Ta žena kráčela ulicemi, dívala se na lidi, právě prodělala šok, opustil ji partner na první adventní neděli. Řekl ji, že je zamilovaný a že si nemůže pomoct a že zkrátka chce odejít. Že nemá na vybranou, že to je osudovost, jeho
setkání s ní a že by moc rád, aby to chápala a dala mu co? Požehnání? Ať si táhne, řekla mu v první chvíli. Ať si jde, když o to stojí. Hodila po něm talíř a měla chuť udělat toho mnohem víc, nejlépe s ním vyrazit dveře, nebo ho hodit rovnou z okna ve třetím podlaží, to by se ji v ten moment asi ulevilo nejvíc. Plánovali rodinu, plánovali společné bydlení, sháněli větší byt a najednou bylo všechno pryč. Nedokázala si to vysvětlit. Byli spolu tři roky. Měla pocit, že se milují, ona tedy jeho rozhodně ano. Ale co on ji? No buď byl výtečný herec nebo ona byla naivní. Tak je z ničeho nic sama. V pětatřiceti, v době adventní, kdy vidí lidi kolem sebe spárované dohromady, a kdy snad nikdo nechce být osamělý, singl, ačkoliv to údajně frčí.
Sedla si na lavičku a jen tak pozorovala dění před ní. Byla jako praštěná palicí. Souběh mnoha rozdílných a protichůdných emocí ji dusil a přiváděl téměř k šílenství. Připadala si zrazená, odstrčená, konečně si myslela, že našla toho pravého, s nímž stráví zbytek života. Opravdu si to přála, opravdu v to doufala, a co víc, ona tomu dokonce věřila, byla o tom přesvědčená. Cítila nenávist, cítila frustraci, cítila se ponížená, a to na tom bylo asi to nejhorší. Oklamaná někým, komu plně důvěřovala, komu se dávala všanc a pro něhož mnohé obětovala, pro něho, pro jejich vztah, pro jejich společnou budoucnost, kterou si přáli.
Přemýšlela nad tím, co udělala špatně, začínala se vinit, není dost sexy, nebo snad postel, nebo mu vadila její touha číst, poznávat nové věci, sbírat staré krámy jako lp desky? Možná byla někdy moc infantilní, má to v sobě po tátovi, ví to, ale Kamil ji vždycky říkal, že právě to se mu na ni líbí.
Co teď má dělat? Ukrýt se, schovat se před světem, bojovat s tím uvntř někde mezi čtyřmi stěnami, dokud se přes to nepřenese, dokud nebude happy a schopná vyjít mezi lidi s úsměvem na tváři. To by mohlo trvat měsíce. Nebo si má sednout do letadla, odletět někam hodně daleko za teplem. Bude se válet u moře, pít drinky, v noci se procházet po pláží v letních šatech a třeba někoho klofne, hned první noc se s ním vyspí a užije si. Je to ale řešení, té bolesti stejně neuteče a může být kdekoliv. To věděla a ví, není mládě, které si tím prochází poprvý. Ale s Kamilem nečekala, že se to stane. Byla to láska na první pohled, při prvním setkání cítili, že k sobě patří, ona si byla tak jistá … do háje, má tohle zapotřebí. Co komu provedla, že se teď tak trápí. Má se tím snad někam posunout, aby pak byla víc nad věcí, aby k sobě nepustila každého, kdo se o ní pokusí. Ví, že je pro muže žádoucí, ví, že jí chtěli mnohokrát sbalit pro jasně čitelné úmysly. Jsou ti muži někdy tak průhlední, že se nestydí. Být lesbou, možná by to měla jednodušší, napadlo ji. Ale tyhle věci jsou prostě dány a ona je jedním slovem hetero stoprocentní.
No nic, budeš to muset holka strávit, budeš muset přejít přes ten práh bolesti, a pak kdo ví, třeba se něco změní, třeba tě to holka zlomí, že už k sobě nikoho nepustíš, třeba budeš stará panna bez dětí, zatrpklá mezi svými knihami a lp deskami, které s Kamilem společně rádi poslouchali a někdy tím trávili i celé dny. Leželi v posteli, hrál gramec staré songy, vraceli se jakoby do minulosti, do období třeba první republiky. Bylo to čarokrásné, naplňující, téměř dokonalé. Najednou je to pryč. Jak má teď do toho svého bytu přijít, kde on byl u ní tři roky nocležník. Sbalil si kufry, svých pár věcí a byl pryč.
No jo, začalo se mu dařit v práci, rostl, vydělával stále víc, čekalo ho povýšení, bál se toho, přijmout tu výzvu, dodávala mu odvahy, že nemá co ztratit a když to nevyjde, ona ho bude mít stejně ráda, ne-li ještě radši, ale to mu neřekla, protože jí pra nic nezáleželo na tom, jak vysoko bude ve firmě postavený v její hierarchii, kde působil od školy. Chtěla hlavně, aby on byl spokojený, aby ona byla spokojená s ním. To povýšení mu ale nakonec klaplo, stal se ředitelem pobočky, začal být více v práci než s ní, začal jezdit na služební cesty. A na jedné z nich se to stalo. Stupidní zápletka, jako nějaký laciný film. Odjel do Londýna, na hotelu byla recepční, strávili spolu noc a pak další, jo, málem by ji Kamil sděloval i detaily, ale stačilo. Utla ho. Jdi si za ní, táhni, pane řediteli, vyházela mu zbytek věci za dveře co si nestačil dát do kufru, a jen čekala až zmizí. Chvíli se na ni díval a pak beze slova odešel. Navždy.
