„Co děláš?“ „Koukám na tenis.“ „Kdo vyhrává?“ „To není důležité?“ „Jak to že ne?“ „Prostě není. Ne pro mě. Líbí se mi ta hra sama o sobě a to jak k ní Federer přistupuje.“ „Aha. Zase mudruješ a filozofuješ." „Nemusíš to poslouchat
... když nechceš. Níkoho nenutím, ani tebe … vím, že mě máte v mnoha směrech za pitomce.“
„Zase se lituješ.“
„Jen konstatuju, ale jo, lítost tam asi trochu je. Promiň, už nebudu …“
Mikyho ranní rozhovor se starším bratrem, u něhož byl na návštěvě. Chystal se právě do lesa na lov po náročném týdnu stráveném v kanceláři a na jednáních. Miky seděl, pil kafe … nepracuje, sedí u písmenek, to je jeho práce. On to tak vnímá, jeho bratr moc ne. I když se od určité doby snaží, ale … mají to zkrátka jinak nastavené.
„Ten Federer je vážně třída,“ řekl Mikyho bratr, když se chvíli díval na výměnu, která byla skoro nadpozemská.
„To je. Génius a gentleman v jedné osobě,“ odpověděl Miky.
„Také se umí vzteknout, viděl jsem.“
„Možná před lety, teď už moc ne. Dozrál, umí překročit své ego, dokázal víc, než ti, proti nimž hraje. A je skoro jedno, jestli na tom kurtu zrovna vyhraje nebo prohraje.“
„Já myslím, že jemu to jedno není. Určitě jde na kurt proto, aby vyhrál.“
„Já myslím, že jde na kurt proto, že to co dělá, miluje. Je to jeho láska ke hře, ta ho žene, ne výhra nad soupeřem.“
„Ale když vyhraje, dostane prize monay a ne malé.“
„Řekl bych, že tohle pro něj rozhodně není to klíčové.“
„To se pleteš.“
„Myslím, že ne.“
„Jsi naivní.“
„Jo, jo i tak se to dá říct, asi jsem, ale …“
Přerušil se. Věděl, že přít se bratrem nemá moc cenu. Zpravidla to nikam nevede. Mají se rádi, jak by ne. Miky ke svému bratrovi vždy vzhlížel, byl ten, od něhož se vždy čekalo víc a z pohledu jejich otce to tak je. Prvorozený je úspěšný manažer, zatímco jeho mladší synátor je pisálek. Ani neví čeho, nečte to, nezajímá ho to, jen snad někdy, když z toho něco … ale ani to moc ne. Miky to dávno neřeší, smířil se, je to tak dané a změnit to nejde.
Kouká dál na TV. Pohled na Federera, na to, jak se mazlí s míčkem, na to, jak elegantně a s jakou lehkostí se pohybuje … to je neskutečné. Je to tanec, kterým všechny své soupeře převyšuje. A může prohrát, co by ne, ale nic to nemění na tom, že je – alespoň tedy pro něj - vítěz.
„Co budeš dnes dělat?“
„Záleží na tom?,“ odpověděl stroze Miky.
„Jen jsem se zeptal.“
„Nevím, nelajnuju si to dopředu. Nemám to tak.“
„No jo, taky bych to tak chtěl mít, psát, lelkovat …“
„Můžeš si to zkusit! Co nebo kdo ti brání?“
„Povinnosti, zodpovědnost, práce … to ty nemůžeš pochopit.“
„Jo, jo, asi nemůžu. A snad ani nechci některé věci chápat, víš. Máme to oba jinak, ale můžeme se navzájem respektovat. A o tom to také je.“
„Já tě respektuju, ale …“
„Myslel jsem respektovat bez ALE.“
Bratrovi vzal Miky v tu chvíli vítr z plachet. Nestávalo se to často, vlastně do jisté chvíle se to nestávalo vůbec. Až teď.
„Ty víš, co mi vadí.“
Blbá odpověď, nebo spíše konstatování. Co na to Miky mohl, jen s povzdechem …
„Je jedno, co ti vadí. Řešíš snad ty, co vadí mě? Řešil si to někdy dřív? Řešil to snad můj otec? Ne. Jen kecy o tom, co je na mě … a co bych měl … a proč … Už toho bylo dost.“
„Zbytečně se rozčiluješ.“
„To není rozčílení, to jsou emoce, teď pro změnu nechápeš ty mě. Ale to je jedno. Nechme to. Užij si les a nic netref. Říkám to upřímně.“
Bratr na něj zíral. Nechápal, co se to s Mikym před jeho zraky děje. Najednou - on starší bratr - neměl na vše odpověď. Vnímal, že to ze strany Mikyho nebyl útok na něj, ale že byl a je před ním konečně sám za sebe. Možná díky jeho dívce, pomyslel si. Cítil, že by za to měl být rád, že to tak je, ale … . Záhy vstal, vzal si své věci a odešel.
Miky zůstal sedět u TV. Zápas se chýlil ke konci. Matchboll, poslední míček k výhře Federera nad … to nebylo podstatné. První matchball proměněn. Sledoval, jak k výhře ten člověk přistupuje, s noblesou, s nadhledem, podal ruku soupeři s úsměvem, skoro to vypadalo, že by tu výhru na kurtu přál víc jemu než sobě … bylo to tak velké, žádné ego, ani v takové chvíli ne, žádné bušení do hrudi, já jsem TEN … jen pokora a zářící oči … toť vše. Skoro měl slzy, když to viděl. Zrcadlo, které se pamatuje. Které definuje to, co je důležité, nejdůležitější … láska ... v jakékoliv formě.
V krátkém prostřihu zahlédl v hledišti mezi diváky Federerovu manželku … i ona se jen lehce usmívala a tleskala … . Miky vnímal, že tleská i tomu na druhé straně … úžasné, skoro neskutečné. Ale možná pro někoho naivní, ať si to vnímá každý, jak chce.
