Tak už je to tady. První den do školy. A on v roli táty, který tam má svého syna dovést. Má z toho divný pocit. Nějak se mu tam s Pavlem nechce. Nejraději by ho měl u sebe, ale to prostě nejde. Budou to muset oba nějak skoulet. .
„Tak co, jsi připravený?,“ zeptá se Pavla ráno u snídaně.
„No jo, snažím se, ale moc se mi tam, táto, nechce. Vážně tam musíme?“
Přisvědčí a napije se honem kávy. Bez ní po ránu téměř neexistuje. Je to jeho rituál, který dodržuje. Tak jako jeho syn vyžaduje ráno kakao a chleba s máslem.
„Běž si pro aktovku a do pěti minut ať vyrazíme.“
Pavel vstane od stolu a jde si pro aktovku do svého pokoje. On se mezitím dívá z okna jejich domu do zahrady. Jak to všechno sám zvládne. Žena mu odešla před dvěma lety. Ještě je to všechno pořád moc čerstvé. Musí opatrně. Vytváří sám na sebe někdy příliš velký tlak, ale co může dělat. Má to tak a nedokáže to mít jinak. Přijímat věcí s lehkostí není docela jeho parketa. Jsou dva chlapi v chalupě. Učí se, zvykají si, oba! Ale teď přichází zase něco, co bude nové a co změní jejich zaběhnutá pravidla.
Pavel přijde s aktovkou rovnou na zádech. Je pomalu větší než on sám. Tváří se mrzutě. Skoro to vypadá, že bude natahovat …
„Hele, Pájo, nejsi v tom sám. Je ti šest a přišel tvůj čas. Nedá se nic dělat. Ale ty to zvládneš. Jsi přece chlap.“
Pavel se na něj podívá ovšem tak, že by ho nejraději vážně nechal doma, ale copak může. Ještě by na něj přišla sociálka. Bez toho to po odchodu jeho ženy měli nahnuté. Některé věci prostě zpočátku nezvládal. Rodiče jeho ženy chtěli vnuka mít u sebe. Snažili se, a to hodně. Náročné období, náročný proces. Ne, musí to dát, nemůže si dovolit selhat. To by byla voda na mlýn tchána a on by zůstal sám.
Jdou do předsíně. Pavel si nazuje nové boty. Dívá se na ně. Líbí se mu, jak jsou barevné, jen ten jeho smutek v očích … kde se to v něm bere.
„Nic, musíme, jdeme!,“ zavelí otec razantně, aby rozptýlil to, co se právě děje. Strach paralyzuje, a když přijde, je třeba se mu postavit. To ho učila máma a teď to on učí svého syna. Musí mu jít příkladem. Musí, nemá na výběr.
Ke školní budově jdou pěšky. Není to tak daleko a oba se chtějí projít. Nejdou ale tak svižně, jako když míří třeba k řece na ryby. Drží se za ruku. Syn mu ji chvílemi tiskne tak, že ho to svírá u srdce. Vnímá, co se v klukovi asi děje.
„Hele, ta škola … třeba se ti tam bude líbit. Určitě tam pro tebe bude nějaký prima kámoš … nebo kámoška.“
„To sotva.“
„A naučíš se spoustu nových věcí. Číst, psát, počítat …“
„To bych se mohl naučit i doma.“
„Jistě bude prima i paní učitelka. Již jsem se s ní potkal a jeví se mi docela fajn.“ Jistotu ale nemá. Zdála se mu být dost přísná, když s ní mluvil o klukovi, a to se ještě nejspíš držela. Řekl jí, že je se synem sám, že žijí trochu jinak než jeho vrstevníci. Učitelka ho ujišťovala, že to zvládne, že se musí adaptovat … odcházel tenkrát jako někdo, kdo něco prohrál. Nešlo moc argumentovat, nebylo kam ustupovat, ani o co hrát. Prostě základní školní docházka je povinná, to mu učitelka více než jasně naznačila. A ani on nemínil svého kluka izolovat. Když to nepůjde, dá ho v nejhorším případě jinam, ale teď není jiná volba.
Záhy stojí před školní budovou. Je tam trochu hluk a zmatek. Pavel tiskne ruku táty. Má slzy v očích. Musí si k němu dřepnout a dodat mu síly.
