Popovídání s kamarádem

Někdy člověk musí být víc tvrdý nejen k sobě ale i k druhým. Měl na to přijít dřív, byl by o dost dále, kdyby se tomu nebránil, kdyby to v sobě nedusil a choval se tak, jak cítil a jel si po své vlastní ose. Ale právě na to neměl 

... dost odvahy. Bál se, že přijde o něco, co pro něj bylo důležité. Třeba o přízeň okolí. Strach je špatný rádce, ten přivede člověka leda tak na scestí. Ze strachu člověk koná hloupé věci a ztrácí to, co je mu vlastní, díl sebe, díl své vlastní hrdosti a přirozenosti.

…

„Co se stalo, chceš o tom mluvit?“

Byl právě s kamarádem na kole. Občas se domluví a vyrazí někam společně.

„Nevím. Je mi tu dobře a řešit něco … přijde mi to zbytečný.“

Dali si lok piva a malého panáka na uvolnění. Příhodná chvíle pro tohle, být chvíli v klidu a třeba se i s takovou berličkou cítit více v pohodě.

„Měl jsem s tebou, když jsme byli spolu na škole, více cestovat. Chyběla mi kuráž a chybí mi i teď,“ řekl spontánně a možná i trochu zahanbeně „klukovi“, který se dokázal sbalit a jet kamkoliv si usmyslel.

„Nelituj se! Stejně by to bylo příliš velké sousto pro tebe. Být s báglem na zádech někde na pomezí Evropy a Asie.“

„Nejspíš ano. Doteď si pamatuju, jak jsem měl pokaždé stažený žaludek už jen před odchodem z koleje na semináře … abych obstál, abych nebyl černá ovce, aby nikdo nepoznal, že nevím, která bije nebo že mě to tam s prominutím někdy neskutečně sere.“

„Byly tam i pěkné chvíle.“

„Rozhodně … ne všechno bylo špatně … ale asi mi nejvíce vadilo, že tam člověk nebyl svým pánem.“

„A co teď?“

„Teď? Teď je to trochu jako na houpačce.“

„O co jde konkrétně?“

Kamarád na něj uhodil a bylo zřejmé, že nechce chodit kolem horké kaše. Pivo při jedné zastávce už dopíjeli a na druhé si při kilometrech, které ještě měli na kole ujet, netroufali. Nohy jsou pak těžké a není z jízdy ten správný požitek.

„Nějak ti postrádám drajv, umět být ve správnou chvíli na správném místě.“

„Třeba to ještě přijde. A co ten natočený film? Povedl se?“

„Neviděl jsem ho ještě. Stříhá se, dělá hudba a tak dále.“

„A něco dalšího se nerýsuje?“

„Je to ve fází vývoje. Dělám na úpravách scénáře s jedním dramaturgem. Baví mě to i vyčerpává, je to trochu osobní téma, dospívající kluk na hraně a chvílemi z ní spadne …“

„Má to happy end?“

„Ne a asi ani mít nebude. Teda když na tom nebudou producenti trvat, což se stát může.“

„Do toho by sis snad mluvit nechat neměl.“

„Někdy je to ku prospěchu, nechat si poradit, netrvat na svém.“

Chvíli jen tak seděli a mysleli každý na to svoje. I proto mu s tím klukem bývalo dobře. Dokázali vedle sebe být zticha a nebreptat o pitomostech.

„Víš, co mě někdy zaráží?“, ujal se kamarád zase slova a záhy pokračoval „Jak jde kvalita toho, co se dnes točí, dolů. Nejsem expert, jen divák, který dlouho neviděl kvalitní český biják.“

„Něco se tu a tam vyskytne.“

„Slabý odvar …“

„Chybí autenticita, sílný příběh, něco, co tě chytne a přilepí do židle.“

„To se mi stává celkem pravidelně u severských filmů,“ řekl kamarád a on si vzpomněl jak právě na ně chodili spolu do filmového klubu.

