako kluk boboval nebo ho sjížděl na igelitové tašce. Stál pod velkou lípou, na níž si dříve coby kluk i párkrát vylez. Byl podzim a spadané listí vytvořilo zlatavý voňavý koberec. Už se cítil o něco lépe. Jakoby ho přestal pro tu danou chvíli lákat svět, jakoby si přál konečně stát a nikam se nehnat. Prostě být tady a teď jak se dnes říká a ona je to velká pravda pro toho, kdo to dokáže.