Tak a teď byla tady. Na lavičce uprostřed městského parku, cítila zimu a chlad, ale jít domů se bála. Všude bude číhat, z každého rohu ho bude cítit. Musí se s tím popasovat, musí se s tím utkat, jít do steče ať to stojí co to stojí, neuteče. Nikam před tím nezmizí, bude to před ní pořád jako val, když se tomu nepostaví. Musí být silná a musí to dát. Přece nedovolí, aby ji Kamil zničil.
Pomalu vstala, duchem nepřítomná kráčela vstříc k místu, kam pro ni vstoupit bude moc těžký. Ještě včera tam byli spolu, ještě včera se tam milovali, jak mohl, když věděl, že je už na odchodu. Při tom to bylo pro ni tak krásný. Vážně ničemu nerozumněla v té chvíli.
Bytovka stála před ní a ona si ji představovala, jak hoří. Jí by dali nový byt, začala by na novo v novém prostoru s novými věcmi. Mezi novými sousedy s novými výhledy do krajiny. Odstřihlo by jí to od minulosti a byla by tu nová přítomnost s novými výzvami, přáteli, lidmi. Vyjela s třesoucím se dechem do třetího podlaží. Stála přede dveřmi bytu, odemkla si. Vešla do chodby. Ticho, tíseň, nic. Prázdno i v duši. Všude okolo taky. Jako by to ani nebyl její domov, ale něco docela jiného. Klec, kde se má následující dny, týdny a měsíce trápit. Proč?
Vešla do kuchyně, sedla si na židli. Dívala se z okna a měla v očích slzy. Sledovala pod oknem děti na pískovišti. Bude je snad mít taky? S kým, není už nejmladší, tikají ji biologické hodiny, dozrál v ní ten pocit, že chce být matkou, že je připravená ji být. A najednou nic. Recepční z Londýna, kterou nikdy neviděla, ji vzala lásku jejího života. Byla by ji asi vyškrábala oči. Ráda by věděla, jak aspoň vypadá, jaká je ve skutečnosti. Jen si ji tak chvíli představovala, ale drásalo ji to duši tím spíš, když přišly myšlenky na to, že je už Kamil s ní někde v posteli a užívá si. Zmetek, šizuňk, jen ať ji přijde na oči, dostane pěstí, debil. Rostla v ní nenávist a pak zase smutek, který ji hnal další slzy do očí.
Když vstoupila do obýváku, břinkl ji do očí gramec s poslední lp deskou, kterou si společně ten poslední večer pustili. Jakou špinavou hru to s ní sehrál na rozloučení. Vzala tu desku a mrštila s ní o zeď. Roztříštila se na malé drobné kousky. Jak křehká byla a při tom v ní bylo tolik krásy, hudby, která se tóny dotýkala nebes. Tak jak to umění někdy dovede, a proto ho potřebujeme, proto ho chceme. Dusí ji každý tón, který se ji z té desky připomene. Nebýt ten gramec rodinný šperk, vyhodila by ho taky. Ale to nemůže, to je dárek od otce, to on ji přivedl k té zálibě, už jako malá s ním poslouchala lp desky, seděla tátovi na klíně a vnímala jeho dech, jeho vůni, bylo to krásné, bezpečné, to něco, co člověka utváří, že ví, že ho někdo miluje a udělal by pro něj vše.
Chtěla tátovi zavolat a říct mu, jsem v háji, jsem sama, Kamil odešel, můžu přijet? Ví, že by ji otec neodmít, ale udělat to ... byl by to útěk. Tohle si prostě musí vyžrat a teprve pak se ukáže, co bude. Vnímala, že se nyní musí spolehnout sama na sebe. Na to co je, co má v sobě pro těžké chvíle. Musí využít své záchytné body k záchraně, k znovunalezení naděje, ale pro ten moment kde nic tu nic. Zhroutila se do křesla a dívala se do zdi. Víno nechce, piluli také ne, a co až se setmí, to bude teprve mazec, peklo na zemi. Dá to, musí, a pak ji to napadlo. Udělá si šálek kávy, kterou si s Kamilem přivezli z Brazílie. Byli tam loni, byl to pro ni dárek, strávili tam krásných čtrnáct dní s tím, že by tam mohli i počít dítě. Vysadila antikoncepci. Nebyla by možná v této situaci, kdyby se zadařilo a ona byla v jináči. Jenže přijeli, užili si všemi směry, ale testy nelhaly. Nebyla gravidní.
Ta káva, vůně z ní, vracela se do míst, kde jí s Kamilem bylo hezky. Cítili se volní, svobodní a šťastní, jak jen dva zamilovaní lidé mohou být. Bylo to pryč. Není první ani poslední. Ví, že se to děje, ví to, ale čelit tomu na vlastní kůži to je něco docela jiného. Tak se holka předveď, ukaž, co v tobě je, kolik máš síly to snést, unést.
V tom ji zadrnčel mobil. Kamilovo jméno na displeji. Chtěla to hned vzít, třeba se chce vrátit, třeba všeho lituje! Houby, nechala mobil zvonit v tónech hudby, kterou si společně do mobilu nahráli, kterou měli pro sebe, když si volali, aby jim připomínala tu lp desku, kterou si pustili jako první ze všech ostatních. Mrštila s mobilem o zeď. Hudba přestala znít, místo ní nastoupilo ticho, které úřadovalo v celém obývacím pokoji. Do ložnice se ani neodvažovala vstoupit. Ustele si na gauči, stejně nezamhouří oči. Dostala ten byt od táty, jen co se zmátoří, pojede za ním. Zase krapet dospělejší a vědoma si toho, že být tou malou holkou v jeho blízkosti a pod jeho ochrannými křídly bylo neskonale snadnější, jednodušší.
