Seděl na lavičce a díval se do krajiny. Byl to běžný den uprostřed týdne, kdy bývá většina lidí v práci. On ne. On lelkoval, dopřával si nečinnost, dopřával si něco, co je z pohledu některých nepatřičné. Měl by makat.Měl by ....
vydělávat, měl by dělat, co se od něj očekává. Kdo to ale řekl? Něco v jeho nitru v něm tak někdy promlouvá. Jakási kódovaná schémata, která se naučil, která mu společnost vštípila do podvědomí, aby měl strach jen při pomyšlení, že by chtěl a mohl žít jinak. Ale on strach mít nechtěl. Nechtěl se bát cokoliv říct, nečemu se vzepřít, říct ne, když to tak bude cítit, říct, tohle dělat nebudu, v tom bych se ztratil. A říct ano vždy a pouze z vlastního přesvědčení.
V jedné chvíli spatřil jít kolem staršího muže. Dovolil se, jestli by si k němu mohl přisednout. Souhlasil.
„Vidíte to, široko daleko jediná lavička. Prý proto, že by je lidi rozkradli,“ řekl muž hlubokým hlasem, který dával tušit, že má ten neznámý člověk leccos odžito.
„Jste tu poprvé?,“ pokračoval, zatímco on by raději mlčel a naslouchal svému vnitřnímu hlasu, který ho ponoukal spíš meditovat než povídat.
„Ano, poprvé.“
„Odkupak jste?“
„Z Jičína.“
„Tam to znám. Strávil jsem tam dva roky na vojně.“
„Já na vojně nebyl.“
„To buďte rád. I když někteří mladíci by ji dnes potřebovali.“
„Nemyslím. Ale můj otec to také říká. Že by se tím zvedla morálka, kázeň a já nevím co ještě.“
Díval se před sebe a tvářil se dost mrzutě na to, aby muž vedle něj pochopil, co si o slovech svého otce myslel.
„Kázeň a morálka … proč by k tomu lidi měli přicházet na vojně? Od toho jsou snad rodiče, ne školy, ne instituce. Stačí jejich láska a s ní všechno přijde.“
„Láska. Co to je?“
Podíval se na toho muže a sám sebe se ptal, jestli tu otázku myslí ten stařík vážně.
„Co to je? To je všechno! Přece to, co je v životě každého důležité. Bez čeho nelze být. Tedy skutečně být. Vy si to snad nemyslíte?“
„Co já si myslím … já jen vím, že láska … je skvělá, ale taky někdy pomíjivá věc.“
„Blbost! Láska je a může být pomíjivá jen tak, jak jí to my sami dovolíme. Máte se rád?“
Muže tou otázkou evidentně zaskočil. Nechápal, proč se ho na to ten člověk, hádal třicetiletý, ptá. Jestli se má rád? Co ta otázka má jako znamenat? K čemu jí míří? Nikdy dřív se ho na to v jeho sedmdesáti letech nikdo nezeptal.
„Tak co? Máte se rád? Ve vašem věku byste se měl mít rád. Nebo byste měl alespoň vědět co a jak.“
„Chceš mě snad mladíku poučovat.“
„Ne, na něco takového nemám kuráž. Ani nemám tu potřebu. Jen jsem se vás zeptal. Je na vás, jestli chcete odpovídat.“
„Chci, nechci … nevím … nerozumím smyslu té otázky. Přijde mi …“
„Co? Zbytečná? Hloupá?“
„Možná.“
„Ale od ní se vše odvíjí.“
„Jak jste na to přišel?“
„Na to jsem nepřišel já.“
„Aha. Tak kdo tedy?“
„Najděte si to! Nebudu vysvětlovat. Stejně nemá smysl tohle jen tak na potkání někomu sdělovat.“
„Vy se na mě mladíku zlobíte?“
„Ne! Jen nechápu, jak je možné, že jste se ani vy sám sebe na to nikdy nezeptal.“
„Měl jsem dost jiné práce, dost jiných povinností, než řešit, jestli …“
„Jasně, práce, povinnosti a taky zábava, putyky, bary, závodění třeba ve vrhu koulí …“
„Já koulí nikdy nevrhal.“
„To je fuk. Myslel jsem to metaforicky. Třeba jste vrhal něčím jiným. Panáky, půllitry … čímkoliv.“
Mladík se odmlčel a stařík vedle něj seděl a nechápal, co po něm ten člověk s výrazem kluka chce. Připadal si vedle něj najednou malý. Byl z toho nesvůj. Jeho ego mu říkalo, že to není správný, že on si přece něco zažil, něco dokázal, něčím byl, někoho vychoval, dům postavil i strom zasadil. Přece se nebude cítit malý před klukem, který možná nedokázal nic. Který v pracovní den sedí nečinně na lavičce, místo aby pracoval a žil jako ostatní.
Ale ta otázka, kterou mladík směrem k němu naléhavě položil, mu hlavou vrtala. Ne, že ne. Nějak se jí nedokázal zbavit. Dotírala na jeho smysly. Má se rád nebo se nemá rád a má se rád dost … ale proč to má ve svých sedmdesáti řešit? Proč to má řešit kdokoliv? Děje se ve světě tolik nepravostí, že snad jsou důležitější věci. Byl profesor na obchodní akademii, pracoval před tím i v zahraničním obchodě, mluví čtyřmi světovými jazyky, tak snad o tom či onom něco ví. Rozhodně víc, než ten cucák, co se tvářil, jakoby snědl plný hrnec moudrosti. Není v něm špetka pokory vůči jeho stáří, vůči všemu, co má vryté ve svých očích, pomyslel si. Jejda, byl a cítil se dotčený.
„Heleď, ty. Když o tom tak přemýšlím, jestli se mám rád … tak ano, myslím, že se mám rád.“
„Myslíte, nebo to víte?“
„Myslím, že vím. Celý život jsem pracoval, vychoval dvě děti, nikoho jsem neokradl a úspěchy se také dostavily. S nimi i peníze, jimiž jsem zajistil sebe i pár mých příbuzných.“
Mladík se na toho muže podíval přísným až káravým pohledem.
„To co mi tu říkáte, vůbec nesouvisí s tím, jestli se máte rád.“
„Jak to, že ne?“
„Poznal jsem řadu lidí, co peněz moc nemají, ani úspěšní dvakrát nejsou, vlastně o nich nikdo nic neví a nic závratného nedokázali. Jen žijí a jsou spokojení. Protože se mají rádi a za ničím nespěchají.“
„A v čem ta jejich sebeláska spočívá?“
Mladík se odmlčel. Podíval se do krajiny. Vstal a řekl …
„V srdci. A v mysli, která je otevřená všemu, co je podstatné a co je důležité. A hlavně tomu, co je nejdůležitější. Chápete?“
Mladík více neřekl a odešel. Starší muž z lavičky se za ním díval. Najednou ho viděl běžet. Pak zastavil, utrhl si na louce nějaké květiny, k tomu stébla trávy, hezky to svázal a ty jeho oči … do dálky zářily.
„To mám pro svou dívku, pane. Zdravím a přeji hezký den.“
Pak už vzal mladík nohy na ramena a běžel … za horizont krajiny, nad níž z ničeho nic vysvitlo do té chvíle za mraky schované slunce.
