Rukojmí

Ten kluk vůbec neví, o co jde. Proč ho ta učitelka tolik dusí? Co jí na něm vadí, že mu neustále dává najevo mírně řečeno svou nepřízeň? „Nechci tě tady a byla bych nejradši, kdyby si odešel z téhle školy.“ „Můžete mi říct proč?“ 

„Na to se zeptej své mámy.“

„Co ona s tím má společného?“

„Všechno!“

To řekla a záhy odešla ze třídy, ve které už nikdo nebyl. Dostal od ní ten den čtverec z matiky. Vyslechl si pár ponižujících poznámek. Mimo jiné i to, že nemá intelekt na to, aby byl na výběrovém gymnáziu, že by měl zvolit raději jinou méně prestižní střední školu. Stál tam, díval se do zavřených dveří a připadal si jako niemand, který je odstřelený svou učitelkou. Vozí se po něm takhle už půl roku. Začíná ho to štvát a někdy by ji dal nejraději pěstí.

Ze školy si to razí svou oblíbenou cestou podél potoka. V jednom místě je malý splav a u něj vždycky rád posedí. Líbí se mu, jak tam zurčí voda, zaposlouchá se do ní, je to pro něj uklidňující. Zeptej se mámy, vybaví si slova učitelky. Na co se jí má zeptat, co se má jako dozvědět? Nedokáže odvést myšlenky jiným směrem.

Spatří hezkou holku, jak sedí opodál na hraně vypuštěného bazénu. Je to malé koupaliště, kde se neplatí ani v sezóně vstupné. V létě tam občas chodí a tu holku zná, nevidí ji poprvé. Byl by snad šel i za ní a popovídal si s ní. Je introvert, někdy extrémní a asi to ze sebe vyzařuje, že se k němu vrstevníci moc nehlásí, nepřibližují, neberou ho mezi sebe, neberou ho vážně. Ani se ho nikdo nezastane. Trochu ho to mrzí, ale brečet kvůli tomu nechce. Jen se cítí tím vším osamělý. Cítí, že je u něj něco špatně, že se v něm něco děje. Že se někdy vzdaluje světu a lidem a uzavírá se do své ulity. V ní ho nikdo nezraňuje, a když, tak jen on sám sebe. Svými myšlenkami, pocity, emocemi. Co vlastně bude, kam směřuje, k čemu inklinuje? Tu a tam na to myslí, ale pak se od toho vzdaluje a žije raději tím co je. Přítomností. Tak tam tu holku sleduje, představuje si, že sedí vedle ní, že se drží za ruce, že je jim spolu dobře, že on se cítí mužně a ona se vedle něj cítí spokojeně a nic kolem to nenarušuje. Ale není vhodná chvíle, aby to zkusil. Má v hlavě to, co se stalo ve škole, a chce to vyřešit co nejdříve. Chce mít jasno a pak se k tomu náležitě postavit.

Doma ho čeká máma v kuchyni. Listuje si v knize, působí spokojeně, jako už dlouho ne. Přijde ji SMS, přečte si ji, i se usměje, krátce odpoví a zase se věnuje četbě. Syn ji sleduje a matce to nedá a zeptá se.

„Máš něco na srdci?“

„To bych řek!“

„Tak povídej. Něco se stalo ve škole?“

„Jedna učitelka mě šikanuje.“

„Proč prosím tě?“

„Na to se mám zeptat tebe.“

„Mě?“

Přisvědčí. Tak do háje, kde je zakopaný pes? To si z něj ta čůza zpoza katedry utahuje. Připadá si jako její rukojmí nebo co vlastně. Už má toho dost, aby z něj dělala lůzra před ostatními. Jakým právem?!

„Která to je, jak se vlastně jmenuje?“

„Pěnkavová, matikářka, dala mi dnes další čtverec!“

Matka najednou vytřeští oči. Jako by ji něco došlo. Odloží knihu, dívá se na svého chlapce, syn ji pozoruje, každý její pohyb.

