První a další pivo

„Hele, ty bys měl především jít svou vlastní cestou a neohlížet se na nikoho.“ Kámoš mu to řekl z pozice toho silnějšího, sebejistějšího. „Jo, taky mi to tak přijde, že už nemám moc na vybranou.“ A snad by si dal při těch svých ..

slovech i techno.

Seděli spolu v putyce třetí cenové. Měl tam před lety kdysi své první pivo. Pamatuje si to. Objednal si čaj, číšník na něj zíral, pak na jeho kamaráda, ten věděl od začátku, která bije, ale jen přihlížel té revuální scéně, která se před ním z ničeho nic odehrávala. Užíval si to doslova jako šmírák. Pak před něj číšník postavil nekompromisně pivo a odkráčel s tácem dál. Na nic se ho neptal, nediskutoval. Kámoš ho v tom nechal tenkrát dost vykoupat. Ostatně co taky mohl jiného dělat.  

„Co je, kámo? Někde lítáš a já už saju třetí pivo.“

„Vzpomněl jsem si na to první zde. S tebou.“

„Jo, to je už dost dávno.“

„Mě ti to tak dávno nepřijde. Nebylo by špatný, kdyby se něco z toho vrátilo. Nebo alespoň zopakovalo.“

„Hele, nezačínej zase.“

„Co jako?“

„Zase ta tvoje melancholie. Ten tvůj sentiment! Vyser se na to!“

„Míro, ale to nejde. Jsem prostě takovej. Jestli tě to tak štve, ok, chápu to. Možná nedokážu být ani dobrej kámoš. Nevím, co to se mnou je. Zkusil jsem všemožné terapie, zkusil jsem leccos, ale minulost prostě nevygumuješ. Chápeš to?“

„Jasně, že jo. Hele, ber mě s rezervou. Podívej, mám tři klacky, do toho žena, práce … nemůžu si dovolit všechno tolik připouštět. A ani to není můj styl. Prostě beru věci tak, jak jsou a …

„A co?“

„Někdy prostě musím taky zatnout zuby, zachovat se třeba jako špión.“

„Tomu nerozumím.“

„Abych prostě vyzrál na někoho. Život je hra kdo z koho. To už si snad pochopil ne?“

„Pochopil a stálo mě to mnoho.“

„Jo. Máš hovno.“

„Můj otec říká holou prdel.“

„Kašli na to. Je to tvůj život. Ale už ho nějak chyť a přijmi za něj odpovědnost. Chceš li něco, jdi po tom a nenech se kousnout.“

„Nebylo mi asi dáno.“

„To jsou kecy. Naučíš se to. Hele, hloupý nejsi, jen už odhoď tu iluzi světa, kde je nějaká spravedlnost.“

„Není to tak snadný, ale pokusím se o to.“

„Ne že se pokusíš, ty to prostě uděláš! A taky si co nejdřív najdeš ženskou.“

„S ní bych si asi nevěděl rady. Mám co dělat sám se sebou.“

„Ty jsi fakt případ! Ty, vole, kámo! Seber se a bojuj! Nic nepřijde samo! Musíš ukázat někdy i svou sílu. Nejde to bez toho. Z kluka si už dávno vyrost. Můžeme vzpomínat, jaké to bylo, ale jakmile vyjdeš z týhle hospody …“

„Tak co?“

„Musíš vědět, že je dobré jít někdy přímo. Musíš umět podstoupit nějaké to riziko.“  

Seděl a díval se okolo. Sledoval to dění, ten ruch, tu dynamiku, tu mužnost, která byla přítomná u každého stolu. Přijít tam s ženou … to by nebylo to pravé místo. Jo stál by o to najít si tu pravou. Být s ní, chodit s ní za ruku, pít kafe ve dvou, spát ve dvou, sdílet něco a mít o sebe vzájemnou starost. Už má té své samoty někdy dost. Ale co může jakékoliv ženě nabídnout? Je vůbec stvořený pro nějakou? Někdy o tom má pochybnost.

