Rozptýlení před saunou

Jezdí pravidelně do malé sauny nevelkého města. Má to tam rád. Vždy tam někoho potká, může s někým pokecat. Ale nevadí mu i mlčet a být tam jako tichý "společník" mezi ostatníma. Před tím si ale zajde na jedno pivo do restaurace

v areálu sportovního centra. Tam obvykle dva pánové, štamgasti, hrají kulečník. Baví ho je sledovat. Ta hra sama o sobě má pro něj kouzlo, které ho dokáže upoutat. Proto si ji také rád zahraje, když je příležitost. Je to jako šachy, člověk se soustředí na to, jak uhrát, co se dá. A při tom lze být stranou toho vnějšího světa, který na vás doléhá.   

Ten den tam ale ti dva pánové nejsou. Objedná si malé pivo a sleduje místo toho starší pár co sedí u stolu proti němu. Působí oba jako sympaťáci. Jako milí lidi, kteří na sebe neupozorňují a jsou rádi, že jsou spolu. Ani už neví, na jaké téma s nimi zavede řeč. Dokonce mu nabídnou, aby si k nim přisedl. Udělá to rád s poznámkou …   

„Ale jen na chvíli, chystám se do sauny.“

„Vážně? Tak si s námi dejte ještě pivko, aspoň se budete potit víc,“ řekne paní a vyloudí prima úsměv.

Objedná si ho. Uvědomí si, že vlastně nemá důvod příliš pospíchat. Že sauna počká.

„Ještě jsme vás tu neviděli,“ řekne pán nesměle.

„Jezdím sem pravidelně, ale dnes výjimečně o něco později než obvykle.“

„Vidíte, tak jsme na sebe natrefili. Odkud jste?“, zeptá se.

„Z Lomnice.“    

„Tam jezdíme. Máme tam příbuzné a někdy tam i rádi na tom vašem náměstí nakupujeme.“ Paní převezme otěže komunikace a pán jen nepatrně přikyvuje a ošívá se.

„Pocházím odtamtud. Dlouho jsem žil jinde a před pár lety jsem se vrátil. Táhlo mě to sem do tohohle kraje.“  

„A?“

„Jsem za to rád. Patřím sem. Cítím to tak. Byť teda poznávám i odvrácenou stránku maloměsta.“

„A ta je?“ Paní jako by to věděla, ale chce to zjevně slyšet od něj.

„Jste pod větším drobnohledem, každý o vás ví i to, co nevíte vy sám.“

„Jo, chápeme, to je holt to něco za něco. Ono je to tak skoro ve všem. Viď, Karle.“

„Jo, jo, i v manželství, mladý pane,“ ucedí potichu a trochu tím svou ženu pošťouchne. „Vy jste asi svobodný, že.“

„Ano, ale vidět vás dva, jak tu spolu jste, tak bych do něčeho takového i šel.“

„Jak to myslíte?“

„Něco z vás jde, co mi dělá pro teď dobře.“

„To víte, léta usilovné práce,“ utrousí paní a usměje se. Pán jen přikyvuje a raději k tomu nic moc nedodává a odvede řeč jiným směrem.

„Letos ta zima za moc nestála, viďte.“  

„To je pravda, ale u nás se ten sníh místy držel. Byl jsem letos i třikrát na běžkách. Jizerky, Krkonoše.“

„Taky jsem chodíval, ale už to nedávám a žena by mě ani nepustila,“ řekne pán a zasmušile se při tom kouká do svého půllitru s pivem, jako by na jeho dně něco hledal.

„Protože musím mít rozum já, když ty ho někdy nemáš.“ Paní to vysloví s dávkou nadsázky, ale je jasné, kdo v jejich vztahu drží otěže.   

Oba se tomu zasmějí, chytnou se jen tak spontánně za ruce. Pán si pak musí odskočit a vzdálí se na chvíli od stolu.

„A co vy vlastně děláte?“ Paní to nedá a zeptá se. Chvíli váhá, zda má na to téma zavést řeč, nakonec přece jen odpoví po pravdě.  

„Dřív jsem učil, děti s hendikepem. Teď jsem na volné noze a dělám, co se dá. Vás bych tipoval, že jste doktorka.“

„Byla jsem radioložka.“

„Tak to jsem vás otipoval skoro správně. A co váš manžel? Moc milý pán.“

„Ten jezdil sanitou. To víte, práce v nemocnici, tam jsme se potkali a šlo to ráz na ráz. Láska na první pohled.“

Mezi tím se pán vrátil a sedl si na své místo. Objednal si další pivo. Jeho žena taky, černé, malé, pila ho decentně jako dáma.