„Podívej, kolik je tu dětí. Všichni tam musí.“ S těmi slovy a při pohledu na školní budovu má husí kůží. „Do třídy dnes půjdu s tebou a pak …“
„Pak co?“
„Pak tam budeš sám s paní učitelkou a se svými spolužáky.“
„Vážně je to nutný?“
„Pájo, do háje, kolikrát jsme to už probírali. Podívej, tady jsou i děti, co se tam těší. Není to tak hrozný, věř mi.“
Postaví se, vezme Pavla za ruku a jdou ke vstupu do školní budovy. Sám je dost nervózní. Necítí se mezi tolika lidmi ve své kůži. Zvykl si žít stranou dění a Pája nejspíš taky. Našli kus přírody, kde mají vše, co potřebují. Nejspíš by si vystačili sami, ale kdo ví. Vrstevníky Pavlovi přece nenahradí. Ale taky tuší, co mu od nich při jeho naturelu a jinakosti hrozí. Bude se muset umět bránit. Je na to dost připravený?
V přízemí jdou chodbou školní budovy ke dveřím třídy, před níž stojí učitelka. Právě ta, co s ní před nástupem Pavla do školy a pak i při zápise mluvil.
„Tak jsme tady.“
„Ano, výborně. Hájkovi. Vítám tě, Pavle.“
Podá mu ruku a čeká, že ji Pavel stiskne. On se k tomu ale nemá. Nemíní ruku táty pustit.
„No to nevadí. Můžete jít dovnitř. Pavel bude sedět v řadě u okna ve třetí lavici. Je tam i cedulka s jeho jménem.“
„Dobře. Díky.“
Vede chlapce do třídy, kde je již zhruba polovina dětí s rodiči nebo s jedním z nich. Chce usadit syna do lavice. Pavel ale na židli sedět nemíní. Je jako prkno, se kterým nikdo nehne, nikdo ho neohne. Možná právě toho se instinktivně bojí.
„Prosím, Pájo, nedělej mi to těžší než to je,“ řekne synovi potichu. Už se cítí trochu bezmocný. Pavel se nakonec posadí vedle plavovlasé dívky, která se tváří docela suverénně. Skoro jako maminka stojící nad ní.
„Tak snad si budou rozumět. Moje dcera je nekonfliktní.“
„Můj syn doufám taky.“
Řekne to, ale není si tím vůbec jistý. Za svým si někdy Pavel stojí dost nekompromisně. Dokáže být neskutečně paličatý. To má asi po něm, pomyslí si.
Učitelka se školním zvoněním zavře dveře učebny a postaví se před tabuli. Rodiče se vzdálí od lavic k zadní stěně, kde je i prostor pro relaxaci a hry. Díl napětí, rozpaky. To vše učitelka svým projevem pozvolna rozptýlí. Je na ní vidět, že tu uvítací řeč k prvňákům nevede poprvé. Pavel se k němu otáčí. On ho ponouká, aby se díval před sebe. Cítí se v té roli táty mezi dalšími rodiči dost stísněně. Není pro něj docela snadné být pozitivní, sebejistý.
Když monolog učitelky skončí, spolu s dalšími rodiči pak musí učebnu opustit. Pavel ho sleduje, ale sedí, drží se, bojuje. Možná i díky té dívce, která sedí vedle a jeví se být docela v pohodě.
Čeká pak na Pavla venku další dvě hodiny. Skočí mu, jen co vyběhne ze školní budovy, rovnou do náruče.
„Tak co, jaký je pocit, chlape?,“ zeptá se. Pavel jen pokrčí rameny. Moc nadšeně se netváří, spíše otráveně.
„Někam zajdeme. Zasloužíš si odměnu za to, jak si statečný. Vyber si. Pizzerie nebo cukrárna?“
„Obojí!“ Pavel to řekne tak střelhbitě, že tím tátu odzbrojí.
„Tak jo. Nejprve tedy pizza a pak něco sladkého na slehnutí. Jdeme!“
Řekne to téměř vítězoslavně. Pavel, jak je natěšený, na tu školní budovu za zády téměř zapomene. Ale co zítra, co další dny. Zvykne si, dříve nebo později bude muset. Tak to prostě je. Ale pro ten moment jsou zase spolu, a to je pro ně skvělé.
„Jednou budu architekt jako ty.“
„Proč ne.“
„Mám tě rád, tati.“
„I já tebe.“
Řeknou si to jen tak. Protože se jim zrovna chce. Protože to k nim v ten daný moment přijde.