„Budu už muset, kámo. Práce volá. A taky koukám, píše moje žena. Ty mobily to je taky něco. Pořád je člověk v dosahu.“

„Proč si ji vlastně nevzal sebou?“

„Sem? Ani náhodou. Tohle měla být především pánská jízda, pamatuj si to.“

„Zopakujeme to.“

„Třeba na přes rok nebo i dřív, když bude příležitost. Já jen doufám, že jsme v něčem také zajedno.“

„Hádám, že jo.“

„Tak to jsem rád. Doprovodíš mě na nádraží?“

„Jasně. Mám tím směrem taky namířeno.“

Vstali, kámoš zaplatil společnou útratu a šli pak přes celé město k vlakáči. Chodili tak spolu i tenkrát po výuce z fakulty. Vzpomíná si, že to nebylo vždy šťastné období. I tenkrát vnímal, že není docela tam, kde by měl třeba být, ale pořád to bylo lepší než cokoliv. Než všechny ty pobyty v nemocnici, které si před tím odbyl. Než trčet mezi čtyřmi stěnami sám a nevědět kudy. Takhle se alespoň něco dělo. Nabíral nové zkušenosti. Poznával nové lidi. Byl součástí systému, kde vzdělání na vysoký něco znamenalo.

Zastavili se u knihkupectví. Koukali na vystavené knihy, kde si je už jako študáci kupovali. Oba byli vášniví čtenáři, oba milovali filmy, jen každý něco docela jiného. Zatímco on měl rád ty vážnější, Míra inklinoval k něčemu, co ho nakopávalo, v čem byl adrenalin, z čeho šlo něco pozitivního.

„Žádnou tvou knihu tady pořád nevidím, kámo.“

„Snažím se, no.“

„Snažit se je málo.“

„Asi jo.“

Chtěl jít od toho. Bylo mu z ničeho nic ze všeho smutno. Ze sebe, z toho jaký vede život, z toho, že se mu toho moc nepovedlo. Jo, litovat se, to mu vždycky šlo, i když už dávno ví, že je to k ničemu.  

Na vlakáči bylo rušno. Tak jako někteří milují cokoliv kolem vlaků, cestování s nimi, pro něj to byl spíše zdroj nejistoty a stresu. Volil vždy raději autobus. Míra si koupil lístek a přišel k němu.

„Jede ti taky něco?“

„Asi za půl hoďky bus.“

„Já mám sotva deset minut.“

„Tak upaluj.“

„Hele, rád jsem tě zase viděl. Zavoláme si a podnikneme něco.“

„Jen se do ničeho nenuť.“

„To já nedělám, neboj. Drž se a čus.“

Plácli si rukou. Míra se vzdaloval zády průchodem k nástupišti vlaku. Procestoval jím už za studií kus světa, zejména toho z východu. Kolikrát ho chtěl vzít sebou, ale on na to nebyl, bál se toho. Míra byl a pořád pro něj je příliš velký dobrodruh. Dlužno říct, že to nebylo tenkrát mezi nimi kámošsví na život a na smrt. Byli si spíš chvílemi při studiu na blízku. A když dodělali školu, deset let o sobě prakticky nevěděli. Neměli tu potřebu se vídat ani spolu komunikovat na dálku. Zhruba před pěti lety se to změnilo a jsou zase v kontaktu. Někdy víc, někdy jen letmo. A někdy uskuteční něco jen tak nárazového. To bývá nejlepší pro něho. 

Míra už zmizel z dohledu. On záhy opustil nádražní halu. Stál před budovou a díval se na město, které k němu už tenkrát docela přirostlo. Svým naturelem, svou atmoškou … vnímal ji pro sebe jako docela příznivou. Ještě si koupil kávu v automatu. Takhle kdyby v ní byl rum, i to ho naučil kámoš, který byl na vysoký totální outsider. Míra to měl na háku. Dneska má jak on říká tři klacky, dům, perspektivní práci. Kdoví jak si vedou ti, co nad ním ohrnovali nos.