„Pěnkavová? Věk cca pětatřicet, dlouhé černé vlasy, docela vysoká …“

„A šik řekl bych. Jo, to bude asi ona, ale já pořád nechápu. O co tady jde?!“

„Jak bych ti to jenom řekla, Tome.“

„Nejlépe upřímně a na rovinu, pokud je to možné, protože už mě to vytáčí do vrtule. Půl roku se po mě vozí a chce mě vyšoupnout i ze školy, ale to se ji nepovede!“

„To rozhodně, na to ať zapomene!“

„Takže co bude?“

„Má se to tak, že randím s jejím bývalým mužem.“

„Cože?“

„Je to tak! Odešel od ní ...“  

„Kvůli tobě?“

„Částečně.“

„A já jsem tedy mezi tím vším obětní beránek. Rukojmí, kterého se rozhodla ničit, rozumím tomu dobře?“

„Zdá se. Netušila jsem, že tě učí, ale podle toho co říkáš a co mi i potvrzuješ, jak se jmenuje, jak vypadá …“

„No je z mého pohledu i sexy.“

„Jako že tedy nechápeš, co dělá její muž u mě a nezůstal s ní?“

„To nebudu hodnotit. Ale mě nebaví to, co se mi děje. A chci, aby s tím byl konec, mami.“

„Já to zařídím.“

Matka to řekne rozhodně a on jí to uvěří. Protože jestli jeho mámu něco vystihuje, tak že si za tím co řekne, stojí a vždy to splní.

…

Druhý den jdou do školy společně. Není mu to moc po chuti, ale matka se rozhodla, že to nebude řešit před svým synem za zavřenými dveřmi. Ten večer mu řekla, když už byl ve svém pokoji a chystal se do postele a při tom myslel na svého tátu, s kterým byl do svých deseti a pak umřel a on se choulil zase do sebe, neboť to na něj dolehlo a přišlo mu to nespravedlivé a litoval se, následující.

„Promluvím s ní. Ale ne za tvými zády. Chci, abys byl u toho. Jsi už velký.“

Nedala mu prostor k nějaké diskusi. Bylo rozhodnuto a navíc, on to vnímal jako pozitivní, ať se věci vyjasní, a to co nejdřív a ne nějakými oklikami.

Záhy oba ještě před úvodním zvoněním stojí v kabinetu matematiky a fyziky. Zaskočili ji! Pěnkavová na ně zírá a neví, co s nastalou situací.

„Jsem tady, jelikož mě zpravil můj syn, že se po něm neodůvodněně vozíte.“

„Neodůvodněně?“

„Přesně tak. Já ten důvod znám. Vy ho konec konců znáte také. Ale můj syn za nic nemůže! Je to jasné nebo ne?!“

„Mě je jasné jen to, že jste mi odloudila muže. Ví to, nebo se to před ním tají?“

„Můj syn ví vše, co potřebuje. Ale k jádru věci! Důvod k tomu, abyste si své splíny a svůj hněv vybíjela na něm, neexistuje! A jestli se to bude dál dít, zařídím, abyste z této školy letěla vy. A to okamžitě. A nejen to, zařídím i to, že si kdekoliv v tomhle okrese neškrtnete a skončíte za kasou v samoobsluze. Mého syna nikdo šikanovat nebude! A už vůbec ne kvůli mně! Takový váš přístup z pozice učitelky je odporný!“

Začne zvonit. Učitelka sedí za svým stolem a neví hned co říct. Evidentně je v pozici, ve které se necítí komfortně. Dobře jí tak, ať si to vyžere, pomyslí si Tomáš při pohledu na ni a nejraději by ji něčím dorazil tak, že by spadla pod stůl. Ale k tomu nedojde.

„Tome, běž do třídy! Ještě si tu s paní učitelkou něco vyříkáme, ale to už se nebude týkat tebe.“

Tak odejde, opustí ten kabinet, kde je dusno a on se docela rád zase nadechne. Dohru všeho si dokáže domyslet.

Ve třídě sedí všichni jeho spolužáci a zírají na něj. O co jim jde? Co vadí jim? Že nemá tátu, nebo že je přikrčenej, že se drží při zdi, že na sebe neupozorňuje, že se před ně nedere, že s nimi nesoutěží, že nemachruje, že není namistrovanej jako oni. Ať jdou do háje! Připraví si pomůcky a čeká, co bude, až ta jeho matikářka přijde také.  