„Jsou jiné, svébytné, jdou na dřeň, není v nich kalkul s divákem. Ale to jsme tak cítili i tenkrát, pamatuješ na ty naše diskuse?“

Kamarád pookřál, oči se mu rozzářily, bylo vidět, že i pro něj to byly chvíle, které nezapomene.

„Tady se furt bere ohled na to, co divák chce,“ utrousil rozhořčeně.

„A to je průser, ale my to nevyřešíme,“ dodal a usmál se.

„Copak já, ty bys měl, ty se v té branži pohybuješ.“

„Coby pěšák …“

„Ale baví tě to ne.“

„Baví, někdy až neskutečně. Je to taková láska na první pohled, k níž se upínám, když je mi dobře i když je mi mizerně.“

„Tak to je skvělé, to ti fakt přeju z celého srdce. Sorry za ten patos, člověče.“

„Ty vole, legraci si ze mě nedělej.“

„Mluvím vážně.“

„Odkdy?“

„Co se známe, a to je ...“

„Ani to prosím nepočítej.“

„Ok. Ale napadá mě, že jsme se nějak vzdálili od tématu.“

„Jaké téma to bylo?,“ zeptal se kámoše z peďáku, který ovšem za katedrou nikdy nestál a stal se manažerem ve velké firmě s titulem Mba.

„Přece ty. Co řešíš?“

„Pořád něco.“

„Rovnou k věci bys nemohl?“

„Ale mohl, když o to stojíš. Asi že teď nějak nevím, kudy se pohnout. Přitom vím, co je můj cíl, kam směřuji, co bych ještě rád zkusil, dokázal, ale ne kvůli egu, kvůli naplnění, radosti z toho, že se něco povedlo, něco co stojí za to a má to nějakou hodnotu nejen pro mě ale i pro někoho druhého. Chápeš to?“

Až úporně si přál, aby ho kamarád pochopil, alespoň v někom aby nalezl spřízněné ucho. Po pivu a panáku se uvolnil a říkal něco, co by jinak nevyslovil. Uprostřed hezké krajiny, kde ho nic nerušilo.

„Snažím se chytit, kámo. Ale zkus to trochu rozvinout.“

„Tak poslouchej. Miluju svou práci, ani ji za práci nepovažuju a jednou snad dospěji k tomu, že v ní bude všechno ladit dohromady, že se vyklube něco, co bude stát doopravdy za to. Snad jsem již dospěl do bodu, kdy to nejsou jen náznaky, ale pořád jakoby tomu něco chybělo. … Sorry, asi jsem v těch svých řečech zašel příliš daleko a někam, co není příhodné pro tuhle situaci.“

„A co je příhodné pro tuhle situaci?“

„Být happy, nad věcí, pozorovat hezké holky, sladit tóny v duši a nechat se unášet dozvuky barokní krásy.“

Kamarád vyprskl smíchy.

„Barokní krásy? Kde ji vidíš?“

„Támhle.“

A ukázal na dívku kypřejších tvarů s přirozeným venkovským půvabem.

„Aha. Už jsem se lekl, že ti hrabe.“

„Někdy ano a někdy si hrábnu i na dno.“

„Taky se mi to tu a tam stane.“

„Nevypadáš na to.“

„Zdání klame.“

Podívali se na sebe a věděli své, mluvit o tom nebylo nutné. Podrželi se. Usmáli se na sebe, dali si doušek piva hotovi vstát a vyrazit.

„Hele, něco ti povím,“ řekl mu kámoš jen co vrchnímu zaplatil.

„Podívej se na něj. Poslal bych ho do prdele, za to jak se chová odměřeně. Místo toho mu dám deset procent navrch. Mě to nezabije.“

„Co mi chceš povědět?“

„Že by sis měl víc vážit sám sebe. To ti říkám coby tvůj kámoš, který tě zná dvacet let. A víc dodávat netřeba. Vezmi si z toho co chceš. Jedem!“

Sedli na kolo, kámoš první udával tempo a on se za ním vyvážel, táhl ho do kopce a pak i na rovince, z kopce mu ujížděl, ale dole vždy počkal na něj. Bylo jim dobře. Tak obyčejně a stranou od civilizace.