Občas zavítá do města, kde vyrůstal. Ne že by tam přímo jel, nebo ho fyzicky navštívil, ale přesto se v něm prochází, duchapřítomně a sebejistě, protože za ta léta co tam prožil, si ho pamatuje naprosto dokonale. Vlastně zná ....
... to město víc než které jiné a dokonce má za to, že ho zná víc než kdo druhý, což se asi mýlí, ale ta myšlenka, že by to tak bylo, nebo mohlo být, se mu jednoduše zamlouvá, a tak ji začne postupně věřit – že nikomu není jeho rodné město tak známé a oddané jako jemu osobně.
Není příliš velké, ale je tam vše co potřebuje – kino, koupaliště, stadion, desítky hřišť, potok, tráva, domy, ulice a taky škola, ale tu nepotřebuje, do ní jen chodí, jako řada ostatních, protože musí, protože není zbytí. Jeho školní výsledky odpovídají jeho povaze. Učitelky – tedy některé - nad ním ohrnují nos. Mají za to, že je pro něho školy škoda, jakož i všeho co se chlapci, ať už jakémukoliv musí dostat, aby z něj jednou něco bylo. Co? To ještě neví!
Tak tedy – je kluk, to za prvé, trochu rozverný, trochu uličnický, ustavičně nepozorný vůči věcem, které ho nezajímají, a naopak pozorný vůči všemu, co je v jeho očích důležité a zásadní. Třeba město kde vyrůstá … svého času mu dává svůj hlas, svou eleganci, svou schopnost dýchat jeho vzduch a probíhat jeho ulicemi. Dává mu svou činorodost a touhu poznávat věci pro něj nové a nepoznané. Má za to, že to není málo. Protože co by to město bylo bez něj a bez jemu podobných? Co by bylo bez dětského zpěvu, jásotu, křiku a nářku, co by bylo bez chlapeckých půtek a dobrodružných výprav … ? Co by bylo konec konců bez lidí, kteří v tom městě naleznou svůj domov?
Dominantou města je velká továrna. Pracuje v ní jeho otec a stejně tak i většina otců chlapců, s nimiž se stýká. Komíny se tyčí vysoko k nebi a téměř každý večer z nich jde hustý tmavý kouř. Kolikrát si přeje, aby ta továrna lehla popelem, aby ji někdo srovnal se zemí a na tom místě vybudoval třeba cyklistickou dráhu nebo aqua park. Prostě cokoliv, z čeho by i on sám měl radost. Jenže to se nestane, to by se musel stát zázrak a na ty příliš nevěří. Třebaže v Ježíška co nosí na vánoce dárky a jemuž píše svá přání za okno, věří dlouho. Tak se s tím smíří, že ta továrna tam zůstane, že ta továrna zkrátka a dobře k tomu místu patří. Jakož i ty komíny a kouř z nich. Jakož i on sám. Jakož i jeho otec a jeho matka a taky bratr, s nímž se v jednom kuse hádá. Jakož i učitelka Komárková na základní škole, která mu leze krkem a kterou by nejradši nikdy nepotkal. Jakož i soudruh Makovec, nafoukanej starej pán co je ředitelem školy a má za to, že z titulu své funkce může kdekoho pro nic za nic sekýrovat. Přes to všechno, je mu mezi těmito a mnoha dalšími lidmi docela dobře a má je svým způsobem alespoň některé i docela rád. Už tehdy se nevědomky snaží v každém najít to pozitivní.
Pár detailů nebo chcete – li obrazů, které si vybavuje naprosto dokonale. Třeba starou vodárnu! Tam chodí s klukama co chvíli a užívá si to panoptikum úzkých uliček a průchodů lemovaných starými zpola rozbořenými domy z červených cihel dávno zbavených omítky. Připomíná mu to Stínadla z Rychlých šípů, které svého času hltá jedním dechem. Zvlášť noční výpravy do těch míst na něj působí téměř mysticky. Ten strach, který zažívá a při němž se mu kolikrát tají dech, mu dělá dobře. Stejně jako ostatním klukům z party –Tomášovi, Vénovi, Frantovi a Danovi. Nebo mohutná betonová zeď za jejich domem! S klukama do ní tlučou tenisákem jako smyslů zbavení. Je to hra, ostatně jako všechno ostatní co dělají a čemu přikládají téměř vesmírný význam. Nebo kamenárka! Skalní útvar na periferii, na nějž každý kluk z toho města vyleze nesčetněkrát. I on, třebaže jednou spadne a při tom si zlomí holenní kost. Nebo místo, kam chodí sbírat zkamenělé obratlovce! Najde jich spoustu a některé z nich skončí dokonce v přírodovědném kabinetu školy. Je to z jeho strany nepatrné vstřícné gesto směřované výhradně učiteli Machatému, starému prošedivělému pánovi přezdívanému pro jeho neupravený vzhled a zádumčivost Einstain. Jeden z mála, koho si ve škole oblíbí. Nebo rozhledna! Slavná Štramberská rozhledna, která už sice není zeměpisně součástí jeho města, ale je tak blizoučko, že ji má za svou. Z jejího vrcholu vidí nejen celé město ale i celý přilehlý kraj mírně zvlněný a z velké části zalesněný. A tak by mohl pokračovat téměř do nekonečna.
Nezbývá než poznamenat, že jeho rodné město je i něco jako jeho první láska - k místu, k ulicím, k lidem, k domům, ptákům a stromům … a to všechno pro něj hodně znamená. Protože na první lásku se nezapomíná. A stejně tomu tak je i v případě toho kluka z ulice, který ještě netuší, ve chvíli kdy se to stane, a kdy své rodné město opustí, co ho v následujících dnech, týdnech, měsících a letech čeká.
Je mu čtrnáct. Pamatuje si, jak on, matka, bratr sedí ve stěhovacím voze plném různých krámů. Pamatuje si, že je léto, svítí slunce a ulice v tom sobotním odpoledni zejí nezvykle prázdnotou. Pamatuje si, jak se skrz okno dívá za ubíhajícím rodným městem, které mu vlastním způsobem dává sbohem. Pamatuje si, jak matka vedle něj pláče a bratr se ji snaží marně utišit. Pamatuje si, jak moc si přeje zůstat, netušíc v té chvíli, kdy a zdali vůbec se tam ještě někdy vrátí.