„Ochutnejte ho,“ nabídla mu.

„To se nehodí, abych vám pil z toho.“

„Ale prosím vás. Nechte toho a zkuste ho.“

Tak smočil rty a trochu si piva loknul.  

„Je vynikající. To si tu příště dám.“

„Jenom pozor, je to šestnáctka.“ Pán ho varoval, jako by s ním měl nějakou špatnou zkušenost.

„A sakra. Tak to dávám maximálně jedno dvě, pak se motám.“

„A vidíte, moje žena, pije pomalu třetí malý a je ok.“

„Mám trénink.“

„Je dobře vychovaná,“ přisadí si pán a řekne to tak, jako že to je pro změnu jeho výchova.

„Jo, to se hned pozná,“ odpoví a trochu se tím přidá na jeho stranu, jako že mu rozumí, že je přece taky chlap. Paní si drží nadhled a uhodí na něj …       

„Heleďte, a proč jste s tou prací učitele skončil? Přijde mi, že je to ve vašem případě docela škoda.“

„Už to prostě nešlo. Do určité doby to bylo celkem fajn, pak ale přišel jiný ředitel, a se vším dalším jsem to už prostě nechtěl dělat. Jak napsal klasik, nebyl jsem tam už rád. Navíc jsem cítil, že chci jít dál jiným směrem. Tak jsem začal …“

„Co?“

„Psát. Scénáře, povídky a tak. Baví mě to. Víc než co jiného. Unikám tím do svého světa, kde mi nikdo nediktuje, co a jak mám dělat, není tam nade mnou žádná autorita.“

„To musí být prima svoboda,“ řekne pán jen tak.

„Ano, to je asi na tom ta nejpůsobivější hodnota, kvůli které to taky dělám. A pak ten zážitek, když se vám někdy daří rozvíjet příběh a on vám nějak roste pod rukama. To se slovy nedá příliš popsat.“ 

„Tak ať se vám to daří. Není to dnes jednoduchá doba,“ řekne to paní tak, jako by tušila, že je to pro něj zápas o existenci, že rozhodně nebude žádný milionář, ale ten, kdo musí hodně počítat, aby zaplatil složenky a vše co je potřeba. 

„Není, ale bylo i hůř se domnívám. Člověk se musí prostě nějak zorientovat a dávat si bacha.“

„Myslíte, aby vás někdo neobechcal?“ Pán to řekne důrazně, paní se na něj přísně podívá.

„Nejde to říct jinak?!“

„No víte, on to pan manžel říká příhodně, čeština je i v tomhle krásná.“  

„Vidíš, jak se mě zastal. To je od vás milé, ona mě jinak žena dost válcuje.“

„Kdybys nepovídal.“

A pak nastane chvíle ticha, které nikomu nepřekáží. Upijí svá piva, dívají se kolem sebe, on se podívá na hodiny na zdi a zjistí, že na saunu má nejvyšší čas.

„Už budu muset. Vážně. Moc mě těšilo. Být tady s váma.“

„Nás taky.“ Paní to řekne a pán se tak laskavýma očima dívá. 

Vstane ze židle, zaplatí své dvě malá piva a pohledem se ještě s tím párem rozloučí. Potěšilo ho to prima setkání, které neplánoval. Dokonce si dokázal představit, že by do toho s nějakou prima holkou praštil, třeba hned ten den, kdyby tu prima holku pro sebe potkal.

Míří hned do sauny, kde se míní zahřát a taky schovat. Vždy se tam na tu chvíli vytvoří nějaká náhodně uskupená parta. Vznikne to samočinně, každý se bere, jaký je, alespoň navenek mu to tak připadá. Chvíli se mlčí, pak se povídá. Je to taková spontánní hra, ale nikoliv kdo z koho, vše se děje „jen tak.“ A to je asi i to, co podvědomě vyhledává.

Domů se vrátí pozdě večer. Sedne k TV a téměř usíná. Příjemná únava, letargie, taková ta chvíle, kdy něco řešit není potřeba. Jen tu něčí ruku, které by se držel, pro ten moment více a naléhavěji postrádá.