Kupodivu se neděje po jejím příchodu nic! Je konečně klid. Pěnkavová je ve své roli, za kterou je placená, a on je v roli žáka, jemuž učitelka nevěnuje jediný svůj pohled. Ale pro ten moment, pro tu chvíli to vzhledem k okolnostem vnímá jako výhru. Už žádné šikanování, už žádné kecy, kterými podrývala jeho důstojnost a autoritu. Vnímá to tak, že je to dobrý začátek ke změně a že na jinou školu snad nebude muset.

Doma se matky zeptá, co učitelce po jeho odchodu z kabinetu řekla, že byla ve třídě i směrem k němu jako vyměněná.

„Řekla jsem jí to, co jsem jí říct musela. Že s jejím bývalým mužem čekám dítě.“

„Děláš si srandu?“

„Ne! Prostě jsem vyložila karty na stůl. Chápu, že je na mě naštvaná, že by mě nejraději zabila, ale to není důvod, aby ničila tebe. V takovém případě, kdyby to mělo pokračovat, nemá za katedrou co dělat. A já bych se o to postarala.“

„Proč si mi to neřekla?“

„Neřekla co?“

„Že máš přítele, partnera nebo co vlastně?“

„Nebyla ta správná chvíle, ale chystala jsem se ti to říct, to mi věř. Protože bychom již rádi bydleli společně.“

„No to je mazec.“

„Já vím, je toho na tebe hodně. Ale ty musíš pochopit, že s někým chci být. Ty jednou vyrosteš a co já pak. A tohle byla prostě láska na první pohled. Nešlo se tomu bránit, nešlo před tím utéct. Ani jemu ani mě.“

„A to ti nevadilo, že je ženatej, že není volnej?“

„Rozvedl by se tak jako tak. Nebyl spokojenej. To mi můžeš věřit, ale taky ne. Nemíním si před tebou dělat alibi. Mluvím s tebou na rovinu, jako s dospělým mužem.“

„Ale to já ještě nejsem.“

„Vím, že ne. Ale přijde mi to k dané situaci lepší, než abych s tebou hovořila v obezličkách jako s klukem, jemuž je čtrnáct a musím brát na to zřetel. Nechci ti něco nalhávat, vytvářet v tobě nějaké klamné iluze o světě, nebo dokonce o mě. Ne! Jsem sice tvoje máma, ale jsem také ženská, která dělá chyby a asi i ubližuje a koná někdy tak, že se to něčemu nebo někomu příčí. Ale tebe miluju a nikdo mi tě nebude srážet a už vůbec ne kvůli mým záležitostem. Rozumíš mi nebo ne?“

„Snažím se. Jdu ven.“

„Dobře. A dávej na sebe pozor. Do setmění doma, jasné.“

„Jo, mami. To máme přece zajeté. Takže já budu mít sourozence?“

„Ano, těšíš se? Nebo tě to štve?“

„Ani jedno, ani druhé. Nevím teď.“

„Jasně, vybalila jsem to na tebe možná trochu bezohledně. Ale život někdy je takový, tvrdý, nespravedlivý, promiň, ale tak to je a táta by ti to řekl také. A asi by bylo lepší, kdybys leccos slyšel přímo od něj.“

Zalesknou se jí oči, pořád to tam je, ten smutek po něm, že je pryč a ona bez něj. Tomášova máma od té doby, jen co se trochu sebrala, citelně přitvrdila. Směrem k sobě, k němu, k lidem kolem sebe, aby si uhájila to, co chce, co potřebuje a že někdy při tom šlápne vedle … kdo ne!

Líbnou se. Oběma to pomůže. Snést tu tíhu ze sebe. Tomáš pak seběhne z pátého podlaží bytovky po schodech, bere to po čtyřech, co by ne, pak se sveze po zábradlí a záhy je před barákem, kde se mu otevře pro něj celý svět. I když je to jen jeho malý kousek. On to tak ale nevnímá, pro něj to je téměř celý jeho „vesmír“ a místo, které zná a kde se cítí doma. Jako by z něj spadl ranec, který táhl na zádech. Rozběhne se jen tak, cítí úlevu a radost, že je po všem.