„Tak co, rostou?“ „Když víte, kde hledat, tak ano.“ A ukázal mu s těmi slovy téměř plný koš hub. „Jste místní?“ „Mám nedaleko chatu. Jinak jsem z Prahy. Nechcete zajít na kávu?“ Je tím pozváním zaskočený. Udělal si zastávku na kole,
aby se občerstvil. Má v nohách třicet kiláků a čeká ho zhruba třicet dalších.
„Káva by mi bodla. Tak jestli vám to nebude vadit …“
„Jistěže ne. Manželka je s vnoučaty pryč, tak aspoň budu mít s kým pohovořit.“
Jde tedy s mužem po lesní cestě. Za sto metrů stojí před hezkým roubeným stavením ve svahu, odkud je výhled na malebnou obec.
„Páni, tak tohle je vaše!“
„Jo. Celý život člověk pracuje, aby si pak mohl dovolit třeba tohle. I když někdo dá přednost bungalovu na kanárech.“
„Mě to netankuje. Já to mám rád zde.“
„Nápodobně. Pojďte, sedneme si vevnitř.“
Vstoupí do stavení. Všemu dominuje dřevo a voní to tak krásně, až se tím málem zalkne.
„Dáte si se mnou klasického Turka nebo tady z toho moderního automatu cosi? Žena mě s tím učí, ale moc mi to nejde.“
„Turek s trochou mléka bude stačit.“
„Bezva. Tak si sedněte. Ještě vám udělám sklenici domácí limonády.“
Sedne si na dřevěnou židli ke dřevěnému stolu s ručně vyšívaným ubrusem.
„Za chvíli to bude. Zatím mi řekněte, odkud jste sem přijel.“
„Bydlím nedaleko. Sem jezdím pravidelně na kole.“
„Je to tu z kopce do kopce. O elektro kole neuvažujete?“
„Zatím ne.“
„Já už ho mám ve stodole, ale ještě jsem na něm nevyjel. Dárek k sedmdesátinám od rodiny.“
„To je hezké.“
„Trochu mě to štve. Doteď jsem vždy šlapal vlastními silami a ne s přídavným pohonem.“
„Dnes na tom začínají jezdit už i děti. Nic si z toho nedělejte.“
„Kam se ta doba šine, fakt nevím a snad ani nechci vědět.“
„Já bych vám to řekl, ale nechci být sprostý.“
Muž postaví na stůl dva šálky s tureckou kávou a sklenici domácí limonády. Napije se. Malinová chuť domácí šťávy mu připomene dětství.
„Dalo by se tu žít trvale. Se ženou o tom i uvažujeme, ale taky se bojíme.“
„Čeho?“
„Být tak na samotě.“
„Mně osobně žití stranou docela vyhovuje.“
„To jsme na tom podobně, ale žena ráda žije i kulturně. A v Praze je vše po ruce.“
„Tady se toho děje také hodně a za menší peníze.“
„Támhle ve spíži mám domácí slivovici. Dáte si?“
„Proč ne.“
Muž vstane a přinese záhy čirou láhev. Nalije.
„Rovných padesát procent. Co jí říkáte?“
„Kvalita to je!“
Otřepe se a dají si ještě.
„Tak a to stačí. Pojedete na kole. Koukejte to zapít a tady ještě … dejte si kus domácí bábovky.“
Odstraní ubrousek a ukrojí mu v pekáči kus buchty, do které se s chutí zakousne.
„To jsou benefity manželství, ovšem někdy i draze vykoupené.“
„Čím myslíte?“
„Vy jste svobodný, že. To se pak těžko vysvětluje.“
„Nicméně působíte spokojeně.“
„Snažím se. Ale vy se mi jevíte zadumaně.“
„Mám to trochu v povaze. Melancholii a tak dále.“
„Hlavní je být trochu spokojený.“
„Proto sportuji a … ale o tom asi mluvit nebudeme.“
„Jen mluvte. Nebojte, tady vám nic nehrozí. Co tedy vlastně děláte?“
„Píšu. V tom jsem se našel.“
„Aha. A před tím?“
„Před tím jsem učil. Ale necítil jsem se v roli učitele dobře.“
„Raději se cítíte volně a svobodně.“
„Přesně.“
„Drže se svého a všechno bude v pohodě.“
Právě tohle potřebuje ten den slyšet. Někdy stačí jen pár slov a zvedne se, ale jindy je to zase opačně. Přijdou slova od jiných a on klesne. Slovo je mocné a on to ví moc dobře.
„Díky za vše. Až pojedu kolem, zastavím se. Teď už budu muset. Rád bych za světla dojel.“
„Jasně. Opatrujte se.“
Vstanou a podají si ruce. Podívají se na sebe.
„Dobře dojeďte a nespěchejte. Ono vám nic neuteče.“
„Jak dlouho se tím řídíte?“
„Co nechodím do práce.“
„A před tím?“
„Před tím jsem byl v jednom kole.“
Muž ho vyprovodí. Posadí se na kolo a frčí dále. Za světla to svým pozvolným tempem domů nestihne. Stává se z toho u něj tradice. Na druhou stranu vidí západ slunce. Ten se mu jeví jako hezká tečka za příjemně stráveným dnem s pohostinným a příjemným člověkem.
